Inspire!: Posledních 20 dní

Po cyklo tripu mě čekalo ještě pár dní v hostelu než jsem konečně opět odjela do hor. Nemohla jsem se dočkat. Nakonec jsem do Huarazu odjela ještě o den dřív než jsem byla domluvena s Miguelem. Přeci jen delší aklimatizace se hodí.

Do Huarazu se jezdí nočním autobusem, který nejede zrovna po asfaltu. Vyspat se bývá docela problém, když autobus hází celou noc se strany na stranu. Kolem 5 ráno je člověk vyhozen na autobusáku. Byla jsem unavena, ale natěšena na celý duben v horách.

Po typu od Peruánců jsem zamířila do hostelu Caroline. Dostala jsem lůžko i snídani. Do 9:00 jsem ještě zalehla. Probudilo mě sluníčko. Prvotní plán byl flákat se po Huarazu, ale když jsem viděla to azuro, nemohla jsem odolat. Vyrazila jsem na trek k laguně Churup. Našla jsem cestu z Huarazu a kousek se popovezla minibusem. Na nástupu na trek jsem šla sama, ale po chvíli jsem zahlédla mladého klučinu s batohem – Matthewem. Dali jsme se do řeči a měli jsme stejný cíl, tak jsme šli spolu. Jednalo se o Brita mluvícího podivným dialektem. Během chvíle jsme zhodnotili, že španělsky se domluvíme líp. Sice výstup se hodně táhl. Vždycky si člověk říkal, "Tam už to musí být", došel za hranu a zjistil, že zase musí vzhůru. Jezero bylo ve výšce 4450 m. n. m.. Nádherné výhledy. Při sestupu trochu foukalo. S Matyasem jsme si dali kontakt a dohodli se, že by se k nám případně přidal na Santa Cruz. Byl to velmi příjemně strávený den.

Tento výhled mě dostal z postele

Matthew

Maki

Sraz s Miguelem

Ráno jsem měla sraz s Miguelem. Čekal nás lítací den. Miguel pracuje jako koordinátor a průvodce na trek Huayhuash, tak měl ještě spoustu vyřizování. Také jsme museli nakoupit věci na několika denní trek. Spali jsme v hostelu u Miguelovi tety.

V sobotu před trekem jsme ještě jeli zregenerovat do termálních lázní Chancos. Termály po Peruánsku sice vypadají jako velká vana, která má špatný špunt, tedy se musí neustále dopouštět, ale na zregenerování to bylo super a cenově přijatelné. V odpoledních hodinách jsme se popovezli a vyrazili k laguně Paron. Bohužel Miguel moc nevěděl, jak dlouho půjdeme. Neměli jsme žádné jídlo a šli jsme hodně na lehko. Ve výsledku nám tento výlet zabral 5 hodin. Měla jsem jen jednu tyčinku v kapse. Dolů jsme utíkali, protože jsme nevěděli v kolik jede minibus dolů a do toho začínalo pršet. Jak jsme doběhli, zjistili jsme, že máme ještě čas. Měli jsme obrovský hlad. Miguel poprosil jednu místní paní, která nám začla vařit brambory a vajíčka. Kvůli délce vaření jsme jídlo dostali až na cestu do busu. V tu chvíli to byl ten nejlepší pokrm na světě.

Paron

Santa Cruz

Od neděle do úterý jsme měli naplánovaný trek Santa Cruz. Bohužel s Matthewem se nepodařilo spojit. Ráno jsme sami vyráželi z Carazu minibusem do Cachapampy, kde začíná trek. Na začátku treku jsme se tvářili jakože nic a bez placení jsme pokračovali. Dále nás již nikdo nekontroloval. Nejhorší je, že Peruánci nikdy neplatí. Poplatky jsou pouze pro cizince. První den je pouze stoupací. V dubnu je v Peru období dešťů, ale v reálu to znamená, že je celý den hezky a v odpoledních hodinách začne pršet. Čistého času jsme pochodovali jen 4 hodiny do prvního kempoviště, ale s plným batohem ve vysoké nadmořské výšce to nebylo úplně nejjednodušší. Po poledni jsme postavili stan a kolem 15:00 začalo pršet. Kempovat se musí na vyhrazených místech, ale nečekejte žádné služby. Nenaleznete ani čisté, ba ani suché záchody. V letních měsících jsou prý kempoviště poseta lidskými exkrementy. Odpadky si také samozřejmě musíte odnést. Snad se časem tento fakt změní.

Po dlouhé noci nás čekalo slunné ráno. Stávali jsme kolem 6:00. Když se zaleze do stanu tak brzo, tak se stávaním nebyl až takový problém. Konečně se začali objevovat nádherné výhledy na 6ti tisícové hory. Stále se mírně stoupalo. Chůze nám zabrala 4,5 hodiny ke kempovišti, kde jsme uvařili pozdní oběd. Svítilo sluníčko, tak jsme se váleli na karimatkách. Co to? Bliží se k nám dvě postavy. A hele! To je Matthew. Mám radost, že jsme jej potkali. Šel stejný trek, ale opačnám směrem. Potkal Rakušáka, který byl již rok na cestě kolem světa. Santa Cruz šli spolu. Po chvíli povídání jsme se společně vydali na přibližně hodinový výlet na výhled pod Alpamayo. Úchvatný kopec. Kdo se dívá na filmy, měl by vědět, že to je ten kopec, kolem kterého lítají ty hvězdičky na začátku velkofilmů. Tedy jej každý evropský smrtelník minimálně v televizi viděl. Zde se opět naše cesty rozdělují. S Miguelem se vracím na kempoviště.

Alpamayo

Výhled z kempoviště

Poslední etapa je nejnáročnější. Musíme projít sedlem Punta Union 4750 m .n. m a rozhodli jsme se, že spojíme dvě etapy do jedné. Opět musíme vstávat velmi brzo. Stoupání je nejprudší. Po 2,5 hodinách stoupání přichází úleva. Jsme v sedle. Od teď už jen dolů, ale hodně dolů. V odpoledních hodinách potkáváme pvní obydlí. Kupujeme vodu, kvůli dobytku si netroufáme bez kapek pít vodu z potoka. Čím jsme níže, tím je větší horko. K autobusu ještě musíme kus vystoupat. Čistého času jsme pochodovali 8,5 hodiny. Na zastávce ve Vaquerii odpadávám. Přesouváme se do vesnice Yanama, kde se ubytováváme v hotelu. Zaplatili jsme cca 700kc, coz je v Peru hodně vysoká cena, běžně se platí 80-160 kc za noc. Ubytování je nádherné, ale moc si ho neužijeme, protože ve 4:30 odjíždí ranní autobus do Huarazu.

Peru koňmo

Jedním z mých velkých koníčků jsou koně. Za celou dobu, co jsem byla pryč, bohužel nebyla příležitost. Koně mi velmi chyběli a proto jsem poprosila Miguela, jestli bychom mohli vyrazit na výlet na koních. V Peru koně nemají tak vysokou cenu, proto lze za cca 400 Kč půjčit dva koně na celý den. Z rodné Miguelovy vesnice – Chiquian jsme vyrazili ráno na dvou koních. Kvůli sluníčku jsem dostala i cowbojský klobouk. Stoupali jsme do kopců po úbočí kopce. Občas jsem se divila, co vše koně zvládli. Z jedné strany byl sráz, když cesta byla částečně ujetá, tak jsme sesedali. S udidlem se taky nikdo neštve. Ze 4 metrů lanovice se uvazuje jednoduchá ohlávka. Měla jsem radost, že jsem opět v sedle. Odpoledne jsme se vraceli jinou cestou. Trochu jsme se ztratili ve stupňovitých polích. Nakonec jsme dorazili ke starému známému od Miguela, který žije na samotě a živí se výrobou sírů. Bylo vidět, že má radost, že si může s někým popovídat. Do civilizace jezdil 1-2 krát za měsíc. Nabídl nám sýr. Ukázal nám kde a jak sýr dělá. Pomohli jsme mu s obědem na který nás pozval. Odpoledne nám byl ukázat cestu zpět. Oboustranně jsme si den užili. Se západem slunce jsme se vraceli do Chiquianu.

Maki míchá

To bude vynikajících sýrů

Chlapi vaří, vpravo tipická černá kuchyň

Výsledek s domácím sýrem

Další den jsme se ráno posunuli do vesničky Aquaia. Zde jsme opět měli domluvené zapůjčení koní. Tento den vymyslel Miguel výlet k jezeru. Začínali jsme na kamenitých schodech do kopce. Obdivovala jsem koně, že neprotestovali. Občas schody, občas strmá cesta, koně téměř bez problémů stále stoupali vzhůru. Zvládli takto vyjít přibližně 1000 výškových metrů. Došli jsme až k nádherné laguně. Nechápala jsem jak, ale koně i bravurně zvládali sestup. Občas když byli schody fakt velké nebo jsem chtěla koni ulehčit, tak jsem sesedala. Opravdu obdivuji tyto koníky za tento horský výstup. Miguelův kůň to zvládl i se ztracenou podkovou. Zajímavé je, že koním nedávají Peruánci jména. Prostě kůň je kůň jako u nás kráva je kráva.

Cowgirl

Po koňském putování se mi splnila ještě jedna povinnost, kterou by měl každý v Peru vyzkoušet. Ochutnala jsem morče – kuy, které připravila Miguelova velmi hodná maminka.

Kuy

Huayhuash

Ne náhodou patří tento trek mezi 7 nejhezčích na celém světě. Jedná se o okruh kolem Jirishanky, Yerupachy a dalších 6ti tisícových vrcholů. Chodí se přes vysoká sedla a nádherná údolí. S Miguelem jsme nešli celý okruh, ale jen poměrně velkou část celého treku. Nic nedokáže trek popsat více než fotky. Bohužel vše bylo foceno na mobil, ale i v horší kvalitě je znát, že se jedná o opravdu majestátné vrcholy, na které se nedá úplně jednoduše dostat. V roce 2015 se pokoušela česká expedice vystoupit na vrchol Jirishanky – bohužel neúspěšně. Jirishanca 2015

S roustoucím turismem v Peru bohužel roste i touha po vysokých výdělcích od bohatých turistů. Připravte se na to, že po vás budou chtít poplatky za spaní v kempu, za projetí po mostě, za projití sedlem nebo bránou. Celkově za tyto poplatky jsem zaplatila kolem 1200 kč. Bohužel poplatky neodpovídají službám, protože za tyto poplatky nic nedostanete. Ani kempoviště nejsou nijak speciálně vybavená, ale bez zaplacení vás prostě dál nepustí.

Stinná stránka kempovišť

Náš itinerář vypadal takto:

Plán trasy z Lonely planet - naše variata oranžová

1) La Union – Queropalca (4 hodiny minibusem) + na koni ke kempovišti 2,5 hodiny

2) kempoviště – kempoviště Huayhuash – 5,5 hodiny chůze

3) putování s koupáním – 5,5 hodiny chůze

4) Viconga – Huayllapa – 11 hodin chůze (spojení dvou etap)

5) Huayllapa – Cahuacocha - 12,6 hodiny chůze (spojení dvou etap)
6) Yuhuacocha – Llamac - 4 hodiny – je nutno chytit ranní bus v 11

Trek je poměrně náročný. Na přechody sedel jsme si často zaplatili odnos věcí na oslech (cca 80 kč za batoh). Pro mě bylo hodně náročné spojování etap, ale zase samotné etapy jsou poměrně krátké. Při expedičním způsobu chápu toto rozložení kempovišť, ale pro mě je ideální čas chůze cca 8-9 hodin.

Cestovala jsem s Peruáncem, tak těžko říct, jestli se samotný Evropan dostane na stejnou cenu. Tento trek si jde zajistit u agentur s podporou oslů, jídlem i stany za cca 100$ za den treku. Pokud někdo opravdu tyto peníze má, tak si myslím, že to stojí za to, protože se o vás kompletně postarají a ochutnáte peruánské speciality přímo na treku. Pokud vám nebude dobře, máte celodenní přísun koka tea.

Jsou i lidé, kteří tento trek chodí na těžko.V tomto případě je nutná dlouhá a kvalitní aklimatizace a velmi dobrá kondice.