Inspire!: Kolmo po Peru s Peruánci

FOTO: Kevin a Daniel

Březen v Peru jsem trávila jako dobrovolník v hostelu v Huanchacu. Pracovala jsem 5 hodin denně na recepci a krom surfování a ranního běhání moc zábavy v okolí nebylo. Díky Couchsurfingu jsem objevila skupinu Espaanglish Peru. Vedoucí David se věnoval výuce angličtiny v Peru a ve svém volném času organizoval různé akce od grilování, úklidu pláží po cyklo výlety. Napsali jsme si pár e-mailu a bylo jasné, že 22. 3. 2016 odjíždím autobusem se zapůjčeným kolem z Trujilla do Huarazu.

Den před akcí jsme balili kola na převoz. Sranda byla, že chlapi ještě nikdy kola nebalili. Naštěstí já trochu zkušenosti měla - s trochou kartonu a balící folie jsme měli za 2 hodiny hotovo. Také plánovací Peruánců má zajímavou podobu. Měli pouze plán cesty a vizi, že to ujedou. Jídla jsme moc nevezli, protože po vesnicích se dá najíst poměrně všude a plán spaní taky nebyl. Ve výsledku se spalo, kde to šlo.

Cuale es el plan? Jaky je plan?

Den D

Roxi – Rumunka, žijící v Torontu, pracující jako letuška, dobrovolničila jako lektorka angličtiny

David – vedoucí Espaanglish, hlavní pachatel, učitel angličtiny

Doktor – opravdu studovaný doktor, mluvící anglicky, nebál se vyrazit s batohem na notebook v košili a botách do práce

Kevin a Daniel – cyklo blázni, kteří toho anglicky moc nenamluvili, ale radovali se z jakéhokoliv výjezdu navíc

Celá tato parta jsme se potkali ve „škole“. Kola jsme naložili do taxi a nechali odvézt na autobusové nádraží. Nakládka do autobusu se podařila. Čekala nás celá noc drkotání nočním autobusem do Huarazu (3100 m.n.m.). Přijeli jsme v brzkých ranních hodinách. Na kolech přes tržiště, kde jsme posnídali typickou snídani – vývar ze slepice, jsme se dostali do hostelu Caroline. Část dne jsme věnovali odpočinku a aklimatizaci. Odpoledne jsme vyrazili do kopců. Výška byla znát. Doladily jsme ještě pár maličkostí na kolech a byli jsme připraveni na následující už více méně sjezdovou etapu.

Plni energie - David, Kevin, Daniel, Maki, Roxi, Doktor fotí

Maki se radi s mobilem, v kterem ma pofiderni mapy. Mistni si stoji za svym. Cesta tam nevede!

Sem dojeli chlapi. Nás výška a problémy s koly zmohli dřív.

Huaraz – Yungay (56 km) – jezero Llanganuco (+24 km, do 3800 m.n.m.)

Z Huarazu jsme vyrazili do Yungay. V odpoledních hodinách jsme byli na místě. V poklidu jsme poobědvali, protože bylo neskutečné vedro a rozhodli jsme se, že vyjedeme k jezeru. Roxi, David a já jsme zvolili pro cestu vzhůru drahé taxi. Zbytek byl na sebe tvrdej a rozhodl se po kamenité cestě 24 km do kopce vyjet vzhůru k jezeru. Naše skupinka to měla na pohodu, jen před posledním úsekem po nás chtěli peníze za spaní v národním parku a nesmyslné poplatky za vstup. Dohodli jsme se, že ještě ten den sjedeme od jezera, abychom neplatili zbytečně mnoho. U jezera jsme si užili výhledy. Roxi se dokonce koupala. Jak jsme se domluvili, tak jsme i udělali. Sjeli jsme pod mýtnici a našli místo na spaní na louce u restaurace. Problém nastal, když jsme se potřebovali spojit s druhou skupinkou. Bohužel signál nebyl a my měli část jejich vybavení. Naivně jsme si mysleli, že to nemůžou dat.

Huscaran

Zasloužené jídlo

Krajinky

Roxi

Maki u Llanganuca

Naše spaní ve stanech za cca 300Kč.

LLanganuco-Caraz-Canon del Pato-Huallanca (76 km)

Ráno jsme se dozvěděli, že druhá skupinka to dala a hledala nás u jezera. Měli jen jeden stan, tak strávili krušnou noc v jednom stanu s jedním spacákem. Naštěstí jsme se všichni potkali a tuto etapu nás čekalo převážně klesání kaňonem del Pato. Tento den probíhal v pohodě do chvíle než se Daniel rozhodl, že si udělá foto. Sesedl z kola a šel fotit. Bohužel kolo nechal na okraji silnice velmi blízko okraji srázu. Zafoukal vítr a Daniel „O, Mi Bicycleta!“, neboli moje kolo. Kolo nenávratně letělo i s věcmi na dno kaňonu (viz. foto). Alespoň doklady, mobil a fotoaparát měl u sebe. Daniel tuto etapu ujel na štangli od Kevina. Večer pobíhal po vesnici a sháněl kolo. Sehnal kolo, které moc nebrzdilo ani neřadilo, ale jelo. Do noci stesk po kole neprojevoval. Bohužel večer se opil, tak dostal vynadáno ode mě a od Roxi protože pouštěl hudbu úplně naplno asi 2m od našich stanů. Chápu, že ztratit kolo je těžké, ale nemusí to odnášet ostatní. Kevin a Doktor si tuto noc připlatili za pohodlné spaní po předchozí noci.

Ideální povrch na sjezd

Vlastní kolo nemá každý...

A začínají tunely a kaňon

U vodní elektrárny

A takto to monstrum vypadalo celé.

O mi bicycleta!

Zoom

Nádherný a divoký kaňon

Mnoho tunelů

La ciudad Luz

Naše noclehové náměstí.

Huallanca – Chuquicara (67 km)

Tato etapa pokračovala kaňonem po prašné cestě. Jeli jsme dosti pomalu. Trápil nás silný protivítr a ne zrovna vhodný povrch pro trekkingová kola. Pro jistotu ještě mi přestala fungovat přehazovačka. Zasekla se naštěstí na docela rozumném převodu pro jízdu z kopce. Do kopce jsem musela tlačit. Vedro nás také trápilo. Často jsme doplňovali vodu a dělali pauzy. Den se nějak natáhl, začalo se stmívat a vesnice se stále neblížila. Kap, kap, kap – začalo poprchávat. Byli jsme dost unaveni. Najednou kolem nás jede terení pick-up s velkým prostorem a mává na nás David, který jel vzadu. Nechápu jak, ale všechna kola včetně nás se na a do auta vlezla. Min 25 min nás vezli do nejbližší vesnice. Byli jsme neuvěřitelně vděční. Spali jsme na pohodu před ubytovnou, protože byla plná. Nikomu stany nevadili.

Zde je vidět doktorův "cyklo" batůžek, bohužel boty zblízka nevyfoceny.

Barevný kaňon

OBĚD - nejdůležitější část dne!

Klasický restaurant

Dolů

Sídlo v krajině nikoho a ničeho

Ovocná záchrana

Osvěžení

Do něčeho podobného jsme se pak vlezli všichni

Umělecká...

STOPUJEEEM!

Chlapi jedou vzadu ... mají radost.

Zase jíme ...

Chuquicara – Chimbote (79 km)

Ráno bylo krušné. Měla jsem píchlou duši. Ušla během noci. Na výměně není nic složitého, pokud na vás nenalítávají malé štípající mušky, kterým se na mých nohách povedlo vytvořit síť štípanců. Nechápu, proč jim tak chutnala moje krev. Ostatní měli pár štípanců. Jen na mně si smlsli opravdu pořádně. Konečně asfalt. Dolů to šlo skoro samo. V odpoledních hodinách jsme dojeli do Chimbote, kde jsme poobědvali. Po obědě jsme jeli koupit lístky na autobus. Autobusové nádraží bylo kus po velmi frekventované hlavní silnici. Myšlenky na koupání v moři jsme vypustili. Do autobusu nás nechtěli s koly vzít, tak jsme ve třech opět stopli. Doktor, Roxi a já jsme poslední část dlouhou 130 km vypustili. Zbytek, i když říkal, že zkusí taky stopnout, tak nevím, kde vzali tu energii, ale celou tuto etapu do nočních hodin dojeli. Byla to rovinka, ale velmi dlouhá. Daniel si to trochu „ulehčil“, protože si vzal lepší kolo od Roxi a půjčené kolo jelo s námi, ale i tak podle mě předvedli obdivuhodný výkon.