Účastníci
 |
| David, Kiki, Maki-já, Pepe |
Pepe Dvořák
David Petřík – foto
Kristýna Kiki Ševčiková - foto
Maki Strnadlová - nemocný kašlač
Úvod:
Mé povídání o Peru bych ráda
začala výpisem věcí, co tě Peru naučí:
- lízat
igelitové pytlíky
- sedět a koukat
… i několik hodin
- sraz ve 3
znamená, ve 3 vycházím z domu
- všechno co je
rovné a má alespoň 3 metry je silnice
- všechno co má
motor a je schopno jet, může na silnici
- velikost
autobusů nebyla dimenzována pro Evropany
- v nejlevnějším
buse není WC, takže nepít! nebo budeš muset prosit o zastavení
- přejezdy jsou
dlouhé a možná se vyplatí připlatit trochu víc za pohodlnější bus
- pokud si
vysoká a gringa (bílá) … budou se o tebe Peruánci hodně zajímat, ale z 90%
budou menší než ty
- s angličtinou
toho moc nedomluvíš
- jíst na ulici
u pojízdných stánků a v klidu si u toho sednout na malou plastovou
židličku
- pollo (kuře)
se jí úplně všude a úplně pořád
- sedíš-li na
pláži … zmrzlina, sendviče, občerstvení chodí kolem tebe
- alpaca má nejjemnější srst a dělá vtipné zvuky
… a teď, co se nám vše událo
 |
| Alpaca |
Cusco – Puno
Povinnosti mě v Limě držely
poměrně dlouho. Přibližně po 10 dnech jsem se konečně mohla přidat ke kamarádům.
Cestu do Cusca jsem měla trošku rychlejší, protože jsem letěla. Čekání na
letišti jsem si zpříjemnila ochutnávkou čokolády. Po příletu jsem jako zkušený
lowcost cestovatel vyrazila co nejdál od hlavního vchodu plného předražených
taxikářů a hned za branami letiště jsem vzala taxi za ¼ původní nabízené ceny,
tedy za 5 soles. Když jsem se blížila na smluvené místo, nějací magoři na mě
mávají z vedlejšího taxíku. Á, to je Kiki s Davidem, kteří byli ještě
vyzvednout nějaké věci z hostelu. Se smíchem vystupujeme každý ze svého
taxi. Na terminálu potkáváme i Pepého. Začíná hra na najití nejlevnějšího busu.
Povedlo se. Dostali jsme se na 40 soles. Ještě máme nějaký čas do odjezdu, tak
jdu kamarády seznámit s peruánskými cenami. Za obří vývar s vajíčkem
a masem platíme 4 soles a za polévku s hlavním jídlem 5 soles. Bliží se
čas odjezdu, při nástupu do busu nás praští přes nos podivný zápach, to by
ještě šlo, ale to, že kolem našich sedaček je cca 3cm vysoká hladina vody se
nám moc nezamlouvá. Batohy dáváme nahoru, aby nám je v noci neukradli.
Nějak se smiřujeme, že za tu cenu jsme nic moc komfortnějšího chtít nemohli...
Otvíráme vínko, které jsme dostali od Thomase. Klukům přestává vadit, že díky
dešti stéká po okně voda do busu. V průběhu noci nás ještě trápí zima,
protože přes okna evidentně fouká, ale
noc nějak přečkáváme...
 |
| Welcome in Peru bus |
Puno – Uros - Taquile
Rozlámaní se budíme
v brzkých ranních hodinách. Puno nás nepřivítalo moc přívětivě – stále
prší. Únava se dosti projevuje na naší otrávenosti. V pláštěnkách hledáme
něco k snídani, ale buď si nemůžeme sednout s batohy nebo nemají to,
co bychom si představovali. Po půl hodině bloudění usedáme do restaurace a
místo snídaně si dáváme rovnou oběd... Posilněni se přesouváme do přístavu. Kupujeme
zpáteční jízdenku na Taquile za 25 soles na osobu. Po cestě jsme vysazeni na
plovoucích ostrovech Uros, kde je nám předvedena show. Obyvatelé ostrova vysvětlují,
jak se takový ostrov staví a kotví a pak se nám samozřejmě snaží prodat různé
výrobky. Upřímně se nám moc nezdá, že by tam celý den žili a rybařili, spíš se
opravdu jedná jen o ukázku pro turisty a příjemný přivýdělek 5 soles za jednoho. Po třech hodinách houpání
stojíme pevně na Tequille. Hned si nás bere místní chlapík a bez vysvětlení nám
nařizuje, abychom ho následovali. Kopec s námi doslova vybíhá. My mu
s batohy sotva stačíme. Z nejvyššího bodu opět klesáme. Když se
objevíme u domu jeho ženy, začíná nám být jasno. Je nám oznámeno, že nejdříve
si MUSÍME dát oběd za 20 soles a pak MŮŽEME jít. Nám se takové jednání opravdu
nezamlouvá, tak pokračujeme dále sami. Na oběd dojídáme zásoby a na večeři
nakupujeme špagety s tuňákem, které nám mimochodem prodává klučina velmi
neochotně. Asi chudák dostane vynadáno, že nás nenechal vyhladovět, abychom
nakoupili u paní oběd. :-D Rychle utíkáme z turistické části ostrova.
Nalézáme pěknou pláž s rybáři, kterým naše nocování nevadí. Chvíli hledáme
závětří. Stavíme stany a do hajan. Celou noc prší.
 |
| Takže takto nějak se staví ostrov ... |
 |
| Akorát pro nás |
 |
| A takto se pak bydlí |
 |
| Zasněný Pepe |
 |
| Mračím se jen kvůli slunci :-D |
 |
| Spící Pepe |
 |
| Panty z podrážek |
 |
| Kiki a ovce |
Taquile
Ráno trochu bojujeme
s Davidem a Kiki, kterým se nechce z postele. Všichni skáčou
dobrovolně do jezera. Maki nechápe: takto se týrat po ránu. Poměrně pozdě
vyrážíme, ale loď jede až ve 14:00. Po cestě si nás odchytí vitální stařík
s vnučkou. Nenuceně nás zve k sobě domů. K pití dostáváme čaj z muni,
což je rostlinka, která mi připomíná mátu. Před domem má rodina příjemné
posezení s výhledem. Po chvíli dostáváme malé rybičky s rýží. Na
otázku ohledně ceny dostáváme odpověď, že kolik dáme ... Shodli jsme se na 30
solech za všechny. Když zaplatíme holčičce, její maminka je doslova překvapená
a velmi nám děkuje. Ještě nám ukazují útulný domeček pro hosty. Po cestě na
nejvyšší bod ostrova se zastavujeme s Čechy, kteří nám vypráví své zážitky.
Peru berou dost letem. Náměstí nás moc nenadchlo, ani chleba jsme tam nenašli.
Zato vyhlídka je parádní. Bohužel čas nás trochu tíží. Musíme stihnout loď, tak
se nemůžeme moc dlouho kochat. Cestu k lodi naštěstí nalézáme bez
problémů. Nejdřív nás posadí do jedné lodi. Po chvíli nás přesazují do druhé.
Nechápeme, ale než se s nimi půl hodiny dohadovat, přesedáme. Cestou zpět
jsou poměrně velké vlny. Nevíme, jestli přestalo fungovat řízení lodě, ale dva
chlápci řídí loď ručně. Doufáme, že se nepřevrhneme. Puno nás opět vítá deštěm.
Hledáme bankomat, ale nejdřív najdeme
karneval, vlastně davy tanečníků
v kýčovitých oblečcích v ulicích. Naštěstí po chvíli protlačování
jsme u bankomatu. Teď už se jen dostat na colectivo a na hranici
s Bolivií. Taxi nám pomáhá a bere nás na colectivo nádraží. Nakupujeme
rychle večeři. Kamarádi poprvé poznávají nápoje v igelitovém pytlíku.
V Peru vám totiž do igelitového pytlíku zabalí úplně všechno. Poměrně rychle se dostáváme na
hranici. Večer ještě vyřizuji poplatek za překročení víza. Nacházíme hostel za
15 sol/osoba. Kiki se trošku špatně smiřuje s cizími vlasy ve své posteli.
Hold za ty prachy nemůžou přece měnit
prostěradla po každém ....
 |
| Dobré ráno |
 |
| Kiki šije |
 |
| Takové typické Taquile |
 |
| Oběd |
 |
| Muňa + cukr = nejlepší kombinace |
 |
| To jsme měli na oběd |
 |
| Rodina |
 |
| Náměstí |
 |
| Náměstí |
 |
| Kiki |
 |
| Přístav |
 |
| Šílenství, tedy karneval |
Desaguadero – La Paz
Ráno vstávám dřív, abych
zaplatila poplatek v bance. Zbytek "party" se mezitím balí.
Společně snídáme v pouličních stáncích džus, chleba se sýrem a coca čaj.
Na hranici vše probíhá hladce, až na nutnost třech kopií mých dokumentů.
Obchůdků s nápisem FOTOCOPIAS jsem našla mnoho, ale u každého mě posílají do dalšího. Po 15 min pobíhání se
mi konečně daří najít ten správný obchod na druhé straně hranice. Peru bychom
měli za sebou, ale v Bolivii nás čeká několikahodinová fronta. Po 3
hodinách konečně máme razítko! Během chvilky najdeme správné colectivo a frčíme
do La Paz. Když vjíždíme do města, okolní chudé čtvrti nás trochu děsí.
Přibližně po 15 min se nám teprve otvírá pohled na centrum La Pazu. Přijeli
jsme z náhorní plošiny El Alto, která je samostatnou částí. Do centra
města sjíždíme. Bus nás vysazuje u cemeteria (hřbitova). Využíváme marketu
k obědu. Dále se přesouváme místním colectivem do centra, kde nalézáme
útulný hostel Bacoo. Odpoledne se vydáváme na průzkum. Zjišťujeme, že ve městě
je karneval, tedy je důležité se dívat kolem sebe, jinak na vás přistane lepivá
pěna. Kostely jsou bohužel zavřené. Na Plaza Murillo nechápeme, že si můžete
koupit krmení pro holuby a i díky tomu je zde těchto tvorů opravdu mnoho...
Naše zkoumání končíme na vyhlídce Killi Killi odkud se nám nádherně ukazuje
šestitisícovka Illimani. Večer si
užíváme čerstvé housky se sýrem a řešíme, že bychom si dali dead road na kolech.
Bohužel další den je svátek, tak nám výlet nechtějí zařídit.
L
 |
| Snídaně |
 |
| Hraniční přechod, obchodníci přechází dle potřeby |
 |
| Sušené lamí plody |
 |
| V tom, aby se čert vyznal |
 |
| Karneval |
 |
| "oblíbení" holuby |
 |
| Illimani |
 |
| Zavřený kostel |
La Paz
Ráno nás čeká malá snídaně.
Balíme batohy, abychom odpoledne opět mohli vyrazit dál. Chystáme se na
vyhlídkový okruh po La paz. Z náměstí jede autobus k červené linii
lanovky. Lanovkou za 3 boliviány stoupáme vzhůru. Je vidět, jak je město
obrovské. Výhledy jsou nádherné. Dostat se na druhou linii evidentně nebude tak lehké, jak jsme mysleli. Nejdříve musíme
pěšky. Pak nás popoveze bus u obrovské tržnice, kterou musíme projít. Naše
pocity jsou smíšené. Nabízí se zde takřka vše, ale zápach je dost nesnesitelný.
Na závěr opět několik obchůdků s lamími plůdky. Fotíme si zřejmě sochu Che
Guevary a konečně nalézáme žlutou linii dolů. Vracíme se přes město, kde zastavujeme
u obchůdku se suvenýry. Napsat pohledy a opět s batohy na bus
z města. S La Pazem se loučíme obědem a džusem. Autobus vzhledem ke
vzdálenosti jede hrozně dlouho, ale to se dalo čekat. Minimálně hodinu se bus vymotával
z města. Máme trochu obavy kvůli padajícím obřím sněhovým kroupám, ale naštěstí
než vystoupíme, už z oblohy nic nepadá. Z hlavní silnice musíme vzít
taxi do vesničky Tuni. Cesta je pouze zpevněná, jedeme asi hodinu. Když dojedeme
na místo, zjistíme, že vesnice je velmi malá a že bez domluvy se asi další den
zpět nedostaneme. Po dohodě pokračujeme pěšmo. Přidávají se k nám dva psi,
po chvíli se jeden z nich, štěně, vrací do vesnice a pokračuje s námi jen
jeden. Západ slunce se blíží a i když jdeme poměrně svižně, u jezera "
zatmíme"... Bohužel mapy nejsou nijak přesné, tak hledání tábořiště je
poměrně složité. Po chvíli bloudění a šlapání do vody či bažinek konečně
nalézáme vhodný plácek. Vaříme večeři a David se jde podívat ještě po lepším.
Nalézá. Po večeři se přesouváme. Domlouváme si budíček na pátou ranní...
 |
| Nahoru |
 |
| Tržiště |
 |
| Che Guavera |
 |
| Mám takový pocit, že je tam auto ... |
 |
| Hřbitov |
 |
| Huayna Potosí |
 |
| Nečum |
 |
| Obydlí |
 |
| Hory |
Pico Austria 5315 – Copacabana -
Arequipa
Ráno s Pepém vstáváme. Na
stanu cosi je ?!? Sníh !!! Zjišťujeme, že za noc napadlo minimálně 10 centimetrů.. . Výbavu na sníh
nemáme,navíc dále už může být sníh i namrzlý a kluzký... no a o úraz
v těchto opuštěných horách zrovna nestojíme. Odtušíme, že i hledat cestu
pod sněhem nebude až tak úplně jednoduché. Raději ještě pokračujeme ve spánku. Budíme
se jako obvykle kolem osmé a balíme. Až po cestě zpět se vyjasňuje. Alespoň si
fotíme hory pokryté sněhem. Kolem poledne sluníčko začíná pálit. Využíváme
klidného jezera nejdříve k obědu a následně ke koupání. Na taxi čekáme ve
stínu. Řidič kupodivu přijíždí včas. Musíme se rozloučit s naším psím
kamarádem, který nás doprovázel. Dojíždíme zpět k hlavní silnici, začíná se
smrákat. Stopujeme autobusy, colectiva, auta, nikdo nezastavuje. Začíná
poprchávat... Když už začínáme být docela zoufalí, konečně někdo zastavuje.
Sveze nás, samozřejmě za poplatek do
Tiquina, kde musíme vysednout, protože se jedná o přívoz. Kiki se bojí o batoh.
Jako jediná si ho bere s sebou. My ostatní, nevím proč, to moc
neřešíme. Sedáme na loďku a jedeme na druhou stranu. Čas využíváme
k večeři – sladký langoš a sendvič s vajíčkem. Bez problémů
pokračujeme do Copacabany, kde platíme smluvenou cenu. Odpouštíme si večeři,
musíme na hranici, protože nám někdo řekl, že se zde hranice zavírají a já
potřebuji výstupní razítko. Nečekaně na nás čeká žádná fronta,hurá ! Po troše
přemlouvání dostávám dalších 90 dní na pobyt v Peru. Zvládli jsme se
domluvit na bus do Puna, odkud přesedáme do Arequipy.
 |
| Trošku nasněžilo |
 |
| Změna krajiny |
 |
| Kamarád, ani Kiki se ho nebála |
 |
| Kuk |
 |
| Romantika |
 |
| Já ty lamy miluji |
 |
| Ehm ... koupání v 4500 m.n.m. |
 |
| Opět Huayna Potosí z našeho obědového místa |
 |
| Bezpečnost především |
 |
| Přívoz |
 |
| Copacabana |
 |
| Copacabana |
Arequipa
Přijíždíme ve čtyři hodiny ráno.
V tuto hodinu se nechceme dobývat do žádného hostelu, tak vyčkáváme zhruba
do sedmé .. . Kiki má tip na hostel Incareisen, který vlastní Čech Jarda.
Hledáme podle mapy. Žádný nápis, ale zkoušíme zazvonit. Na českou otázku, česká
odpověď. Jsme správně. David a já dospáváme. Kiki s Pepém se vydávají na
obhlídku. Společně jdeme na oběd, kde dostáváme pořádnou kopu jídla za pár
soles. Téměř se nemůžeme hnout. Máme domluvenou FREE WALKING TOUR, tak se
musíme "odkutálet". Na smluveném místě na nás čeká Carlos. Úžasný,
nápomocný, nadšený průvodce, který nás
hned na začátku túry "dostává" nabídkou repelentu, protože mušky jsou
opravdu nesnesitelné. Následně nám ukazuje spoustu zajímavých míst. Závěr nám
zpříjemňuje ochutnávkou piva a čokolády. Po prohlídce si dáváme za úkol sehnat
bomby do vařiče, což se podařilo, zato sehnat mapy byl neuvěřitelný problém...
Místní agentury se zřejmě hodně snaží, aby mapy nebyly k sehnání nebo
možná pořádné mapy ani neexistují... Musíme si vystačit s Kikiiným
průvodcem. Večer máme ovocné orgie a povídáme s Jardou. Bohužel já cítím,
že na mě něco leze. Trápí mě kašel a únava.
„Downhill“ od Solných jezer
Ráno nás vyzvedává jeep s kolama. Po výjezdu z Arequipy jsme
na pouze zpevněné cestě. Dříve se prý jednalo o hlavní silnici z Puna do
Arequipy. Zastavujeme na vyhlídce na Arequipu a pak u solných jezer. Okolní
hory jsou nádherné, ale trochu nám výhledy kazí mlha a mraky. Vracíme se kousek
zpět. Mě stále není úplně nejlépe, ale za výlet jsem přece zaplatila, tak moc
nepřemýšlím a chci jet s ostatními. To, že kola nejsou nejnovější sjezdové
bomby a odpružená vidlice už není odpružená, jsme v Peru tak trošku
čekali, ale že si chrániče budeme přidělávat tejpovačkou nás docela překvapilo.
Za déšť nikdo nemůže, ovšem k dobrému pocitu z jízdy nám to moc
nepřidalo. Bohužel Pepé omylem odbočil trochu bokem a já s Kiki za ním,
tak jsme ještě museli kola kousek popovézt -poponést. Končíme ve vesnici, kde
toho moc není, ale za pár soles dostáváme teplé jídlo. Cestou zpět Kiki
vyjadřuje svůj názor k poměru cena kvalita našich kol. Bylo by vhodné buď
snížit cenu nebo zvýšit kvalitu sjezdových kol... Večer opouštíme hostel.
Doprovázíme Pepého na bus..
Matarani
Ráno vyspáváme. Jediný problém je
mizející stín. Když náš sluníčko vyžene, sejdeme pouze dolů na jídlo. Během
oběda se snažíme domluvit nějakou loď, nabídnou nám "americkou cenu" a nechají nás čekat... Čekání si zpříjemňujeme
sledováním lachtanů, kteří se cpou odřezky ryb a ptáků, kteří létají metr před
námi. Vůbec se nebojí. Smutným pohledem jsou odpadky v oceánu, a kus igelitu
zaříznutý do krku jednoho lachtana... Čekání nás přestává bavit, rozhodujeme se
pokračovat na další doporučené místo – Toro muerto u vesnice Corir jinak.. Taxi
nás bere na bus, na rozcestí silnic přesedáme na další bus, kde mě dostane
chování paní, která má vedle sebe poslední volné místo a nechce mě pustit sednout
i když její kolegyně nasedá až za hodinu...
Nezbylo mi nic jiného než nejdřív sedět a posléze ležet na zemi. Ve večerních
hodinách dojíždíme na místo. Městečko opravdu žije. Plno stánků s jídlem.
Dáváme večeři a já vyřízená v hostelu ulehám ... Kiki s Davidem jdou
prozkoumat okolí. Mimochodem cena hostelu dobrá, ale všude přítomní mravenci až
tak moc ne.
 |
| Dole se válejí lachtani |
 |
| Takto si dávám peníze do peněženky a Davida to pobavilo |
 |
| Nebáli se a předváděli všelijaké kousky |
 |
| Nijak jsme je netrenovali ... |
Toro muerto – petroglyfy
Z hostelu vyrážíme "na
lehko" jen s vodou. Čeká nás sice pouze 5 km, ale ve slunečné výhni...
V následující vesnici zastavujeme na zmrzlinu. Zvednout se je opravdu
náročné. Následující poušť a stoupání nás moc netěší, ale jsme stateční a až
k přístřešku jsme dorazili. Zde čeká výběrčí se svou zřejmě slečnou, která
pózuje na čtyřkolce. Chce po nás 5 soles za osobu. Oznamuje nám, že petroglyfy,
což jsou obrazy vytvořené opracováváním povrchu kamene řezáním, dlabáním, tesáním
a broušením se nachází všude kolem. Dává nám plánek, kde jedna trasa trvá
hodinu a druhá dvě hodiny. My nad tím chvíli přemýšlíme, zvedáme se, vycházíme,
ujdeme asi 200m, děláme pár foto a "mrtví" se vracíme. Teprve při
zpáteční cestě začíná příjemně foukat a tak cesta zpět není tak drastická.
Z vesnice, kde jsme si dávali zmrzlinu, jedeme s jednou místní paní
za 1 sol taxíkem. V Corire řešíme problém jménem hlad. Restaurace mají buď
vyprodáno nebo zavřeno. Zachraňuje nás paní se sendvičema. Následně David
kupuje meloun, který dlabeme na náměstí. Zjistit v kolik jede bus se zdá
nemožné, protože každý říká něco mezi
17:30-18:30.Pro jistotu čekáme "s
předstihem"... Bus přijíždí po 18:30... V Chocebambě od nás paní
vybere peníze. David s Kiki se jdou podívat ven. Já podřimuji. Najednou se
mě jedna nastupující paní ptá, jestli bus jede do Limy. Já si stojím za svým,
že jedu do Cotahuasi. Po chvíli
zjišťuji, že má přijet ještě další bus ... No, doufám, že nebudeme muset
platit znova. Než přestoupíme, dávám si čaj, což jsem neměla dělat, protože
cesta je dost brutální. Bus skáče ze strany na stranu, WC nemá. Musím zastavit
bus, kvůli potřebě. Úleva...
 |
| David si hraje v hostelu |
 |
| Poušť x rýžové pole |
 |
| Když je to tak moderní :-D |
 |
| Poušť |
 |
| Welcome TORO MUERTO |
 |
| Vážně jsme tam byli. To za námi je zřejmě pták |
 |
| Petroglif...spíš to vypadá jak kdyby to tam dítě vytesalo před týdnem |
 |
| Rozloučení s Corire |
Cotahuasi - Velinga
Přijíždíme brzo ráno. Jako
útočiště volíme lavičky na fotbalovém hřišti. Další bus do kaňonu jede kolem
sedmé ráno. Není kde nakoupit jídlo. Doufáme, že se najíme u místních.
Vystupujeme u odbočky k vodopádu Sipia. Dostat se k vodopádu nám
zabralo cca 15 min. Místo je úchvatné. Můj kašel a únava stále neustávají.
Odpočívám v přístřešku. Kiki s Davidem se koupou. Naše cesta
pokračuje stoupáním do prudkého kopce plného suti ... David musel přezout
sandály. Místní nám řekli, že vesnice je hodinu chůze. Je tomu opravdu tak, po
hodině nacházíme pár baráčků obklopených sady. Máme hlad, tak se poměrně drze
ptáme paní, jestli pro nás něco má. A vida, má. Dostáváme vyloupané plody
opuncie (tuna), hrozny (uva) a výbornou polévku. Po jídle nás provází po sadu,
ukazuje nám, jak roste avokádo, mango, fíky a další plodiny. Její prasata se
nacpávají plody opuncie. V místnosti vedle domu má spoustu morčat (cuy) a
králíků. Prozrazuje nám, že je učitelkou v Cotahuasi a momentálně děti
mají prázdniny, tak jsou doma. Po příjemné zastávce pokračujeme kaňonem dále na
zastávku autobusu. Po chvíli přijíždí a bere nás na konečnou. Do Velingy musíme
pěšky nahoru do kopce. U místní paní jménem Luz si hned domlouváme na večeři. Na
náměstí nás vítá velmi přátelsky starosta, chce nás ubytovat vedle kostela, ale
místo se nám moc nezamlouvá, protože tam jsou cítit záchody. Jdeme ještě na
obhlídku. Nadchla nás rozestavěná konstrukce, kde ani nemusíme stavět stan. Pro
starostu musíme vyplnit turistický dotazník a fotí si nás. Do vesnice prý
dorazí měsíčně cca 14 turistů mimo sezónu a až 50 turistů v sezóně. Dům paní Luz nás překvapuje,
protože v kuchyni společné s jídelnou a zřejmě i obývákem po zemi
pobíhá asi 100 morčat. Na večeři dostáváme špagety s tuňákem za 5 soles na
osobu. Kiki s Davidem trošku ohrnují nos. Při večeři povídáme
s manželem od paní Luz a já sleduji, jak se rodí dvě morčata a jejich máma
je olizuje. O jiném místě nevíme, tak se domlouváme i na snídani.
 |
| Cesta k vodopádu |
 |
| Vodopád |
 |
| "zkratka" |
 |
| Kochačka |
 |
| Hovnivál |
 |
| Paní učitelka trha fík |
 |
| Velký kaktus |
 |
| Kuk |
 |
| A jedeeem |
 |
| Velinga |
 |
| Asi nejchudší kostelík, jaký sem kdy viděla |
 |
| "turistická mapa" |
 |
| Noční Velinga |
Quechualla
Na snídani dostáváme kaši
z quinoi a sladké brambory (kamote). Posilněni vyrážíme. Obklopují nás
nádherné výhledy. V Quechualli očekáváme, že najdeme někoho, kdo vaří, ale
nedaří se. Zve nás k sobě jeden pán bydlící kousek od náměstí. Nabízí nám
výborná manga. Při konzumaci ovoce s ním sledujeme mši v TV. Poměrně
hladoví opouštíme vesnici. Víme ještě o jednom sídle po cestě. Zastavujeme se
tam. Nabízejí nám býka, tak natěšeni usedáme. Visící kusy masa budí trochu
nedůvěru. Nejdříve dostáváme neumyté hrozny, ale je potřeba zvykat žaludek.
Zapíjíme sladkým vínem a pak to přijde. Dostáváme polévku, která zapáchá jako
zdechlina. Maso v ní vůbec nevypadá dobře. Kiki to umluvila, aby jí dali
bez masa. David hned prohlašuje, že maso je zkažené. Já tak nějak ze slušnosti
vyjídám z polévky brambory, ale maso vážně nemůžu! Nejhorší je, že oni to
jedí. Přemýšlíme, co teď. Rozhodujeme se doslova utéct. Obloha se
zatahuje, pokládáme polévku a říkáme, že
se bojíme deště. Dáváme nějaké peníze opilému pánovi a odcházíme poměrně
rychle. Co kdyby chtěli takovou polévku udělat z nás... Při návratu začíná
kapat, ale touha vykoupat se v horkém pramenu vede k ignoraci tohoto
faktu. Samozřejmě, jakmile se vysvlečeme a naložíme do teplé vody se rozprší..
Ještě chvíli si lebedíme, ale věci moknou. Je nutné vylézt z vody a jít. Nalézáme
útočiště u paní bydlící kousek od horkého pramene. Prosíme o čaj, dostáváme
kafesito (sladké slabé kafe) a následně čaj. Přestává pršet a vracíme se do
Velingy. Doslova prosíme seňoru Luz o večeři. Po odpoledním zážitku hodnotíme,
že život s morčaty ještě není tak nehygienický. Dostáváme směs rýže,
brambor a fazolí. Vynikající! Poznáváme milou dceru a zjišťujeme, že vývar ze
sušeného masa se jmenuje CHARKY. Prý je dobrý. Možná když ho někdo umí uvařit
z nezkaženého masa... Pro nás se tento pojem stává sprostým slovem.
 |
| Náš pozdější přístřešek |
 |
| Quechualla |
 |
| Náš první hostel - dostali jsme mango |
 |
| Tady se ještě smějem |
 |
| Takto se tu suší maso |
 |
| Pepito |
 |
| Už neprší, tak se ládujem |
Pampamarca
Ráno dostáváme snídani a loučíme
se. Tuto rodinu si musíme zaznamenat. Sbíháme na autobus. Z cesty mám zajímavý
zážitek, když mi Peruánec nabízí rostlinu na prostatu.... Zpět
v Cotahuasi. Obědváme pstruha s rýží (trucha con arroz). Opět se
setkáváme s různými názory na čas odjezdu autobusu do Pampamarci. Čekání
si zpříjemňujeme chupetem (zmrzlé ovoce v igelitovém pytlíku). Kiki
s Davidem píší deník. Já vyhlížím bus. Bohužel než Kiki s Davidem došli k busu, už je plno.
Kiki pustili sednout, já sedím na půl zadku a David stojí. Kiki musí na
toaletu, baví tím celý autobus. Musíme zastavit. Vyběhne ven, načež její strach
ze psů jí říká, aby se vrátila, ale bohužel ví, že jiná příležitost už nebude.
Musí to zvládnout. Spolucestující se různě pitvoří. Chlapec vedle mě ukazuje,
jak se „nedívá“ skrz prsty. Z náměstí v Pampamarce je to cca 20 minut
na vyhlídku, kde využíváme přístřešku k přenocování. Večeříme avokádo
(palta).
 |
| Autobusová zastávka |
 |
| Už mě ten kašel nebaví |
 |
| Na kliniku |
 |
| Kostel v Cotahuasi |
 |
| Čekáme na bus |
Znesvěcení vyhlídky – Cotahuasi –
klinika
V noci se děje cosi o čem se
těžko mluví, ale občas se to stane každému cestovateli – David to pojmenoval
„chcaní prdelí“. No, já to nezvládla udělat dál než 10 metrů od spacáku, i když
nahoře cca 5 min chůze od přístřešku byla vybudována nádherná kadibudka. Nikdo
neví z čeho, ale stalo se to všem... Ráno nás vítá krásný výhled. Bohužel
jsme všichni slabí, tedy z plánovaného výletu na vyhlídku nic nebude. Zvládáme
se jen přesunout na bus zpět. Pro jistotu jsme tam dříve, abychom měli místa.
Vyplácí se. Zpět je dost narváno. Něco začíná zapáchat. Kolem jednoho místa
lidé odstupují. Roztomilý pejsek se vykakal přímo doprostřed autobusu. Říkáme
si, že tento den je opravdu ve znamení „hovna“. Na mě přichází psychická a
fyzická únava z několikadenního neustávajícího kašle. Přemlouvám kamarády,
aby mi dali antibiotika. Nesouhlasí a chtějí mě vzít do nemocnice, nejdřív se
trochu cukám, ale máme čas, tak se vydáváme na kliniku. Sanitky před klinikou
vypadají, že už delší dobu nikam nejely, ale třeba nejsou potřeba. Nejdřív si
mě k sobě bere sestřička, která na staré váze zhodnotila, že vážím 78, což
si opravdu nemyslím. Sekla se jen tak o 10 kg. Doktor je sympatický. Dívá se mi
do krku. Hodnotí, že na antibiotika, tam nic není. Kamarádi měli pravdu.
Dostávám za pár soles sirup proti kašli a prášky proti alergii, zřejmě proti
otoku. Zpráva mě trochu uklidní. Pokračujeme v původním plánu, dostat se
do údolí vulkánů „zkratkou“ v podobě 30 km chůze, protože nechceme jet 20
hodin autobusy. Nakupujeme zásoby na dva dny. V 18:00 vyjíždíme. Za tmy
vysedáme v osadě Arma. Začíná kapat. Nechce se nám stavět stan, tak
osidlujeme opuštěné budovy. Noc je dost strašidelná. Dveře skřípají. Zvenčí se
ozývá hýkání a hlasy. Nacházíme se ve 4000 m, tedy je docela zima. David má jen
letní spacák, tak mrzne.
 |
| Svítá |
 |
| To je ona... |
 |
| Pohled do údolí |
Stopujem
David je po ránu trochu nevrlý,
protože se opravdu chudák nevyspal. Rozehřívá se na sluníčku. Vydáváme se pěšmo
podél hory Coropuna. Přibližně po hodině jede jeep, zastavuje, jsme šťastní,
ale jen chvilkově. Jede jen kousíček. Pokračujeme zase pěšmo. Po 10 minutách
jede velký náklaďák s velkým kamenem. A jedééém! Nad Coropunou se smráká,
po chvíli blýská. Nám se daří bouřku úspěšně objet. Otvírají se nádherné
výhledy. Zaráží nás, že najetí na hlavní silnici z Arequipy jsme ani
nezaregistrovali. Pořád stejně hrozná pouze zpevněná silnice. Nakonec drncáme
na korbě minimálně 45 kilometrů. Za pomoc přispíváme na pohonné hmoty. Do
cílové Andagui zbývají 4 km, které již zvládáme bez stopování. Info centrum je
zavřené. Na jídlo je otevřená jen jedna restaurace. Volíme noc v hostelu.
Plánky, které mají na recepci, jsou dosti zavádějící. Večer debatujeme, jestli
půjdeme "na těžko" do další vesnice nebo "na lehko".
Varianta bez batohů vyhrává. David nám při mytí zvládl vyčerpat všechnu teplou
vodu, já mám vlažnou a na Kiki nezbylo. Kiki je jediná aktivní, jde nám
nakoupit jídlo na další den. Místní lidé se jí moc nezamlouvají, protože neumí
počítat a divně se dívají.
 |
| Náš přístřešek |
 |
| Hory |
 |
| A jedem ... |
 |
| S kamenem ... |
 |
| A kocháme se ... |
Valle de los volcanes
Snídáme quinoa s oříšky a
avokádem. Chutná. Vyrážíme pěšmo k vulkánům. Najít cestu je docela sranda.
Spíše bloudíme a jdeme tzv. azimutem směrem k vulkánu. Z vulkánu se
nám otvírá nádherný výhled. Pokračujeme dál směrem k vulkánu Puka Mawras.
Místní nás zastavují a nabízejí nám trochu zkyslou chichu (nápoj z kukuřice)
z kravského rohu. Dostáváme také květiny. Vysvětlují nám, že slaví něco
jako svátek krav. Víno nám dávají ochutnat z mušle. Za občerstvení dáváme
malému chlapečkovi čokoládu. Je s ním legrace, zkouší jestli nemáme ještě
jednu pro sestru... Bohužel nemáme. Po chvíli je celý zapatlaný, ale evidentně
spokojený. Loučíme se a domlouváme se, že by nás kolem 15:00 mohli vzít zpět do
Andagui. Cítíme, že zkyslí nápoj nám neudělal úplně dobře. Došli jsme na menší
vrcholek s ruinami, od kterého vidíme, že žádná cesta na Puka Mawras
nevede. Do toho se smráká. Po chvilkové pauze to otáčíme. Rušíme domluvený
odvoz a vracíme se do Andagui. Cestou nás chytá déšť. Rozhodujeme se toto místo
opustit, protože sem, zřejmě ještě turistický ruch nepřišel.V 15:00 sedáme na
autobus do Arequipy. Čeká nás dvanáct hodin drncání s jednou zastávkou na
jídlo.
 |
| Kondor |
 |
| Ksichty |
 |
| Švihák :-D |
 |
| Mléko připravené k odvozu |
 |
| Chi - cha |
 |
| Tak to dopadne, když dáš dítěti čokoládu |
 |
| Víno |
 |
| Hlavní ulice |
Opět Arequipa
V brzkých ranních hodinách
přijíždíme do Arequipy. Děsí nás vyřvávání místních prodejců jízdenek. Jdeme si
lehnout před autobusové nádraží. Jediná společnost, která jede brzy ráno do
Limy je Hermanos Flores. Na lístek si samozřejmě musíme vyčekat frontu. Nádraží
nás nepřestává překvapovat. Jídlo je drahé a nekvalitní. Za malý džus, který
ovoce moc neviděl, chtějí 5 soles. Autobus je téměř za cenu lepších společností
bez záchodu, s malým místem na nohy a bez jídla. Že v něm strávíme
nejméně 13 hodin, nás úplně netěší. Když chceme při zastávce na toaletu, hledáme
po městě asi 15 minut toalety a bus na nás musí čekat. K večeru se
dostáváme do Pisca, kde večeříme v čínské restauraci. Musíme colectivem a
colectivo taxikem. V noci vcházíme do přírodní rezervace bez poplatku.
Krásně svítí měsíc. Svit je tak velký, že jsou vidět naše stíny. Kráčíme
přibližně hodinu na vyhlídku, kde spíme.
Paracas
Ráno nás budí horko. Scházíme na
pláž. Oceán je hnědý a zapáchá. V Limě jsem to už jednou zažila. Jedná se
o mrtvý plankton z důvodu velkého horka. Náš plán vykoupat se zavrhujeme.
Zkoušíme kousek popojet, ale na další pláži to není o moc lepší. Domlouváme se
s místním na cestě zpět do Pisca. Zde kupujeme meloun a Kiki si užívá v sázce vyhranou
zmrzlinu. Lenošíme na náměstí, protože jen ve stínu se dá horko přežít. Do Limy
nám zbývají 3 hodiny autobusem. V Limě musíme přesednout do Chosiky. Dle
rady se dostáváme na nástupiště, kde je hrozný zmatek. Přijede autobus. Lidé se
k němu rozběhnou. Nacpou se do něj a ti co se nevlezli, čekají na další.
Máme velké batohy, tak je pro nás tato strategie docela složitá. Daří se nám
vecpat do asi pátého autobusu. Při tlačenici Davidovi s Kiki otvírají
kapsičky na batohu. Naštěstí jediná ztráta je Davidův provázek. Když jsme vevnitř,
tak nás nejdřív výběrčí jízdného vyzve, ať si vystoupíme, protože zabíráme
s batohy moc místa, což odmítáme. Následně musíme za batohy zaplatit.
Večer dojíždíme do Chosiky, kde už jen hledáme hostel...
 |
| Meloun nás unavil v Piscu |
 |
| Růžová k růžové |
 |
| David olizuje pytlík |
Cesta do Marcahuasi
Ráno bloudíme po Chosice, protože
každý nás posílá někam jinam. Nakonec zjišťujeme, že odjezdové místo autobusu
bylo cca 50m od hostelu... Nevadí,
správný bus jsme našli. Vyjíždíme vzhůru kaňonem do San Pedro de Casta. Bohužel
před jednou vesnicí nás čeká nemilé překvapení. Opravují silnici, musíme tedy
čekat. Čekání se protáhlo skoro na 4 hodiny. Naštěstí se ve vesnici vaří. Do
cílové vesnice přijíždíme odpoledne. Prší. Než se rozhoupeme k odchodu do
hostelu, zkasírují nás místní o vstup do Marachuasi – 20 soles na osobu.
Zkoušíme domluvit studentskou slevu, ale nedaří se, protože momentálně jsou
v Peru prázdniny, což prý znamená, že studenti nemají slevy. Trochu nás
štve, že pro Peruánce je cena poloviční. Zkasírovaní pokračujeme do hostelu,
kde nás rozesmívá majitel. Nabízí nám pokoj pro 3 za 30 soles nebo dvoulůžko za
20 soles. My, vysmátí, chceme dvoulůžko, protože alespoň na něčem musíme
ušetřit. Zřejmě si chudák myslel, že na něčem jedem a opravdu nám dal
manželskou postel. Cena v přepočtu asi 60kč na osobu, ale opět zjišťujeme,
že v tomto hostelu se povlečení moc často nepere. Ještě večer nás pobaví,
že wi-fi na hostelu, znamená wi-fi před hostelem.
Marcahuasi – stone forest
Ráno nás vítá slunce. Pokračujeme
vzhůru. Začínáme chápat, proč po nás chtěli 20 soles. Vítá nás nově vybudovaná
brána z nápisem Marcahuasi. Stoupáme po nově vybudované kamenné cestě, kde
každých 500 m je ukazatel, kolik jsme ušli a kolik zbývá. Vedle ukazatelů se
nachází nově vybudované přístřešky. Bohužel zapomněli vybudovat lavičky
k odpočinku, tedy si můžete leda tak sednout na studený kámen. Také si
neuvědomili, že když postaví zeď dokola a nevybudují odtokové kanálky, tak se
jim tam bude držet voda. Třeba na to časem přijdou. Na cestě byla spousta dělníků,
kteří pokračovali v budování tohoto šílenství. My opět bojujeme
s rychlou změnou výšky, protože jsme od moře dojeli do 3500 m. Kráčíme
velmi pomalu. Kolem oběda se dostáváme na místo. Ještě poslední fotky a vše
zahalila mlha. Kiki čeká u věcí. S Davidem jdeme prozkoumat okolí, ale mlha
nám znemožňuje výhledy. Společně se vracíme ještě přes jakési domečky
s malými dvířky. Přemýšlíme, k čemu asi slouží, protože člověk se tam
nevejde. Při sestupu začíná pršet .. navíc jsme odbočili na blátivou cestu pro
auta... Nevadí, po chvíli nalézáme zkratku do vesnice. Hladoví přicházíme do
vesnice. Otevřená je pouze jedna restaurace. Bohužel v takové vzdálené
vesnici jsme se nezeptali na cenu. Až dojíme, seňora chce za jídlo, za které
běžně platíme 7 solem, 16 soles. Jsme překvapení, ale je to naše chyba. Měli
jsme se zeptat předem.. Tento fakt konzultujeme s majitelem hostelu, který
nám slibuje, že to projedná se starostou, protože přeci jen je nefér dát za
hostel 20 soles za 3 osoby a za jídlo 16 soles za jednu. Ještě nám chce vrátit
10 soles z ubytování a ptá se, jestli máme na cestu zpět. Samozřejmě peníze odmítáme.
 |
| San Pedro de Casta |
 |
| Mlha přichází :-( |
Lima
Ráno musíme jet autobusem
v 5.00 do Chosiky a následně přesednout do Limy. Poslední den a půl
trávíme návštěvou Barranca, nákupy na místních trzích a pitím různých druhů
výborných džusů. Poslední den jedeme na letiště taxíkem. Cesta se
protahuje kvůli neskutečné zácpě, které jsou v Limě obvyklé mezi 16-19 hod,
na skoro 1,5 hodiny. Naštěstí měli kamarádi dostatečnou časovou rezervu.
Bohužel se musíme rozloučit a já zůstávám v Peru sama.
 |
| Pá pá |
 |
| Německý pár :-D |
Žádné komentáře:
Okomentovat