Armenie a Gruzie 2015

Martin Matzner - foto

Martin Ryzí - video ZDE!

Kristýna Ševčíková - domluví vše rukama nohama

Jiří Palas - tichý člen, než jej někdo naštve

Vendy Šimůnková - spolupachatelka

Maki Strnadlová - hlavní pachatelka

Jak to všechno začalo?

Na podzim 2014 jsem byla na Posledním Slanění na Kozelce s pražským horolezeckým oddílem. Během debaty s mnoha novými lidmi jsem se dala do řeči s Vendy, které jsem spíše ze srandy oznámila, že v létě plánuji Gruzii a že sháním spolucestovatele. Vendy se toho ale chytla a základ skupiny byl vytvořen.

Další člen naší výpravy se k nám dostal podobným způsobem. Během kurzu pro získání licence Horského průvodce jsem se dala do řeči s nejmladším klučinou. Ptal se mě na nějaké dobré on-line mapy. Tak jsem mu poradila a opět pouze nadhodila, že v létě se chci podívat do Gruzie. Hle, už jsme byli 3.

Na vánočním večírku jsem našla další účastnici – Kiki. Pro mě velmi dobrou kamarádku, se kterou jsem chodila 8 let na gymnasium.

Kde se vzal, tu se vzal Jiřík, neboli přítel Vendy. A přeci 3 holky a 2 kluci není úplně ono, tak ještě Vendy oslovila svého kamaráda Martina – Mufa, kterého jsem já poprvé viděla až v autobuse.

Na letišti se k nám přidala spíše samostatná jednotka – Christian a Christoph, kteří jsou kamarádi Kristýny z Rakouska a na cestování měli pouze 2 týdny.

Christoph, Christian, Muf, Kiki, Martin, Jirka, Vendy a Maki(já)

Problémy na letišti – 2 kusy nejsou 1!

Loučení proběhlo narychlo. Vzbudit, dobalit, přemístit a 13:00 jsme vyjížděli od Grandu do Budapešti. V autobuse jsme potkali seveřany z Liberce. Cesta byla dlouhá, ale uběhla poměrně rychle. Díky Vendy jsme se v Budapešti poměrně dobře zorientovali a za pomoci metra a busu jsme se dostali na letiště. Zde nás čekala dlouhá chvíle, kterou jsme si zkrátili přebalováním batohů.

Abych to vysvětlila, dle cestovatelských referencí jsme si mysleli, že když spojíme 2 botohy dohromady a splníme hmotnost a rozměry, tak nebude problém, ALE už v momentě omotávání batohů folií nás paní, která odbavuje batohy, upozornila, že nejde o 1 kus, ale o 2. Stále jsme nějak doufali, že argument hmotnost do 30kg a odpovídající rozměry musí fungovat. BOHUŽEL. Hodina usilovného hádání byla k ničemu. Vedla pouze k našemu stresu, kdy jsme na poslední chvíli dokupovali 2 zavazadla – každé za 70 Euro. K branám jsme dobíhali opravdu tak tak a doufali, že se nám paní nepomstí a batohy doletí s námi.

RADA: A) koupit si 2 zavazadla, B) zabalit do černého pytle, aby opravdu nebylo vidět, že se jedná o 2 zavazadla C) cestovat z jiného letiště, v Kutaisi či Katowicích s touto praktikou nikdo nikdy problémy neměl

Tohle nefungovalo :-(

Kutaisi – kde koupit plynové  bomby?

Pozn. Měna v Gruzii je Lari neboli GEL, v přepočtu na koruny 1GEL=11Kč

Po výstupu z letadla se na nás hned vrhli maršutkáři.  Zaplatili jsme 2 Eura za osobu paní se stánkem. Dala nám „lístky“ a v 8mi lidech s batohy nás poslala k sedmimístnému autu (včetně řidiče). Řidič začal nakládat batohy, jakmile se nevlezly do auta, začal je vázat na střechu obyčejným provázkem. Mírně poprchávalo, tak se nám to moc nelíbilo, ale na 20km to zas tak nevadilo. Jak jsme vystoupili, řidič začal chtít další peníze za naše batohy. Vysvětlování, že jsme platili předem, se mu nelíbilo, stále se vymlouval a culil…nedalo nám to, 20 lari jsme připlatili, pak konečně odjel. Alespoň nás vysadil u bankomatu, tak jsme mohli vybrat. Deštík nás zahnal do podloubí na náměstí. Přeci jen bylo poměrně brzy ráno a všechny obchody byly zavřené.

Kolem 8:00 jsme se zvedli a dali do pohybu. Začala sranda, protože nejdříve jsme měli najít obchod s plynovými bombami 100m od směnárny. Nic jsme nenašli, ale na papírku jsme dostali napsaný název ulice. Každý, kterého jsme se ptali, ukazoval více méně stejným směrem, ale vzdálenost se stále měnila. Někdo říkal 1km, někdo 2-3. Putování po vlastních bylo dosti nepříjemné pro naše rakouské kamarády, protože měli navíc dvě kabele s výbavou na Kazbek a do toho pršelo.

Na benzínové stanici jsme se rozdělili. Kluci byli vzati pohřebním vozem (ano čtete správně) na nádraží, kde jsme se měli setkat za 3 hodiny.

Chvíli poté, co jsme se rozdělili, jsme měli štěstí. Zeptali jsme se v rybářství, jestli by nám neporadili. Po dvou telefonátech se dovolali a domluvili nám dovoz plynových bomb až k jejich obchodu. Počkali jsme 10 min a dojel anglicky mluvící týpek s bombami za 45 lari jedna. Pro další cestovatele přikládám kontakt:

Manager and Tour Operator Irakli Sakhamberidze

Tel: +995431250437

Mob:+995571824303; +995591408495

První úkol byl splněn, tak jsme pokračovali k nádraží. Zaujalo nás malé bistro, kde jsme neodolali místním specialitám a dali si něco, co vypadalo jako bageta zapečená se sýrem a nahoře bylo čerstvé vajíčko. Chvíli jsme přemýšleli, jestli z toho nebude SALMONELÓZA, ale neodolali jsme. Dobrota byla zapita extrémně sladkou anýzovou limonádou a výborným kafíčkem.

Na nádraží jsme se dle dohody potkali a koupili lůžkový vlak do Jerevanu, protože předpověď pro Gruzii vypadala velmi zle. Vlak jel až večer a venku stále pršelo.

Dlouhou chvíli nám zkrátila příjemná kavárnička s velmi sladkými zákusky. Christian a Christoph si zde nechali věci potřebné na Kazbek. Pokračovali jsme městskou maršutkou na druhé nádraží, odkud jela maršutka do Zestafoni, odkud teprve vlak vyjížděl.

Stále jsme měli poměrně dost času, ale v Zestafoni krom jednoho pěkného kostela a velmi nechutných toalet nic nebylo. 18:30 vyjíždíme. Velmi náš překvapila komfortní lůžkové kupečka, ke kterým jsme dostali povlečení a ručník. 13 hodin uběhlo jak nic. Všichni spali jak zabití. Jediná nepříjemnost byly hraniční kontroly.

Namačkaní

Zevling

Jíst nebo nejíst

Zestafoni

Zestafoni

Aragats, Jerevan, Azhdahak

Jerevan – prolhaní taxikáři

Pozn. V Armenii se platí Dramy. 1000 dram = 50Kč … v horách běžná cena za pivo – značky Kozel. :-D

Po luxusním vyspání proběhl výsadek v Jerevanu. Opět se na nás vrhla banda taxikářů, přeci jen turisti s batohy jsou velké lákadlo. Začali na 100 Eurech za 8 lidí do Kari – výchozí bod pro Aragats. To nám bylo jasné, že je mnoho. Smlouváním jsme se dostali na 80 E, to se nám stále nelíbilo. Vydali jsme se do města, ale opět nás odchytili. Teď už šli na 70E o čemž už jsme začali uvažovat, protože nás dohadování opravdu unavovalo. Snaha sehnat něco jiného se nezdařila, tak asi po hodině smlouvání a dohadování 70E bylo hromadně odsouhlaseno.

Taxikáři měli nejdříve jen jedno auto, během 20minut sehnali i druhé. Nacpat věci dovnitř jim také hned nešlo. Dobře jsme se bavili. Jeden batoh skončil na zadním skle, druhý na klíně, zbytek se jakž takž vlezl do kufru.

Ochotně nám zastavili u supermarketu. Dokoupily se zásoby a vyrazili jsme směrem na Aragac. Silnice byla plná děr a výmolů, ale našeho řidiče to evidentně moc netrápilo. Auto skákalo sem a tam. Rychlost dosti nepřiměřená povrchu vozovky. Hlavně, že muzika hrála naplno. Jen díky Martinově GPS zastavili u odbočky k jezeru Kari. Na nádraží nám řekli, že dál nás vzít nemohou a že cesta od místa, kde nás vysadí je max. 5 km. Ani jedno nebyla pravda. Nahoru vedla sice úzká, ale kvalitnější silnice než před tím.

Ocenila jsem pouze lepší aklimatizaci, protože jsme vycházeli ze 2000 m.n.m.. Cestu jsme pojali poměrně pohodově kvůli úvodní informaci, ale celkem jsme ušli cca 15 km za 5 hodin s převýšením 1200. U jezera jsme našli pěkný plácek na odlehlejší straně. Všichni jsme naskákali do jezera…brr studený!

Večer se ti akčnější šli projít. Během procházky potkali další čechy, zvládli nakoupit pivka a seznámit se s podivnými lidmi z „fyzikálního“ institutu. Docela nás vylekala cedule pozor radioaktivita. My jsme tam plánovali 2-3dny, ale ve vesnici lidé určitě žili celoročně. Zřejmě místní takové věci moc neřeší. Dohodli jsme se, že další den necháme stany postavené, ale cennosti si vezmeme s sebou.

Ranní Jerevan

Krávy ochutnávají plasty

Místní obydlí

Dlouhá cesta, Kari ještě nevidíme

Jezero Kari, vlevo hospodo, vpravo vesnice

Západní a jižní vrchol Aragatsu

Pozn. Co se týče map pro tento vrchol, neměli jsme vůbec nic. Měli jsme jen pár popisů z internetu a mobilní mapy Maps me. Bohužel GPS stále skákala z jednoho bodu na druhý, tak se jí nedalo moc věřit.  Celé pohoří je sopečného původu a Aragats má 4 vrcholy – severní je hlavní. Pro další cestovatele přikládám mapku. (červená – špatná trasa, černá – správná trasa)

6:00 budíček. Plánovaná hodina na vyjití se protáhla na hodinu a půl. 7:30 vycházíme směr Aragats. I když víme, že od jezera je vidět pouze falešný vrchol vydáváme se směrem k němu a obcházíme hřeben, na který je vyšlapaná cestička (1. špatné rozhodnutí). Postup se trochu komplikuje pohybem po velkých kamenech. Po chvíli hopsání se konečně dostáváme na travnatý terén. Před námi je vrchol a dvě údolí – jedno nalevo, druhé napravo. Vydáváme se do údolí vlevo (2. špatné rozhodnutí) a doufáme, že uvidíme hlavní vrchol. Místo toho nás čeká silný vítr až do sedla. Ze sedla není vidět nic, tak stoupáme opět po velkých kamenech až na vrchol. Ano jsme na západním vrcholu a v dáli vidíme vrchol hlavní. Přichází pleva a radost, ale vnitřně cítím malé zklamání. Výhledy jsou nádherné. Děláme vrcholové foto a scházíme do druhého sedla. Dosáhnout hlavní vrchol hodnotíme za nezvládnutelné. Vydáváme se ještě na vrchol jižní. Poslední stoupání mi dělá trochu problém, ale během chvíle jsme nahoře. Zde potkáváme min. 20 člennou skupinu Čechů, cestujících s CK Mundo. „Zneužili“ nás jako fotografy pro vrcholové foto.

Na jižním vrcholu nefouká, tak si sedáme. Martin otvírá arménskou vodku. Po chvíli se k nám přidávají 4 Češi cestující stejně jako my. Všichni se smějí mému výroku: „Ožrat se ve 3000 rovná se česká výškovka.“ Potvrzuje se nám teorie, že Češi opravdu hodně cestují, protože jsou k potkání opravdu všude. Po příjemném odpočinku scházíme, kde se dá, tak sklouzáváme po sněhu. Už se lépe dýchá. Celou cestu zpět si povídáme. Hned, jak dorazíme, skáčeme do jezera. Velmi příjemné osvěžení.

Po odpočinku se vydáváme hromadně na pivo. Jsme zastaveni partičkou třech Arménců, kteří mají před sebou hromadu jídla – opečené maso, chleba, meloun, kefír, cola, zelenina, atd.. Pomalu, ale jistě nám vše nabízejí. Nikdo nedokáže odolat. Kombinace kefíru a melounu se nám zdá poněkud zvláštní, ale chuť je větší. Až jim téměř vše sníme, začínáme pomalu odcházet. Co jsme nesnědli, nám balí do igelitek. Martinové se vydali pro pivo na oplátku. Pouze jeden si pivo bere, zbytek nechce nic. Totálně přejedení se odvalíme do spacáku.

Nákres trasy, červenou jsme šli, černá je správná

Náš tábor

Stará hvězdárna?

Na co je asi ta věc napravo?

Všude samé kamení 

V dáli vrchol hlavní

Západní vrchol

Pohled do údolí

Jižní vrchol

Jižní vrchol - to zde nanosili lidé

Srandičky

Návrat

Aragats x odpočinek

5:30 budíček. Vendy není dobře, ani já se necítím úplně nejlépe. Přeci jen včerejší kombinace jídel byly poněkud děsivé. Christoph a Christian se rozhodují zůstat. Kiki, Jirka a oba Martinové se vydávají na severní vrchol.

Táborová skupinka spí minimálně do 10. S Christianem a Christofem se vydáváme na neznámý vrcholek, z kterého doufáme, že bude výhled na Ararat. Asi po hodině jsme na vrcholu. Je bezvětří. Na Ararat je nádherný výhled, ale bohužel spodní část hory je v oparu. Užíváme si bezvětří. Po chvíli se otáčíme a vracíme k jezeru. K pozdějšímu obědu dojídáme pečivo a zeleninu, kterou jsme dostali předchozí den. Odpoledne si užíváme cvičením jógy, opalováním a někteří koupáním v jezeře. Během pozdního odpoledne přichází akčnější skupinka. Podařilo se jim dorazit těsně pod hlavní vrchol Aragatsu. Úplně nahoru se jim bohužel kvůli lezecké pasáži dostat nepodařilo. Během společné večeře se k nám s nemilým výrazem blíží pán. Začne se bavit Christianem. Vysvětluje mu, že v této části jezera je národní park, ale na druhé straně můžeme spát. Přišlo nám to podivné, protože nikde žádný zákaz napsán nebyl. Nechtěli jsme provokovat, tak jsme se přesunuli. Christian využil své ruštiny a domluvil nám taxík na ráno - 10:00. Cena byla také velmi příznivá 20 000 dram (cca 40E).

Večer byl poněkud strašidelný, protože jsme se vydali prozkoumávat opuštěné budovy. Teď už jen želozebetonová konstrukce zřejmě dříve byla nějakým výzkumným centrem. Zajímavý byl také skoro nekonečný tunel vedoucí od opuštěné budovy do vesnice, moc jsme nechápali, jaké by mohl mít využití. Možná bunkr, možný přístupová cesta, když je hodně sněhu. Na konec jsme nedošli. V noci jsme sledovali hvězdy.

Ararat

Výstupová partička s Araratem

Cesta vzhůru

Dál už radši ne

Průzkum

Že by to dříve byla hvězdárna?

Jerevan – jídlo a památky

Ráno dle domluvy nás čekaly dva taxíky. Vzali nás do okrajové části města. Do centra jsme se dostali maršutkou za cenu 100 dram/osobu. Lidé byli velmi přátelští. Ptali se nás od kud jsme a kam jedeme. Na tip Čechů jsme jeli do hostelu na autobusovém nádraží.

Malá chybička bylo získání hesla k wi-fi. Všichni najednou usedli ke svým telefonům. Naštěstí hlad vyhrál nad závislostí na mobilech a pokračovali jsme do města na jídlo. Dle tipu v knižním průvodci, který vlastnil Christoph, jsme našli pěknou restauraci s jídelním lístkem v angličtině. Každý si objednal nějakou dobrotu. Čekání nám bylo zpříjemněno několika litry ovocných džusů. Jídlo bylo vynikající.

Ch+Ch pokračovali do muzea. My jsme šli hledat Info centrum a modrou meštu. Vyloženě turistické centrum zde nebylo, ale v cestovní agentuře nám poradili všechny informace, které jsme potřebovali k dalšímu plánovanému výletu. Modrou mešitu jsme také našli. Holky si musely vzít šátky na hlavu. Byl zrovna ramadám – což pro muslimy znamená, že nemohou ani jíst ani pít ve dne. Byli jsme pozvání na večeři ve 21:00 – bohužel jsme tohoto pozvání nevyužili. Během prohlídky nám byly ukázány různé místnosti – jedna pro muže, jedna pro ženy a poslední pro děti. Focení bylo povoleno.

Horko nás opravdu unavilo, tak jsme se usadili v parku před mešitou a debatovali u popíjení pivka. Nevím, jestli to bylo úplně vhodné, ale nikdo nám nic neřekl.

Poslední povinností byl nákup na další výlet. Po návratu na hostel si každý užil sprchu. Čistí jsme se vypravili na večeři. Moc daleko jsme nedošli. Zapadli jsme do prvního fast foodu asi 100m od hostelu. Za parádní cenu jsme dostali maso v tenkém chlebu se zeleninou. Jediná zrada byli pálivé papriky. Jirka, Vendy a já jsme se vrátili na hostel, kde nás čekal Ararat – tradiční arménský koňak. Zbytek pokračoval do města na další pivka a také na Ararat.

Výrobna Araratu - koňaku

Supermarket

Modrá mešita

Gerhard monastery

Ráno v 9:00 nás čekala vydatná snídaně na hostelu. Naše skupiny se rozdělují – Christian a Christoph se vracejí do Gruzie. My jsme dle rad cestovali různými maršutkami na zastávku Marcedes Benz, odkud odjížděl autobus do Gochtu. Po cca hodině čekání jsme se dočkali. V autobuse jsme potkali dva poláky, kteří nám dali mapu. (staré ruské vojenské mapy, ke stažení zde: http://loadmap.net/) 

Cesta byla opravdu dobrodružná. Řidiči vůbec nevadilo, že někteří lidé stáli a řídil opravdu nebezpečně. Řezal zatáčky, neregistroval díry v silnici a vůbec se nebál předjíždět. Z konečné nás vzal za příplatek 2000 dram až ke Gerhardskému klášteru. Už dole ve městě nám bylo vysvětleno, že dnes je pohanský svátek vody, tak se máme připravit na to, že budeme mokří. Na náměstí hrála hudba a lidé tancovali. Abychom si v klidu prohlédli klášter, rozdělili jsme se na půlky a sundali batohy. Suchý nezůstal nikdo. Aspoň podle tradice budeme zdraví a budeme mít štěstí. V klášteře byla příjemná atmosféra, lidé zapalovali svíčky. Také si nabírali vodu z ne úplně čistého pramene, ale určitě byl posvátný. Čekající skupinka se seznámila s Arménem, který několik let žil v ČR. Dal nám svůj kontakt, kdybychom náhodou potřebovali pomoc. Třeba ho jednou v ČR potkáme. Po obědě, při kterém na nás vylili kýbl vody, čímž velmi rozčílili Jiříka, pokračujeme zpět do Gochtu. Na parkovišti se s námi začali fotit 3 chlápci. Po optání nás na 3x vzali, tam kam jsme potřebovali. Zjistili jsme, že jsou to vojáci speciálních jednotek. Byli velmi přátelští. Také nám dali kontakt a zvali nás k sobě, až budeme v Jerevanu.

Dali jsme se do řeči s místními. Vysvětlili jsme jim, kam potřebujeme. Během chvíle k nám dojel UAZ, který nás měl vzít dále. Po chvíli smlouvání jsme skončili na 1500 dramech a 5 Eurech. Jízda byla opravdu zajímavá. Kde se dalo, řidič vystoupil a poléval motor vodou. Cesta byla po šutrech a hlíně. Do auta se nás vlezlo 6 + řidič, tedy jsme byli poměrně natěsno. Během hodiny jsme byli u jezera, kde nás řidič vysadil. Postavili jsme stany. Jediným negativem byl špatný stav Vendy. Nebylo jí dobře od žaludku. Snažili jsme se jí pomoci různými léky, ale potřebovala hlavně klid. S dalšími plány jsme se rozhodli počkat do rána.

Během večeře vidíme přijíždět dva náklaďáky s hrozně moc lidmi na korbě. Dojeli k dvoum menhirům, které byly kousek od nás. Chvíli se dívali, nastoupili a jeli zas pryč. Zvědavost nám nedala a šli jsme se k menhirům podívat. Nic extra krom dvou šutrů, tam nebylo. Potěšil nás alespoň hezký výhled. Poslední večerní diskuze skončila u jídla. Dočetli jsme se, že zde můžou být medvědi, tak pro náš a hlavně Kikinin klid jsme všechno jídlo odnesli min 300m od našich stanů.

Děti, které se na nás přišli podívat, ale báli se nás. ;)

Aždahák 3597 m. n .m.

Ráno je Vendy lépe. Máme radost. Balení nám zabírá 2,5 hodiny, protože nijak extra nespěcháme. První překážka na cestě byla osada se psy, kteří se rozběhli proti nám. Dáváme se na „úprk“. I když kluci vypadají, že si ze psů nic nedělají. Po změně směru se naštěstí psi otáčejí. Docela se divíme, že si je nikdo nezavolal. Vesnici obcházíme velkým obloukem. Těžké batohy nás nutí zastavovat často, ale terén je k chůzi velmi příjemný. Stoupání je mírné. Ze sedla začíná přituhovat. Cesta je čím dál více strmější, kameny podkluzují. Po prvním stoupání nechápeme Martina běžícího k druhému vrcholu. Zbytek odpočívá, téměř usíná v sedle. Mrak překrývající slunce nás vyhání, protože začíná být chladno.

Poslední úsek ubíhá už poměrně rychle. Těsně pod vrcholem potkáváme opět poláky. Domlouváme se na společném stanování. Na vrcholku opět dáváme pauzu, připíjíme Araratem a děláme vrcholové foto. K tábořišti je to kousek. Stavíme stany a užíváme si výhledy. Martinové, Kiki a Jirka hrají zákeřné vyhazovací Člověče nezlob se. Každý, kdo vyhodí panáčka, pije. Nálada je velmi veselá. Vendy si čtě a já pozoruji nádhernou inverzi v údolí

Místní na koni. Velmi ochotně se nás ptal, jestli nepotřebujeme nějakou pomoc.

Co tam asi ten chlapec dělá? :-D

Ta tečka je Martin, který musel běžet i na tento vrchol

Jezero v kráteru

Aždahák

Kámoška

Šťastná

Sestup a nečekaný arménský večírek

Ráno se vydáváme do údolí. Sněhovému jazyku se vyhýbáme. Musíme ho obejít po kamenech. Před velkým jezerem zahýbáme doleva ke korytu řeky. Najednou se pod námi objevil vodopád mizící pod sněhové pole. Rozhodujeme se řeku překročit a sněhové pole obejít po skalnatém úbočí. Postup komplikuje nekompaktní povrch. Kameny se ulamují. Naštěstí všichni komplikovanou pasáž přechází. Dále jde už cesta v pohodě. Obědovou pauzu dáváme u velkého balvanu. Následující farmu obcházíme bez problému. Psi nás nepronásledují, ale žádné pozvání od místních, o kterém jsme slyšeli, nepřichází. Trochu zklamaní pokračujeme dále. Cesta je dlouhá a po sluníčku. Město vidíme, ale stále se přibližuje velmi pomalu. Čím jsme blíže, tím více nás láká sejít k silnici. Procházíme kolem místních, kteří jsou přátelští, ale bohužel kvůli jazykové barieře moc nerozumíme. Na silnici zkoušíme stopovat. Nejdříve nám zastaví pán vezoucí mouku. Bohužel se tam všichni nevlezeme, tak čekáme dále. Během 5 min zastavuje dodávka, která nás bere do centra města Gavar. Vybíráme peníze, nakupujeme vodu a bereme levného taxíka, který nás doveze na pěkné místo u blízkého kostela nad jezerem Sevan. S holkami si kostelík prohlížíme. Výzdoba je jednoduchá. Starší část je z 9. století a novější z 12. století. Návštěvníci si mohou zapálit svíčku.

Hromadně se přesouváme na louku nad kostelem. V rohu sedí partička grilujících Arménců. Mávají na nás a zvou nás k sobě. Mají už hotové maso s tenkým arménským chlebem (Kiki mu říká: kravské kůže). Hned každý dostáváme jídlo, které zapíjíme vodkou a zajídáme melounem. Česko rusky si poměrně dobře rozumíme. Během hodování jsme Sergejem pozvání na rodinnou párty v jeho klubu Galaxy. Během chvíle hostitelé začínají balit a skládat nám batohy na střechu terénního auta. Alkohol za volantem asi v Armenii moc neřeší. Kvůli batohům jedeme velmi pomalu. Během půl hodiny jsme u Sergeje. Naštěstí nic nespadlo. Nejdříve nás vzal do svatebního salónu své ženy, kde si máme nechat batohy. Jsme trochu nedůvěřiví, ale jak se objevuje jeho Sergejova manželka a dcery, nedůvěra opadá. Společně se přesouváme do klubu nad svatebním salónem. Teď si začínáme připadat jako „smradlaví burani“. Kolem nás jsou všichni společensky oblečení. Jsme usazeni, dostáváme džus, vodku, kačapury a kjuftu = arménské národní jídlo. Všichni se s námi snaží bavit, angličtina vyhrává. Během hodování jsme vyzvání k tanci, neodmítáme. Hraje arménská i populární hudba. Když večer poustoupí, pouštíme české Jahody mražený a následně se snažíme naučit Armény český tanec – polku. Na oplátku se učíme jejich národní tanec. Celý večer se velmi dobře bavíme. Kolem půlnoci Sergejovi přátelé začínají odcházet. Všichni se s námi na závěr fotí a samozřejmě si nás přidávají na FB.

Volgou a Nisanem jsme převezeni na byt, který sice není v úplně nejlepším stavu, ale čeká nás dostatek míst ke spaní.

Naše trasa

Vlevo bychom spadnout nechtěli

Šli jsme zprava

Pohled zpět, takto to vypadá docela nevinně

Ano, do tohoto auta se nás vlezlo 10

Malá tanečnice

Unavení smraďoši

Chill day – odpočinek

Kolem 9:00 nás Sergej dle domluvy vyzvedává. Na snídani dostáváme kafe a zmrzlinu. Teď se už bezpečně s batohy v autě přesouváme na naše místo. Sergej nás „pobavil“ – neměl už palivo, na benzínku to bylo z kopce, tak vypnul motor a tak, tak dojel. Atom – majitel Volgy nám chtěl své auto prodat. Nejdříve za 2000 Euro, ale protože jsme jeho „drugy“, tak by nám jej prodal i za 1000 Euro. 

Nabídku jsme nepřijali. Pohostinní Arménci se s námi rozloučili.

I když jsme upozorněni, že pod kostelem je komerční pláž, skály na druhé straně nás odrazují a přesouváme se na ni. 1E/den/osobu nám přijde v pohodě. Voda v sevanském jezeru je průzračně čistá. Koupačka je parádní. Velmi nás překvapuje množství grilů na pláži. Během poledne začínáme chápat. Postupně přijíždí velká auta naložená dřevem, jídlem a lidmi. Je vidět, jak si grilování dovedou Arménci velmi užívat. Pánové opékají zeleninu a maso. Ženy chystají ubrusy, talířky a skleničky. Hromadně hodují.

My začínáme vařit kuskus s červenou čočkou na vařičích. Vedlejšímu stolu se nás asi zželelo, tak nám přináší maso na chlebu a grilovaný lilek s paprikami. Jejich jídlo vyhrává. Těžko pak do sebe cpeme naše. Za chvíli přichází další Armén, který nás zve k sobě ke stolu. Kluci jsou nalévání vodkou. Jakmile se přidáváme s Kiki, také nás nalévají. Bránit se takřka nejde. Vnucují nám jídlo, už jsme tak najezení, že už nemůžeme. Situace se nám přestává líbit, když nás chtějí krmit třešněmi a mají z toho velkou srandu. Naštěstí Kiki začíná odvádět pozornost a ptá se po míči. Hle, chlapi z auta vytahují míč. Chvíli si pinkáme. Vítr nám pinkání znemožňuje, protože míč stále lítá do vody. S Kiki „utíkáme“ k našim věcem.

Vítr je silnější a silnější, zvedající se prach je velmi nepříjemný. Začínáme se bát deště a také bláznivých Arménců. Balíme věci a odebíráme se na loučku u kostela. Kupodivu déšť nepřichází a  vítr polevuje. Odpoledne trávíme odpočíváním, cvičením a masážemi. Večer se k nám přidávají 4 cestovatelé z Polska, Thajska, Dánska a Velké Británie. Postupně odpadáváme. Nejdéle si s nimi povídá Kiki.

Západ slunce ... mmm

Cestování do Tbilisi – opět sháníme bomby

Stávání 6:00. Poměrně rychle balíme a vydáváme se na stop. Nejdříve jsme zklamaní, protože v dáli vidíme maršutku, kterou nestíháme. Máme štěstí. Během 20 min nasedáme do dvou aut. Já jedu s Martinem a Kiki. Prvotní domluva byla sraz v Sevanu. Tedy před Sevanem vysedáme. Během chvíle sedíme v černém SUV Grand Cherokee, které jede do Jerevanu, tak jedeme rovnou.

Jízda je divoká: brzda, plyn, brzda, plyn, předjíždění zleva, předjíždění zprava. Ze začátku sedím uprostřed bez pásu, dost se bojím. Po chvíli vysedá paní ze sedadla spolujezdce, tak se můžu alespoň připoutat, ale jízda po dálnici je fakt hrozivá. Dálnice hezčí než D1, ale arméni řídí fakt divoce. Chodci na dálnici také není nic neobvyklého. Chytáme se s Kiki za ruku a radši zavíráme oči. Doufáme, že to co nejdříve skončí. V Jerevanu zjišťujeme, že jde o movitého rusa z Moskvy. Projíždíme kolem jeho paláce. Vysazuje nás u památníku války. Jízdu musíme rozdýchat. Až se vzpamatujeme, nasedáme na maršutku do centra. Bereme si na starost nákup pro všechny. Jdeme na jistotu do velkého supermarketu. Zjišťujeme, že druhá skupina má problém sehnat plynové bomby. Začínáme se ptát všude, ale většina lidí neví ani co to je plynová bomba, natož, kde ji sehnat. Poslední nadějí je turistická agentura, kde nám před pár dny velmi dobře poradili. Zůstávám s Martinem na náměstí Republiky. Kiki se jde zeptat. Přichází s adresou, která je kousek od vlakového nádraží. Mezi tím se spojují Martinové mobily a setkáváme se s druhou skupinou. S Kiki děláme rychlý výlet taxíkem do hostelu, kde jsme spali. Bohužel nůž ani taštičkou, kterou jsme tam zřejmě nechali, jsme nenašli.

Společně se přesouváme metrem na nádraží. S holkama hlídáme batohy. Kluci vyřizují lístky. NEUVĚŘITELNÉ! Před nimi jsou dvě skupiny, ale nákup lístků jim trvá déle než hodinu. Ještě je nutné sehnat bomby a jídlo do vlaku. Sice tak, tak, ale vše se daří a 15:30 vyjíždíme z Jerevanu. Čeká nás osmi hodinová cesta v ulepeném vlaku. Nejvíc nás mučí horko, koupeme se doslova ve vlastní šťávě. Kombinace jídel byly také velmi zajímavé: ovoce, sýry, kefír, buchty a pivo. Usnout ve společném vagónu také nebylo jednoduché.

Kontakt na obchod: Vento.am, sporting goods shop, Artsakh avenue 20, Jerevan

Pohodička ve vlaku

Stepantsminda – střevní potíže

Kolem 1:00 jsme se objevili v Tbilisi. Dilema jestli zajít do non stopu nebo hostel nám pomohl vyřešit gruzínský právník, který se s námi dal do řeči hned poté, co jsme byli vyhozeni z nádražní budovy. Klasicky se zajímal, odkud jsme a kam míříme. Po chvíli nás zavedl na náměstí s maršutkami, kde se začal bavit s řidiči. Po chvíli smlouvání nám pomohl dohodnout extra noční cenu 150 Lari za celou maršutku. Během chvíle jsme byli opět na cestě. Někomu se podařilo usnout, někomu ne. Rozbitá silnice před Kazbegi probudila všechny. Díry, nedíra, řidič jel dost rychle. Cestu, která běžně trvá přes tři hodiny, řidič ujel za dvě. Ospalé brzké ráno jsme vyřešili dospáním pod sochou přímo na náměstí. Doufali jsme, že batoh pod hlavou nám nikdo nevezme a také naštěstí nevzal.

Kolem 6:00 cítím nepříjemné křeče v břiše. Zřejmě se ve mně pere večerní mix jídel. Utíkám, utíkám do křoví a tak, tak to stíhám. Začínám cítit, že nejsem úplně OK. Beru černé uhlí a snažím se ještě chvíli usnout. Kolem 8:00 běžím znova. Pomalu se probouzí ostatní. I ti na mně pozorují, že mi není úplně dobře. Začínáme se bavit o mém problému. Evidentně nejsem sama.

Začíná kapat. Rychle přebalujeme jídlo, aby každý nesl přibližně stejně. Schováváme se na zastávce. Během chvíle se mohutně rozpršelo. Naštěstí hostinec Shorena naproti už otvírá. Dali jsme si čaj, kačapury a chléb. Ostatní sem tam odbíhali, ale vydají lépe než já. Pouze mlčky sedím, což u mě není úplně obvyklé. Poloha vsedě mi nedělala moc dobře. Venku stále velmi pršelo. Kamarádi moc dlouho neváhali a zeptali se na ubytování. Cena byla poměrně příznivá – 20 Lari na osobu., tak jsme se ubytovali. Nejhorší bylo čekání do 11:00, než se pokoj uvolní, pak jsem si mohla konečně lehnout. Z celého dne už jsem nic neměla, jen jsem ležela. Největší výkon byla sprcha. Ostatní mezitím zašli do půjčovny, kde sehnali výbavu na Kazbek – mačky, lana, sedáky a cepíny. Dali si nějakou dobrotu na oběd a trochu si prošli Kazbegi, v kterém zas tak nic nebylo. Na večír jsem byla hlavním tématem, protože přeci jen jsem celý den ležela a pila černý čaj. Já byla optimista a věřila, že mi ráno bude líp.

Naše navštívená místa v Gruzii. Zleva Anaklie, uprostřed Martvili, nahoře Mestie, níže letiště Kutaisi, vpravo nahoře Stepanstminda, vlevo dole Tbilisi

Vyrážíme k Meteostanici – 8,5km s převýšením 1460 m

Prášky zřejmě zabraly. Cítila jsem se poměrně dobře. Cestu si mírně krátíme výjezdem velkým terénním autem, které nás vysadilo u Gergeti Samebra Church. Start mi zpříjemňují místní koníci. Bohužel ostatní členové výpravy se jich spíš bojí. ;) Stádo se zde pohybuje volně. Koně jsou velmi zvědaví. Očmuchávají nám věci a zkoumají, jestli by nám něco nemohli sníst. Po příjemném zpestření vyrážíme. Čeká nás dlouhé stoupání. Cesta ubíhá poměrně pohodově. Mírné zdržení nastává, když v jednom místě přehlédneme značku z kamenů a pokračujeme korytem řeky. Zjišťujeme, že řeku musíme přejít. Hledáme vhodné místo. Chvilka napětí, hop, hop a všichni jsou suší na druhé straně. Část z nás se vrací na vyšlapanou cestu. Tvrdohlaví Martinové se vydávají po hřebenu. Setkáváme se pod ledovcem. Společně stoupáme vzhůru. Bez maček, sklon není velký a led je starší krystalický. Začíná se před námi objevovat meteostanice. Poslední suťovitě stoupání a jsme na místě. Těžké batohy nás dost unavily. Původní plán pokračovat dál jsme zavrhli. Stavíme stany a vaříme večeři. Mraky se honí kolem nás. Zbytek energie vkládáme do důkladného kotvení stanů a stavění závětří.

Tady ta osoba chce na Kazbek?

Nejtypičtější foto z Kazbegi

Ve větším 

Mitsubishi Chamonix nám kousek pomohlo

Gergeti Samebra Church

Koně léčí

Spokojená zvířata

Ta věc je i tady ...

Vendy

Kazbegi

To je on - Kazbek

Aklimatizace

Ráno vyspáváme. Po vykouknutí ze stanu vidíme mlhu. Rozhodujeme se nikam nespěchat. V klidu uvaříme snídani. Na meteostanici zjišťujeme potřebné informace k výstupu, nahlašujeme svá jména a potvrzujeme si počasí. Dle předpovědi mělo celý den pršet. Evidentně se předpověď změnila. Po menším obědě se vydáváme na aklimatizační výlet k bílému a černému kříži do výšky 3900 m. n. m. Ušli jsme cca 4 km tam a poté i zpět. Zbytek dne trávíme odpočinkem a vařením. Po 18:00 se snažíme ulehnout, abychom ráno mohli v 1:00 vstávat. Usínání nám kazí silný vítr, který lomcuje s naším stanem. Definitivně usínám za tmy, až se vítr zklidňuje.

Meteostanice

Bílí kříž Jiřík a Vendy

Maki a Kiki

Nádhera, ve spodní části meteostanice

Tudy rozhodně cesta nevede

Vpravo je vidět vyšlapaná cesta přes sněhové pole

Výstupový den – Kazbek 5047 m.n.m.

1:00 budíček. Snídaně, balení a po 2:00 vycházíme do chladného rána. Chytré hodinky ukazují -7°C. Zatím je bezvětří. Cesta po kamenech až k místu, kde jsme byli předchozí den, ubíhá poměrně rychle. Na sněhových polích začínáme trochu bojovat s orientací, ale díky GPS rychle nalézáme správnou cestu. Po chvíli se k nám přidává pes. Snažíme se jej poslat dolů, ale evidentně je s námi spokojený. Pokračuje s námi. Dostáváme se do míst, kde začíná foukat. Neváhám, vím, že se musím přiobléci. Kamarádi si všimli až po chvíli, že jsem zastavila, tak se otáčí a kousek sestupují za mnou, aby nepromrzli. Opět pokračujeme společně. Vítr je dost nepříjemný. Nemůžeme se dočkat svítání. Pomaličku začíná slunce vylízat. Už jdeme po sněhu, ale stále mačky nejsou potřeba. Vítr polevuje a sluníčko začíná hřát. Děláme občerstvovací a záchodovou pauzu. Jak to říci: někteří z nás vykonali velkou potřebu cca ve 4500 m.n.m. Nasazujeme mačky. Sklon se začíná zvyšovat. Dýchá se hůře a hůře. Už je potřeba dělat pauzy na nádechy po několika krocích. Kluci „gentlemani“ nám dosti utíkají. Pomaličku krůček po krůčku se blížíme k horizontu. Doufáme, že je to vrchol. Kluky už nevidím. Najednou se zpoza horizontu vynoří Martin a mává na mě. Je mi už jasné, že nejsem od vrcholu daleko. Snažím se zrychlit, ale moc to nejde. Vím, že ještě chvíli zabrat a budu tam.

8:20. A je to tam! Dál už ani krok. Kolem mě je nádherný výhled do všech stran. Dokonce je v dáli vidět Elbrus. Na chvíli se schovávám za hranu, kde nefouká. Kochám se. Jsem šťastná, že nás všech 6 poměrně bez problémů vystoupilo až nahoru. Nesmí chybět vrcholové foto. Zpět se vracíme trochu jinou cestou – hm, tedy hlavní cestou. Uvědomujeme si, že jsme šli trochu strmější výstupovou cestou, ale stála za to. V sedýlku dáváme větší pauzu. Nefouká tolik. S čurčelou – gruzinská snickers (oříšky ve vínové šťávě) si ještě užíváme nádherné výhledy. Teď už jen rychle a bezpečně dolů. Víme, že čím více slunce, tím více padajících kamenů ve spodnějším úseku. Během chvíle se dostáváme z náhorního plata do prudšího klesání na ledovci. V noci nic nebylo vidět, teď vidíme po levé straně mohutnou stěnu, která se postupně díky erozi rozpadá. Všude kolem nás jsou kameny. Některé jsou menší, ale některé obrovské. Sem tam vidíme padající kameny. Místo se snažíme projít co nejrychleji. S Kiki máme jasně rozdělené úlohy. Já hledám cestu. Kiki kontroluje, jestli na nás nic neletí. Během chvíle je to za námi. Děláme svlékací a svačinovou pauzu kousek od černého kříže. Na meteostanici už je to kousek. Poslední kilometry jdeme v pohodovém tempu. V base campu se potkáváme. Všichni sešli v pořádku.

S Kiki nás jdeme odškrknout do administrativní místnosti. Je tam jen jeden muž, který neumí ani rusky ani anglicky. Volá si posily. Přichází někdo jako správce chaty. Zapisuje si nás do knihy a nabízí čaj a čaču – místní pálenku z vína. Neodmítáme. Po chvíli sezení dostáváme Čuhelu. Smlouváme o ceně spaní. „Jednu noc přeci hodně foukalo.“ Správce nám odpouští poplatek za jednu noc. Vypočítává nám 10Lari na osobut. Nemáme peníze. Jdeme za ostatními. U stanu potkáváme Slováky, s kterými se dáváme také do řeči. Domlouváme se na odpoledne, že si zkrátíme čas nějakými hrami. Naši kluci odpočívají, tak bereme Vendy a jdeme zaplatit spaní. V místnosti už je více lidí. Opět dostáváme čaču a čaj. Jako bonus – výborný sýr. Čača začíná stoupat do hlavy. Holky se smějí mé česko-polsko-ruštině. Mírně podnapilé se vracíme ke stanům. Kluci naši náladu moc nechápou.

Odpoledne hrajeme městečko Palermo se Slováky. Zjišťuji, že ať lžu nebo mluvím pravdu, stále mě zabíjí. Naštěstí je to jen hra. Slováci plánují výstup na další den, tak poměrně brzy ulehají. My chvíli po nich

Nákres trasy

Nadšení po ránu

Martinové

Nevypadá, že by mu byla zima.

Už leze

Vpravo na horzintu, osamocený kopec - Elbrus

Vendy a Jiřík

Martin

Dokonce společná

Martin :-D

Maki a Kiki

Teď už vyšlapaný sestup

Sestup a přesun do Tbilisi

Ráno se balíme, nabíráme vodu a vyrážíme. Sestup je hodně náročný na kolena. Přechod řeky tentokrát řešíme broděním. Poměrně rychle se dostáváme zpět ke Gergeti Sameba Church. Tentokrát máme čas si chrám prohlédnout. Jdu jen s Vendy a Kiki. Musíme si obléct sukni a šátek. Výzdoba kostela je velmi jednoduchá. Ještě chvíli odpočíváme před kostelem a čeká nás nejstrmější část sestupu. Posledních 400 výškových, které jsme před tím vyjeli, vedou přímo dolů a občas kříží prašnou cestu pro terénní auta. S batohem na zádech všechno podkluzuje. S Kiki a Vendy to po chvíli vdáváme a pokračujeme po prašné cestě. Po projetí auta vždy mizíme v oblaku prachu. Když zavazíme, auta jen troubí, rozhodně neumí zpomalit. Konečně se dostáváme do civilizace. Ještě se nenechat přejet na mohutném mostě přes řeku a jsme zpět na náměstí v Kazbegi, kde nás pod památníkem čekají spokojení kluci s pivama v ruce. 

S Jirkoku a Martinem jdeme vrátit vybavení. Kiki se jde zeptat na maršutku. Povedlo se jí sehnat místa za 10 Lari na osobu. Poměrně rychle vyzvedáváme pár věcí, které jsme si nechávali u Shoreny. S další skupinou poláků jsme nacpání i s batohy do maršutky. Je vidět, že ještě pár míst je volných a řidič nikam nespěchá. Martin se vydává pro piva a chleby na cestu. Občerstvení všem zlepšuje náladu. Vyjíždíme. Kolem nás jsou nádherné výhledy. Jízdu nám mírně kazí řidičské schopnosti, tedy spíš neschopnosti. Jako obvykle – řezání zatáček, předjíždění před horizontem. Silnice je dost rozbitá. Dovídáme se, že tato oblast je po záplavách. Zajímavé je lyžařské středisko, ve kterém se mísí nádherné hotely s rozpadlými stavbami. Naše skupinka z Moravy si velmi rozumí s Poláky, ale náš hlasitý rozhovor se nelíbí řidiči. Svůj protest vyjadřuje nezastavením na toalety. Teprve až se ztišíme, řidič zastavuje. Další zastávku na přání poláků máme u kostela nad průzračně čistým jezerem. Škoda, že jen 10 minut. V takovém pařáku by stálo za to se okoupat. Ve večerních hodinách přijíždíme do Tbilisi. Polská skupinka nám ukazuje cestu na metro a vysvětluje systém jedné karty pro všechny. Stačí si koupit kartu za 2 Lari a nabít libovolnou částkou. Poté stačí pípat u turniketu pro projití. Vždy se odečte 0,5 Lari / osobu za jednu jízdu. Až karta není potřeba, lze jí zase vrátit.

Také na radu poláků vysedáme na Liberty square, kde hledáme hostel. První hostel působí velmi zajímavě. Vcházíme do starého baráku, kde to vypadá trochu strašidelně, ale během chvíle jsme ve velmi útulném hostelu se zajímavou útulnou recepcí. Bohužel mají plno. Posílají nás naproti ke kamarádům do Lima light. První dojem je stejný. Vcházíme do starého domu, ale během chvíle jsme na místě. Bohužel pokoj pro 6 nemají, ale za sníženou cenu bereme pokoj pro 4. Hlavně, že mají sprchu a pračku. Poměrně dlouho nám trvá ze sebe udělat opět lidi. Před odchodem do města dáváme prát věci. Na tip recepční míříme do trochu vzdálenější restaurace.

Udělali jsme velkou chybu, protože jsme šli na večeři hladoví. Usedáme a koukáme do jídelního lístku. Každý si objednává polévku a hlavní jídlo. Společně si dáváme červené víno. Než nám jídlo donesli, tak na sebe hladově koukáme. Systém přinášení jídel je dost chaotický. Nejdříve Kiki donesou druhé, pak donesou tři polévky, které vůbec nejsou polévky, ale spíše se jedná o fazolovou kaši. Jak to tak nosí, začínáme na sebe koukat, jestli to vůbec zvládneme. Všechno jídlo je výborné. Začínáme se opocovat. Poslední kousky už cpeme na sílu. Jen si říkáme, co si o nás asi číšníci myslí. Až na pár pálivých papriček a brambor jsme všechno snědli. Na závěr platíme Martinovou zlatou kartou. Na hostel se spíše valíme.

Loučíme se s meteostanicí

A takhle se vozí nahoru coca coly a batohy líných turistů

Gergeti Samebra Church

Výhledy po cestě maršutkou

Spíše budoucí lyžařské středisko

Kostelík u průzračně čistého jezera

Kontrasty

Metro

Tbilisi

Ráno objevujeme místní fast food, ve kterém mají vše od snídaní po obědy. Dáváme si obří buchty a kafe. Obsluha neví co je cafe latté. To se ještě dá pochopit, ale když chceme mléko, tak máme smůlu. Dostáváme rozpustné Nescafé s cukrem. Rychlost obsluhy se taky nerovná FAST. Po cca 15 minutách snídáme. Alespoň buchty jsou opravdu výborné.

Dále pokračujeme na nádraží pro lístky na vlak. Nejdříve čekáme dlouho ve frontě, pak zjišťujeme, že nemáme dost peněz, tak posíláme Kiki do směnárny. Bohužel ztrácíme místo ve frontě. Opět čekáme. Kiki se dostává na řadu, téměř už má vše vyřízené. Paní za přepážkou začíná tisknout lístky, načež z ničeho nic své okénko zavírá. Kiki ani nikdo z nás nechápe. Nezbývá nám nic jiného, než si opět stoupnout do fronty. Dostáváme se na řadu. Paní tiskne lístky a předává nám je. ANO! Po hodině a půl máme lístky. Kiki tleská. Všichni se na nás otáčí, tak se radši klidíme.

Vracíme se na metro a přejíždíme do jiné části města. Potkáváme kostel, opět s jednoduchou výzdobou. Většina z nás nakupuje pohlednice a suvenýry. Já si na památku kupuji zapalovač s otvírákem na pivo. Z kopce scházíme na Evropské náměstí. Docela se divíme, že na názorné mapě je Armenie i Gruzie zahrnuta do Evropy. Z náměstí sedáme na lanovku za 2 Lari, která vede k soše matky Gruzie. Od sochy je nádherný výhled na celé Tbilisi. Pokračujeme k opevnění, za kterým se schovává kostel. Vnitřní výzdoba se mírně liší od jiných kostelů. Na všech stěnách jsou kresby svatých. Z kopce scházíme na náměstí, kde jsme včera večeřeli. Víme, že o kousek dál je zmrzlinárna. Kopečky jsou obrovské a výborné. Další zastávku máme na futuristickém mostě, který je znám z fotek Tbilisi. Cesta k němu vede uličkou plnou restaurací, kam nás lákají. Na druhé straně přicházíme k zahradě, u které je velmi zvláštní stavba. Dovídáme se, že se jedná o budoucí divadlo. Velmi smradlavým tunelem podcházíme silnici a stoupáme k nevětší katedrále v Kutaisi. Stavba je opravdu megalomanská. Kristýna s Martinem ji prozkoumávají a objevili několik dalších pater. Nakonec nás zaujala budova připomínající několik hřibů. Před budovou je Evropská a Gruzínská vlajka, ale přesný účel budovy nenalézáme. Po cestě jsme potkali obchod s mapami Geoland, ale bohužel mapy byly velmi neuspokojivé. Naštěstí pro Mestii máme mapu z ČR. Už je potřeba jen zajít na hostel pro věci a přesunout se na nádraží metrem. Po výstupu z metra chci vrátit kartičku. POZOR! Paní za přepážkou po mě chce účtenku potvrzující koupi a pas. Naštěstí vše mám. Na nádraží se klasicky střídáme u věcí a sháníme jídlo na cestu. Největší joke jsou 2 kg jablek, které Kiki dostala gratis od kamioňáka dovážejícího jablka.

21:10 vyjíždíme nočním courákem z Tbilisi do Zugdidi

PS: Koho zajímá historie, bude muset nastudovat sám. ;)

Evropské náměstí

Někdo tu Evropu trošku zvětšil

Výhled od matky gruzie. Největší budova se zlatou kopulí = obří chrám

Chceš foto, zaplať! Tento byl chudáček oškubanej.

Tady žije asi někdo bohatý

Brána ke kostelu

Jak jinak než spokojení

Moderní most

Prosím můžu se vyfotit ve vašem autě? Ano? Vážně?...nejspokojenější Martin

Že by moderní archytektura?

Já sem tak malinkatá ;)

Houbičky

Mírně krizový výstup na Mestií

Brzy ráno přijíždíme do Zugdidi. Bereme prvního maršutkáře do Mestie. S odjezdem moc nespěchá. Když vyjedeme, tak nám řidič musí zastavit, protože musíme do bankomatu. Bohužel si musíme minimálně 0,5km dojít, plus funguje až 4. bankomat, který potkáváme. Konečně vyjíždíme. K řidičským schopnostem se už radši nevyjadřuji. Po cca hodině zastavuje u Café, kde dáváme pauzu. Cesta do Mestie pokračuje serpentinami podél řeky tekoucí v rozsáhlém údolí. Kolem 11 jsme na místě. Hlad řešíme polévkou v Laile – místní restaurace, v které se neumí moc chovat k turistům. Doba čekání na obsluhu a hlavně ochota v restauraci jsou na děsivé úrovni. Jediná výhoda je rychlá wi-fi. Po „rychlém“ obědě navštěvujeme místní informace, ve kterých paní, která by se nám měla věnovat, najednou v půli věty odchází a odůvodňuje svůj odchod, že už má mít pauzu. Trochu rozčílení nakupujeme jídlo v pidi obchůdku a začínáme stoupat vzhůru nad Mestii. Stoupání začíná být prudší a prudší. Morál se snižuje. Sluníčko pálí. Stínu je málo. Kluci nám utíkají. S holkami se doslova ploužíme vzadu. Zastavujeme skoro v každém stínu. Kluky zřejmě čekání nebaví, tak se pro nás kus vrací a pomáhají nám s batohy.

Dáváme společnou pauzu na jídlo, načež nás vyruší obrovský býk, který jde pomalu k nám. Velké rohaté zvíře nás docela děsí, tak se zvedáme, poměrně rychle balíme věci a mizíme. Během chvíle se vynořujeme na nádherné vyhlídce. Jsme obklopeni horami. Vidíme okolní velikány: Laila, Tetnuldi a Ushbu. Výhled si užíváme z nachystané lavičky. Zvedat se nám nechce, ale k tábořišti je to ještě kus, tak musíme. Stoupání už není tak zlé. Trochu nás děsí protijdoucí turista, který nám oznamuje, že je to ještě 2 hodiny a krom krav a špinavého jezera tam nic není. Horko polevuje. Cestu nám zpestřuje parta čechů, kteří nám vypráví o svém výstupu na Tetnuldy. Tento úsek mi uběhl poměrně rychle. Nalézáme stany u dosti krávami znečištěného jezírka. Všude kolem se pasou krávy. Bohužel koupačka nebude, ale impozantní výhledy dodávají místu jisté kouzlo. Jediný, kdo stále chybí je Vendy. Až nás dojde, tak nám oznamuje, že si užila trochu křečí do noh. Jirka jde nalézt poměrně vzdálený pramen, o kterém jsme byli informováni. Na večeři máme pohanku s oříšky. Nato, že se tohoto jídla všichni báli, je výborné. Po večeři slavíme Martinovi narozeniny vodkou, kterou si dáváme se sousedícími poláky.

Vyhlídka

Vypadá jako rozpadající se, podle zápachu dobytka, tak stále někdo žije.

Zatím je Ushba v mraku

Ohlédnutí zpět

Naše sousedky

Výhledy na Ushbu

Ráno vyspáváme. Čeká nás výlet na lehko na view point. Spánek nám prospěl. Stoupáme rychle vzhůru. Doháníme Poláky, kteří vycházeli chvíli před námi. Největší problém máme se strmým suťoviskem, které je kousek od kříže ke kterému míříme. Trochu zabojujeme a jsme tam. Výhled stojí za to. Ushbu máme jako na dlani. Děláme spousty fotek na x způsobů. Diskobolos v podání Martina baví Poláky natolik, že si jej taky fotí. Martin, Jirka a Vendy z neznámého důvodu spěchají dolů. Já s Kiki si ještě užíváme výhledy. Je bezvětří a místo se nám opravdu líbí. Pokochané sestupujeme. Jakmile se objevíme nad suťoviskem, nevíme, jak dál. Naštěstí vidíme Vendy a Jirku, kteří sou už dole. I když nám ukazují zřejmě nejlepší cestu, sestup se mi nelíbí. Suť se sype a pod námi je strmý svah, z kterého by skulení opravdu bolelo. Pomalu krůček po krůčku se blížíme k Vendy s Jirkou. Poslední část suťoviska sklouzáváme s masou kamínků. Jsem opravu ráda, že to máme za sebou. Následující suťovisko již není tak prudké a skládá se z malých kamínků, tedy se dá kombinovaně sbíhat a klouzat. Chvíli jedeme i po sněhu. Sestup je velmi rychlý. Než dojdeme ke stanům, Martin stihl zajít pro vodu.

Po obědě odpočíváme. Já si zalézám do stanu, protože mě už sluníčko pálí. Martinové se začínají nudit, tak nás popohání, ať už jdeme. Nám se místo líbí a moc se nám nechce. Časem nacházíme kompromis a začínáme se balit. Cca 2 hodiny scházíme k vyhlídkovému místu, kde je postavený přístřešek, který vypadá, jak dům ježibaby z Mrazíka. Stany se nám nechtějí stavět, tak se ubytováváme v horním patře asi 2m nad zemí. Kiki a Martinové jdou pro dřevo, protože si přejí oheň. S nošením dřeva jim pomáhá starší vousatý Polák, kterého jsme na místě potkali. Docela se bavím, protože sám toho donesl snad víc než Kiki s kluky dohromady. Západ slunce je nádherný. Hory se barví do oranžova. Tím, že nespíme pod stanem, můžeme se stále rozhlížet. Po setmění zažehli velký oheň. Já vše pozoruji zhora. Polák má zajímavé praktiky. Nejdříve kluky z Jeepem přemlouvá ať mu dojedou dolů do Mestie pro pivo. Kupodivu mu dávají zadarmo dvoulitrovou pet láhev plnou piva. A jakmile naše skupinka pomalu odpadá, tak se přidává k dalším zřejmě Gruzincům, s kterými pije chachu (čti čaču). V noci nás budí velká rána, evidentně schody nahoru byly pro Poláka moc velká překážka.

Nalehko

Tetnuldy

Chladící se krávy

Ty barevné tečky napravo jsou naše stany

Hádej?

Vendy a Jiřík

Todle už jíst nebudu! Anebo tato dobrota se nám opravdu přejedla

No coment

Double no coment :-D

Takhle si vegetíme

Naš domov

Asi je to tak vysoko, aby za námi krávy nemohli 

Tetnuldy 

Noční Mestie

Sestup do Mestie, menší rozepře a výstup do BC pod Shkharu

Ráno zjišťujeme, že Polák využil stan Gruzinců a spal tam. Moc jsme nechápali jeho chování, protože večer, nám říkal, že ráno spěchá na letadlo. Když jsme odcházeli, ještě spal. Naše plány byly vstát dříve a rychle být v Mestii, ale nezdařilo se. Začali jsme sestupovat úzkou cestičkou, která byla stále strmější a strmější. Klesání se stále zvětšovalo. S batohem na zádech jsme dost bojovali. Někteří z nás dost nadávali. I když nám již bylo jasné, že hlavní cesta vede o kus dále, bohužel jsme se nevrátili a stále spíše padali níže a níže. Cca po hodině a půl se potkáváme s Martinem, který nám na začátku utekl. Vyspával na kamenech. Konečně potkáváme lepší cestu. Prudké klesání nás dost unavilo. Kiki válčila asi nejvíce s porostem kvůli karimatce na batohu, s kterou byla o 30 cm vyšší. Do Mestie je to ještě kus cesty. Po lepší cestě se jde lépe. 

Těsně před vesnicí potkáváme řeku. S Vendy a Kiki se rozhodujeme vykoupat. Kluky posíláme napřed. Koupání v řece je osvěžující. Velmi oceňujeme, že si konečně nesmrdíme. Spokojené a čisté scházíme na náměstí, kde se potkáváme s kluky, kteří pijí pivo. Velmi netaktně nám oznamují, že jsme pomalé, a už určitě další výlet nezvládneme, proto bychom přes noc měli zůstat v Mestii. Bereme to jako útok a skoro se začínáme hádat. Já s Kiki rozhodně nechceme platit za noc v hostelu a ani nechceme přijmout návrh chlapů jet k moři. Probíhá poměrně ostrá výměna názorů, která kupodivu končí dohodou. Bohužel jsme opomněli důležitý faktor – počasí. Zjišťujeme, že další den se má počasí kazit, proto ještě jednou rapidně měníme plány a rozhodujeme se vzít zpátejční maršutku do Ushguli, abychom ještě dnes stihli výhled na Shkharu. Nakupujeme jídlo jen na jeden den a vyjíždíme. Zpáteční cesta stojí 200 Lari za auto. Nejdříve jedeme po asfaltu. Řidič opět předepsané rychlosti moc nehledí a řeže s námi zatáčky. Po několika kilometrech začíná prašná cesta. Začínáme chápat cenu. Vzdálenost je pouhých 36 km, ale cesta trvá 2,5 hodiny. Řidič si pouští hlasitou hudbu a zřejmě jej nerovný povrch moc netrápí. Dělá nám příjemnou zastávku u průzračného pramene. V Ushguli se loučíme a domlouváme si odvoz na další den. Řidič zůstává přes noc na místě. 

Nás čeká pohodových 7km se stoupáním 200m do BC pod Shkharu. Údolí je rozsáhlé. Obří masiv skal a ledu vidíme přímo před námi. Cestu nám zpestřuje jedno brodění. Všude kolem nás jsou psi. Sice na nás nijak neútočí, ale stále nás pronásledují. Pokusy se jich zbavit nefungují. Doprovází nás až do Base Campu pod Shkharu. Vidíme před sebou stanové městečko. Přijde nám hloupé si jen tak postavit stan, tak se jdeme přivítat. Zjišťujeme, že je zde cca 100 členná ukrajinská expedice, která pomáhá zajistit servis kolem pár vyvolených, kteří stoupají na vrchol. Pobavil nás šlachovitý chlapík, který k nám přišel s průvodcem celé oblasti, když zjistil, že nejsme lezci, tak zklamaně odešel. Nejvíce se s námi baví dva mlaďoši, kteří umí anglicky. 

Po přivítání stavíme stany a Martin dělá na řece něco jako hráz. Pomalu vzniká tůňka, v které se následně všichni koupeme. Voda je dost studená. Po večeři bychom rádi debatovali, ale otravný hmyz je nesnesitelný. Naštěstí za námi přichází dva Ukrajinci s repelentem a výborným sušeným masem. Povídají nám, že výstup trvá 7- 9 dní. Převýšení je sice „jen“ 3000m, ale obtížnost je místy 5b (ruské klasifikace). Tito dva kluci se chystají další den na cestu obtížnosti 2b. Ráno musí brzy vstávat, proto moc dlouho s námi neposedí. I my pomalu uleháme.

Barvičky

Východ slunce

Mestie

Policejní stanice

Ushguli

Výhledy na Shkharu, večerní party v Mestii

Ráno nás budí kňučení psů. Hárající fenka způsobuje rozepře mezi místními psy, kteří se o ni perou. Jeden z nich to schytal, kulhá. Dáváme snídani a testujeme ukrajinsko – turecký záchod, který se skládá z palety s otvorem nad vykopanou dírou. Docela dobré řešení. Člověk se alespoň nemusí ničeho dotýkat. Vendy bolí koleno, tak se bez ní vydáváme směrem k ledovci. Nejdříve trochu hledáme cestu, ale po sjezdu v trávě se dostáváme na značenou pěšinu. Během hodiny jsme téměř pod ledovcem. Dáváme pauzu a kocháme se okolními výhledy. Do tábora se vracíme bez bloudění. Balíme věci a obědváme. Obloha nad námi se zatahuje. Vítr se zvedá. Je čas jít. Nasazujeme pláštěnky a vracíme se do Ushguli. Začíná kapat, sem tam kapka. Chvíli prší více. Nejvíce nás děsí zvuk hromu, ale zdá se, že je hodně v dáli. Při ohlédnutí je celý masiv v černých mracích, Před námi v dáli je modro. Blížíme se k vesnici. Nad námi již neprší, spíše začíná svítit sluníčko. Ve vesnici potkáváme našeho řidiče. Sice odjezd je domluven až za hodinu a půl, ale řididč rozhodně nevypadá řízení schopný. Osvěžujeme se studeným pitím, najednou Martin dostává do ruky klíče od auta s žádostí, jestli nechce řídit. Martin s obrovskou radostí přijímá. Vendy má také radost, protože řidičské umění místních nemá úplně v oblibě. S Martinem jedeme na pohodu. Po hodině jízdy zastavujme u věže, která se trochu rozpadá. Žádné moderní schody, po žebříku stoupáme vzhůru. Výhled je pěkný. Po zastávce přebírá řízení náš řidič. Rychlost se dosti zvyšuje. Hlasitost muziky také. V mestii nás řidič bere do restaurace svého známého. Jídelní lístek je v gruzínštině. Objednáváme si celou denní nabídku a necháme se překvapit. Ve výsledku zjišťujeme, že jídla jsou dost podobná. Buď maso v chlebu, nebo pečené maso. Po jídle se domlouváme s řidičem na další den na cestu do Anáklie. Pod restaurací je nám ukázáno místo ke stanování. Moc se nám nelíbí. Tráva je nahrubo posekaná. Všude kolem jsou odpadky a kravské výkaly. Také sprcha by se hodila. Vysíláme Martiny na průzkum. Chvíli jim to trvá, ale přichází s pozitivními zprávami. Našli místo ke spaní na zahradě za 5 Lari / osobu se sprchou. Po cestě potkali Poláky, s kterými jsme jeli z Kazbegi. Hned, jak postavíme stany, vydáváme se do centra Mestie. Zřejmě zde mají nějaký festival jídla. Všude jsou stánky. Bohužel, když přicházíme, jsou dosti vyjedené. Dáváme pivo a víno s Poláky. Hlad je veliký. Jdeme do restaurace. V Mestii zatím žádný fast food nemají. ;) Po vydatné večeři se vracíme na náměstí, kde už nacházíme pouze dva poláky – Michala a Karmela. Na podiu konečně hraje dobrá hudba. Po pár pivkách se přesouváme do kotle a tancujeme do gruzínských rytmů. Martinové koukají po Gruzinkách. S námi tancují Poláci. Po koncertě si všichni fotí selfie s hlavním zpěvákem.

S Kiki jsme byli líné stavět stan. Kap. Kap. Nejdříve trochu. Po chvíli začíná pršet. Situaci řešíme, tak, že Kiki se vejde ke klukům. Já se nechci mačkat. Našla jsem alespoň malou stříšku, kde poměrně pohodově noc přečkávám.

Stanové městečko, vlevo velikáni

Shkhara - ten nejvyšší vrchole z levé strany

Tímto směrem šli Ukrajinci z večera

Žebřík vzhůru

SELFIE, vlevo Michal, ten v té kostkované košili = zpěvák, vpravo od něj Karmel, tu bandu pod nimi už znáte a to dítě dole, to už se nikdy nedozvíme

Martin – Muf nás opouští, přesouváme se odpočívat do Anaklie

Ráno balíme a posíláme Martina pro snídani. Ráno po párty bylo vše zavřené. Nákup snídaně se stává nadlidským výkonem. Jediný čerstvý chleba se dá sehnat v Laile na náměstí, kde chtějí 3x více než je obvyklé – 3 Lari / chléb. V mezičase se od nás odpojuje Muf, který pokračuje sám do Kutaisi.

Domluva na 10 klapla. Sedáme k našemu řidiči a jedeme k moři. Zastávku děláme u koryta řeky. Sledujeme sílu rychle tekoucí vody. Řeka budí velký respekt. Dále cesta pokračuje kolem obrovské vodní nádrže. Od Zugdidi jsou kolem nás jen prasata a krávy pasoucí se na úzkém pruhu trávy mezi ploty a silnicí. 

První dojem z Anáklie je dosti zvláštní. Nejdříve se musíme zbavit opilého spolucestujícího, který sebe i nás stále naléval pivama, ale byl až moc přátelský. Naštěstí nám řidič pomáhá a ožralu posílá pryč. Míříme k moři. Na pláži vidíme železobetonovou konstrukci, která se rozpadá a vedle luxusní hotel. Už tento pohled je dosti zvláštní. Kolem chodníku jsou vysázené palmy, ale jakmile se dostáváme směrem z města palmy a chodník končí. Na odlehlejší pláži skládáme věci a jdeme se koupat. Okolní odpadky nám radost nedělají. Po vydatné koupačce dostáváme klasicky hlad. Naše cesta směřuje do města. Hned vedle obchodu se daří Vendy najít ubytování za 15 Lari/ osobu. Nastává malý problém s komunikací, protože hostitelka neumí anglicky. Místo třech pokojů, dostáváme jeden malý a jeden velký, kde nám začali nosit další pohovky. Než se dohadovat, tak to berem a odpoledne se jdeme opět koupat.

Zásoby v místním obchodě jsou dosti omezené. Na večeři jdeme do restaurace. Minimálně 20 min čekáme, jestli si nás paní všimne. Když už si nás konečně všimne, tak nás příjemně překvapí, protože nás bere do kuchyně a ukazuje nám, co si můžeme dát. Po delším čekání je vidět, že jsme měli hlad. Všichni jen mlčí a jedí. Jídlo je výborně. Trochu nás oproti Mestii zklame závěrečná cena, ale když si sečteme, že jsme měli 5 jídel, salát, kačapury a piva, tak to až tak zlé není. Večer se na pokoji opět projevuje závislost na wi-fi.

Nepochopitelná Lazika

Dopoledne vyrážíme pěšky do Laziky = plánované město prezidentem Sahashvilim. Toto město mělo dosáhnout velikosti Kutaisi. Bohužel se tento projekt nezdařil.

Za pláží, kde jsme se koupali, musíme přelézt plot. Pohled se dost mění. Kolem nás je ještě více odpadků a na pláži se pasou krávy. Chodník se mění ve štěrkovou cestu. Na začátku Laziky se na nás vynořují betonová čtyřkuželová monstra vypadající trochu jako ježci. Na výšku mají více než dva metry. Doslova armáda takových monster je všude kolem nás. Kiki si myslí, že se jedná o vlnolamy. Dále zde nacházíme kovové monstrum, které má min. 30 m na výšku, ale nedá se na něj vylézt. Kristýna se dočetla, že se jedná o monument navrhlý německým architektem Jürgen Mayer H. Kousek od monumentu je růžovo modrý hotel, který vypadá jako ukradený z disneylandu. Hraje od něj hlasitá hudba, ale hned za plotem jsou betonový ježci. Nechápeme! Na závěr dojdeme ke kruhovému objezdu, od kterého vede silnice o šesti pruzích neměřící více než sto metrů a končící opět kruhovým objezdem. Na druhé straně je nová/rozpadající se radnice, kam nás klidně pustí se podívat. Stáváme se atrakcí pro dělníky, kteří mají za úkol vystěhovat nábytek. Zpět do Anaklie se nám daří stopovat.

Večer nám Vendy výborně vaří: brambory s rajčatovou omáčkou a zakysanou smetanu s bylinkami. Na to kolik toho bylo, tak se vše snědlo. Po večeři jde Kiki v plavkách a Martin bez trička na policii vytisknout letenky. Evidentně jejich oděv nikoho nepohoršil a ochotně jim dovolili dat si jejich flashku do policejního počítače. Letenky vytisknuty.

PS: Když nám odjel Martin, zjistili jsme, že najednou nikdo nefotí. :-D

Monument s jeho autorem Jurgen Mayer H.

Aquaparkové zklamání, přesun do Martvili

Dle zjištěných informací se měl aquapark otvírat v 11. Jediným háčkem měla být delší cesta kvůli uzavřenému mostu. Sice GEM fest ještě nezačal, ale kvůli přípravám byl ve městě docela zmatek. Okružní trasa měla cca 5 km. Vycházíme kolem 10. Je už dost horko. Po cca kilometru po rozpálené sinici zkouším stopovat. Zastavuje hned první auto – Passat. Kvůli počtu volných míst se vezeme jen s Kiki a Vendy. Kluci jdou pěšky. Trochu nás znepokojují policajti u brány, ale v pohodě projíždíme. Aquapark je zavřený. Chlapík před vchodem nám říká, že se otvírá 11:30. Čas se trochu liší od včera zjištěného, ale stále doufáme, že se aquapark otevře. Víme, že máme čas, tak se jdeme projít na pláž. Jsme překvapení. Písek je čistý. Neodoláme a jdeme se vykoupat. Po osvěžení jdeme čekat před aqvapark. Kecáme, kecáme, ale kluci stále nikde. Začíná nám to být divné. Vydáváme se klukům naproti. U brány je už vidíme. Bohužel jsou za branou a poměrně naštvaní, protože nás hledali. Stále ještě věříme, že se aquapark otevře a vše se vysvětlí. Vracíme se ověřit, jak to teda je. Před aquaparkem nám další Gruzinec na otázku KDY, odpovídá MAYBE. Tato odpověď nás opravdu neuspokojuje, tak se dovídáme, že možná za hodinu, možná za pět, možná za osm hodin. Poslední informace je, že je ZAVŘENO a že bude otevřeno až během festivalu. Koukáme na sebe a nechápeme, proč nám to nemohli říct HNED!

Setkání s kluky je dost skřípavé. Nejdřív nadávají, že museli jít kus pěšky. A hlavně jim vadí, že jsme nečekali před branou. Situaci kluci řeší pivem. A je klid. ;)

S holkama opět narážíme na neznalost a zmatenost Gruzinců. Chceme si dát zmrzlinu. Našli jsme mrazák plný zmrzliny, ale obsluha nám sděluje, že nemají klíč. Zklamané odcházíme a jdeme se alespoň zchladit do moře. Pláž už bohužel není tak hezká jako a plotem. Zavřený aquapark si kluci alespoň trochu vynahrazují nafukovací skluzavkou vedoucí do moře.

Naštvaní na Anaklii se rozhodujeme přesunout již dnes odpoledne do Martvili. Na cestu zpět do města stopujeme již společně velké auto. Balíme a zjišťujeme, že bus do Zugdidi jede v 15:00. Musíme odmítnout večerní pozvání na večeři od prvního stopnutého auta. Vyjíždíme za pár Lari maršutkou. Docela rychle jsme v Zugdidi.

Pro Martina začíná bojovka. Nad sedadle nechal chodecké hůlky. Měl velké štěstí, že jeden z místních pochopil, že „zabil“ = zapomněl a pomohl mu sehnat taxi a maršutku dohledat. Štěstí bylo, že konečná nebyla daleko a hůlky se našly. U Zugdidi nakupujeme, obědváme a hledáme místo odkud jezdí maršutky do Senaki. Nacházíme McDonald, který byl v Zugdidi zřejmě nejmodernější budovou. Jako správní evropani využíváme pouze jeho toaletu. Zajímavá situace nastává, když nám jeden pán stále říká, ať jdeme s ním, my si myslíme, že je taxikář a po předchozích zkušenostech, mu nevěříme. Během půl hodiny dojíždí ten samý člověk s maršutkou plnou lidí. Sedáme si na zem, protože sedadla jsou plná. Uznáváme, že nám zřejmě před tím chtěl pomoci. Když chce někdo vystoupit, musí se mezi námi proplétat, ale všichni to berou s úsměvem. Pomalu se místa uvolňují a i my si můžeme sednout. U Senaki za pomoci místních úspěšně nacházíme maršutku do Martvili. Za několik Lari nás řidič ještě posouvá 10 km za Martvili k doporučeným soutěskám.

Dojíždíme docela pozdě večer, ale noční koupačku ve studené vodě si s Kiki nenecháme ujít. Již večer si domlouváme loďku na další den za 50 Lari.

Martvilské soutěsky

Ráno nás Džumberi – náš kapitán vyzvedává. Když vidíme loďku, trochu se děsíme. Jedná se o dětský člun, na kterém je napsané číslo 3. Nás je v loďce 6. Pumpu musíme vzít s sebou. A každou chvíli vysedáme a loď dofukujeme. V soutěsce jsme úplně sami. Voda je průzračně čistá. Až nás vysadí, začínají přijíždět davy lidí. Začínáme chápat, proč Džumberi chtěl jet brzo ráno. Zbytek dne trávíme koupáním a jedením v restauraci u kamaráda, našeho kapitána.

Naše velká loď

:-D

Hop

Balení

Jak to tak bývá, každý výlet jednou končí. Ráno jsme sbalili věci a čekala nás cesta do Kutaisi. V Kutaisi jsme umírali horkem. Poměrnou část dne jsme strávili u fontány v parku. Z Kutaisi jsme pokračovali na nedaleké letiště. Na letišti se nám velmi líbili odpočívací zóny pro cestovatele. V Praze by se mohli inspirovat. Z Kutaisi jsme letěli zpět do Budapešti.

Fopa na závěr

Z cesty jsme byli všichni velmi veselí a nějak se nám domů ani nechtělo. V Budapeštském metru jsme se setkali s lidmi, kteří zřejmě mířili do práce. Náš smích a veselá debata jednu paní natolik vytočili, že nám s velmi naštvaným výrazem řekla: „Shut up“

Poslední zážitek s námi měla slečna v autobuse Student Agency, kdy bohužel její sedadlo bylo mezi námi. Po chvíli poprosila stevardku, jestli by si mohla sednout více dopředu. Bohužel v Bratislavě přistoupili další lidé a slečna se vrátila se smutným výrazem: „I am back.“ Nechci to tak úplně říkat, ale myslím, že jsme smrděli, což mi bohužel potvrdil i můj přítel, který na mě čekal v Brně. ;)

Mě po příjezdu čekala grilovačka s kamarády. Seveřany ještě dlouhá cesta na sever.

Poděkování

Určitě bych ráda poděkovala Kristýně Ševčíkové, Vendule Šimůnkové, Jiřímu Palasovi, Martinu Matznerovi a Martinu Ryzí za nádherně strávené dny. I  když se může stát, že lidé na sebe občas trochu zvýší hlas nebo si vymění názory, toto byla nejpohodovější a nejlepší parta, se kterou jsem kdy kde cestovala.