Na podzim 2014 jsem byla na Posledním Slanění
na Kozelce s pražským horolezeckým oddílem. Během debaty s mnoha
novými lidmi jsem se dala do řeči s Vendy, které jsem spíše ze srandy
oznámila, že v létě plánuji Gruzii a že sháním spolucestovatele. Vendy se
toho ale chytla a základ skupiny byl vytvořen.
Další člen naší výpravy se k nám dostal
podobným způsobem. Během kurzu pro získání licence Horského průvodce jsem se
dala do řeči s nejmladším klučinou. Ptal se mě na nějaké dobré on-line
mapy. Tak jsem mu poradila a opět pouze nadhodila, že v létě se chci
podívat do Gruzie. Hle, už jsme byli 3.
Na vánočním večírku jsem našla další účastnici
– Kiki. Pro mě velmi dobrou kamarádku, se kterou jsem chodila 8 let na
gymnasium.
Kde se vzal, tu se vzal Jiřík, neboli přítel
Vendy. A přeci 3 holky a 2 kluci není úplně ono, tak ještě Vendy oslovila svého
kamaráda Martina – Mufa, kterého jsem já poprvé viděla až v autobuse.
Na letišti se k nám přidala spíše
samostatná jednotka – Christian a Christoph, kteří jsou kamarádi Kristýny z
Rakouska a na cestování měli pouze 2 týdny.
Christoph, Christian, Muf, Kiki, Martin, Jirka, Vendy a Maki(já)
Problémy na letišti – 2 kusy nejsou 1!
Loučení proběhlo narychlo. Vzbudit, dobalit,
přemístit a 13:00 jsme vyjížděli od Grandu do Budapešti. V autobuse jsme
potkali seveřany z Liberce. Cesta byla dlouhá, ale uběhla poměrně rychle.
Díky Vendy jsme se v Budapešti poměrně dobře zorientovali a za pomoci
metra a busu jsme se dostali na letiště. Zde nás čekala dlouhá chvíle, kterou
jsme si zkrátili přebalováním batohů.
Abych to vysvětlila, dle cestovatelských
referencí jsme si mysleli, že když spojíme 2 botohy dohromady a splníme
hmotnost a rozměry, tak nebude problém, ALE už v momentě omotávání batohů
folií nás paní, která odbavuje batohy, upozornila, že nejde o 1 kus, ale o 2.
Stále jsme nějak doufali, že argument hmotnost do 30kg a odpovídající rozměry
musí fungovat. BOHUŽEL. Hodina usilovného hádání byla k ničemu. Vedla
pouze k našemu stresu, kdy jsme na poslední chvíli dokupovali 2 zavazadla
– každé za 70 Euro. K branám jsme dobíhali opravdu tak tak a doufali, že
se nám paní nepomstí a batohy doletí s námi.
RADA: A) koupit si 2 zavazadla, B) zabalit do černého pytle, aby opravdu
nebylo vidět, že se jedná o 2 zavazadla C) cestovat z jiného letiště,
v Kutaisi či Katowicích s touto praktikou nikdo nikdy problémy neměl
Tohle nefungovalo :-(
Kutaisi – kde koupit plynové
bomby?
Pozn. Měna v Gruzii je Lari neboli GEL, v přepočtu na koruny
1GEL=11Kč
Po výstupu z letadla se na nás hned vrhli
maršutkáři. Zaplatili jsme 2 Eura za
osobu paní se stánkem. Dala nám „lístky“ a v 8mi lidech s batohy nás
poslala k sedmimístnému autu (včetně řidiče). Řidič začal nakládat batohy,
jakmile se nevlezly do auta, začal je vázat na střechu obyčejným provázkem.
Mírně poprchávalo, tak se nám to moc nelíbilo, ale na 20km to zas tak nevadilo.
Jak jsme vystoupili, řidič začal chtít další peníze za naše batohy.
Vysvětlování, že jsme platili předem, se mu nelíbilo, stále se vymlouval a
culil…nedalo nám to, 20 lari jsme připlatili, pak konečně odjel. Alespoň nás vysadil u bankomatu, tak jsme
mohli vybrat. Deštík nás zahnal do podloubí na náměstí. Přeci jen bylo poměrně
brzy ráno a všechny obchody byly zavřené.
Kolem 8:00 jsme se zvedli a dali do pohybu.
Začala sranda, protože nejdříve jsme měli najít obchod s plynovými bombami
100m od směnárny. Nic jsme nenašli, ale na papírku jsme dostali napsaný název
ulice. Každý, kterého jsme se ptali, ukazoval více méně stejným směrem, ale
vzdálenost se stále měnila. Někdo říkal 1km, někdo 2-3. Putování po vlastních
bylo dosti nepříjemné pro naše rakouské kamarády, protože měli navíc dvě kabele
s výbavou na Kazbek a do toho pršelo.
Na benzínové stanici jsme se rozdělili. Kluci
byli vzati pohřebním vozem (ano čtete správně) na nádraží, kde jsme se měli
setkat za 3 hodiny.
Chvíli poté, co jsme se rozdělili, jsme měli
štěstí. Zeptali jsme se v rybářství, jestli by nám neporadili. Po dvou
telefonátech se dovolali a domluvili nám dovoz plynových bomb až k jejich
obchodu. Počkali jsme 10 min a dojel anglicky mluvící týpek s bombami za
45 lari jedna. Pro další cestovatele přikládám kontakt:
Manager and Tour Operator Irakli Sakhamberidze
Tel: +995431250437
Mob:+995571824303; +995591408495
První úkol byl splněn,
tak jsme pokračovali k nádraží. Zaujalo nás malé bistro, kde jsme
neodolali místním specialitám a dali si něco, co vypadalo jako bageta zapečená
se sýrem a nahoře bylo čerstvé vajíčko. Chvíli jsme přemýšleli, jestli
z toho nebude SALMONELÓZA, ale neodolali jsme. Dobrota byla zapita extrémně
sladkou anýzovou limonádou a výborným kafíčkem.
Na nádraží jsme se
dle dohody potkali a koupili lůžkový vlak do Jerevanu, protože předpověď pro
Gruzii vypadala velmi zle. Vlak jel až večer a venku stále pršelo.
Dlouhou chvíli nám
zkrátila příjemná kavárnička s velmi sladkými zákusky. Christian a
Christoph si zde nechali věci potřebné na Kazbek. Pokračovali jsme městskou maršutkou
na druhé nádraží, odkud jela maršutka do Zestafoni, odkud teprve vlak vyjížděl.
Stále jsme měli
poměrně dost času, ale v Zestafoni krom jednoho pěkného kostela a velmi
nechutných toalet nic nebylo. 18:30 vyjíždíme. Velmi náš překvapila komfortní
lůžkové kupečka, ke kterým jsme dostali povlečení a ručník. 13 hodin uběhlo jak
nic. Všichni spali jak zabití. Jediná nepříjemnost byly hraniční kontroly.
Namačkaní
Zevling
Jíst nebo nejíst
Zestafoni
Zestafoni
Aragats, Jerevan, Azhdahak
Jerevan – prolhaní taxikáři
Pozn. V Armenii se platí Dramy. 1000 dram
= 50Kč … v horách běžná cena za pivo – značky Kozel. :-D
Po luxusním vyspání proběhl výsadek
v Jerevanu. Opět se na nás vrhla banda taxikářů, přeci jen turisti
s batohy jsou velké lákadlo. Začali na 100 Eurech za 8 lidí do Kari –
výchozí bod pro Aragats. To nám bylo jasné, že je mnoho. Smlouváním jsme se
dostali na 80 E, to se nám stále nelíbilo. Vydali jsme se do města, ale opět
nás odchytili. Teď už šli na 70E o čemž už jsme začali uvažovat, protože nás
dohadování opravdu unavovalo. Snaha sehnat něco jiného se nezdařila, tak asi po
hodině smlouvání a dohadování 70E bylo hromadně odsouhlaseno.
Taxikáři měli nejdříve jen jedno auto, během
20minut sehnali i druhé. Nacpat věci dovnitř jim také hned nešlo. Dobře jsme se
bavili. Jeden batoh skončil na zadním skle, druhý na klíně, zbytek se jakž takž
vlezl do kufru.
Ochotně nám zastavili u supermarketu. Dokoupily
se zásoby a vyrazili jsme směrem na Aragac. Silnice byla plná děr a výmolů, ale
našeho řidiče to evidentně moc netrápilo. Auto skákalo sem a tam. Rychlost
dosti nepřiměřená povrchu vozovky. Hlavně, že muzika hrála naplno. Jen díky
Martinově GPS zastavili u odbočky k jezeru Kari. Na nádraží nám řekli, že
dál nás vzít nemohou a že cesta od místa, kde nás vysadí je max. 5 km. Ani
jedno nebyla pravda. Nahoru vedla sice úzká, ale kvalitnější silnice než před
tím.
Ocenila jsem pouze lepší aklimatizaci, protože
jsme vycházeli ze 2000 m.n.m.. Cestu jsme pojali poměrně pohodově kvůli úvodní
informaci, ale celkem jsme ušli cca 15 km za 5 hodin s převýšením 1200. U
jezera jsme našli pěkný plácek na odlehlejší straně. Všichni jsme naskákali do
jezera…brr studený!
Večer se ti akčnější šli projít. Během
procházky potkali další čechy, zvládli nakoupit pivka a seznámit se
s podivnými lidmi z „fyzikálního“ institutu. Docela nás vylekala cedule
pozor radioaktivita. My jsme tam plánovali 2-3dny, ale ve vesnici lidé určitě
žili celoročně. Zřejmě místní takové věci moc neřeší. Dohodli jsme se, že další
den necháme stany postavené, ale cennosti si vezmeme s sebou.
Ranní Jerevan
Krávy ochutnávají plasty
Místní obydlí
Dlouhá cesta, Kari ještě nevidíme
Jezero Kari, vlevo hospodo, vpravo vesnice
Západní a jižní vrchol Aragatsu
Pozn. Co se týče map pro tento vrchol, neměli jsme vůbec nic. Měli jsme jen
pár popisů z internetu a mobilní mapy Maps me. Bohužel GPS stále skákala
z jednoho bodu na druhý, tak se jí nedalo moc věřit. Celé pohoří je sopečného původu a Aragats má 4
vrcholy – severní je hlavní. Pro další cestovatele přikládám mapku. (červená –
špatná trasa, černá – správná trasa)
6:00 budíček. Plánovaná hodina na vyjití se
protáhla na hodinu a půl. 7:30 vycházíme směr Aragats. I když víme, že od
jezera je vidět pouze falešný vrchol vydáváme se směrem k němu a obcházíme
hřeben, na který je vyšlapaná cestička (1. špatné rozhodnutí). Postup se trochu
komplikuje pohybem po velkých kamenech. Po chvíli hopsání se konečně dostáváme
na travnatý terén. Před námi je vrchol a dvě údolí – jedno nalevo, druhé
napravo. Vydáváme se do údolí vlevo (2. špatné rozhodnutí) a doufáme, že
uvidíme hlavní vrchol. Místo toho nás čeká silný vítr až do sedla. Ze sedla
není vidět nic, tak stoupáme opět po velkých kamenech až na vrchol. Ano jsme na
západním vrcholu a v dáli vidíme vrchol hlavní. Přichází pleva a radost,
ale vnitřně cítím malé zklamání. Výhledy jsou nádherné. Děláme vrcholové foto a
scházíme do druhého sedla. Dosáhnout hlavní vrchol hodnotíme za nezvládnutelné.
Vydáváme se ještě na vrchol jižní. Poslední stoupání mi dělá trochu problém,
ale během chvíle jsme nahoře. Zde potkáváme min. 20 člennou skupinu Čechů,
cestujících s CK Mundo. „Zneužili“ nás jako fotografy pro vrcholové foto.
Na jižním vrcholu nefouká, tak si sedáme.
Martin otvírá arménskou vodku. Po chvíli se k nám přidávají 4 Češi
cestující stejně jako my. Všichni se smějí mému výroku: „Ožrat se ve 3000 rovná
se česká výškovka.“ Potvrzuje se nám teorie, že Češi opravdu hodně cestují,
protože jsou k potkání opravdu všude. Po příjemném odpočinku scházíme, kde
se dá, tak sklouzáváme po sněhu. Už se lépe dýchá. Celou cestu zpět si
povídáme. Hned, jak dorazíme, skáčeme do jezera. Velmi příjemné osvěžení.
Po odpočinku se vydáváme hromadně na pivo.
Jsme zastaveni partičkou třech Arménců, kteří mají před sebou hromadu jídla –
opečené maso, chleba, meloun, kefír, cola, zelenina, atd.. Pomalu, ale jistě
nám vše nabízejí. Nikdo nedokáže odolat. Kombinace kefíru a melounu se nám zdá
poněkud zvláštní, ale chuť je větší. Až jim téměř vše sníme, začínáme pomalu
odcházet. Co jsme nesnědli, nám balí do igelitek. Martinové se vydali pro pivo
na oplátku. Pouze jeden si pivo bere, zbytek nechce nic. Totálně přejedení se
odvalíme do spacáku.
Nákres trasy, červenou jsme šli, černá je správná
Náš tábor
Stará hvězdárna?
Na co je asi ta věc napravo?
Všude samé kamení
V dáli vrchol hlavní
Západní vrchol
Pohled do údolí
Jižní vrchol
Jižní vrchol - to zde nanosili lidé
Srandičky
Návrat
Aragats x odpočinek
5:30 budíček. Vendy není dobře, ani já se
necítím úplně nejlépe. Přeci jen včerejší kombinace jídel byly poněkud děsivé.
Christoph a Christian se rozhodují zůstat. Kiki, Jirka a oba Martinové se
vydávají na severní vrchol.
Táborová skupinka spí minimálně do 10.
S Christianem a Christofem se vydáváme na neznámý vrcholek, z kterého
doufáme, že bude výhled na Ararat. Asi po hodině jsme na vrcholu. Je bezvětří.
Na Ararat je nádherný výhled, ale bohužel spodní část hory je v oparu.
Užíváme si bezvětří. Po chvíli se otáčíme a vracíme k jezeru.
K pozdějšímu obědu dojídáme pečivo a zeleninu, kterou jsme dostali
předchozí den. Odpoledne si užíváme cvičením jógy, opalováním a někteří
koupáním v jezeře. Během pozdního odpoledne přichází akčnější skupinka.
Podařilo se jim dorazit těsně pod hlavní vrchol Aragatsu. Úplně nahoru se jim
bohužel kvůli lezecké pasáži dostat nepodařilo. Během společné večeře se
k nám s nemilým výrazem blíží pán. Začne se bavit Christianem.
Vysvětluje mu, že v této části jezera je národní park, ale na druhé straně
můžeme spát. Přišlo nám to podivné, protože nikde žádný zákaz napsán nebyl.
Nechtěli jsme provokovat, tak jsme se přesunuli. Christian využil své ruštiny a
domluvil nám taxík na ráno - 10:00. Cena byla také velmi příznivá 20 000
dram (cca 40E).
Večer byl poněkud strašidelný, protože jsme se
vydali prozkoumávat opuštěné budovy. Teď už jen želozebetonová konstrukce
zřejmě dříve byla nějakým výzkumným centrem. Zajímavý byl také skoro nekonečný
tunel vedoucí od opuštěné budovy do vesnice, moc jsme nechápali, jaké by mohl
mít využití. Možná bunkr, možný přístupová cesta, když je hodně sněhu. Na konec
jsme nedošli. V noci jsme sledovali hvězdy.
Ararat
Výstupová partička s Araratem
Cesta vzhůru
Dál už radši ne
Průzkum
Že by to dříve byla hvězdárna?
Jerevan – jídlo a památky
Ráno dle domluvy nás čekaly dva taxíky. Vzali
nás do okrajové části města. Do centra jsme se dostali maršutkou za cenu 100
dram/osobu. Lidé byli velmi přátelští. Ptali se nás od kud jsme a kam jedeme.
Na tip Čechů jsme jeli do hostelu na autobusovém nádraží.
Malá chybička bylo získání hesla k wi-fi.
Všichni najednou usedli ke svým telefonům. Naštěstí hlad vyhrál nad závislostí
na mobilech a pokračovali jsme do města na jídlo. Dle tipu v knižním
průvodci, který vlastnil Christoph, jsme našli pěknou restauraci
s jídelním lístkem v angličtině. Každý si objednal nějakou dobrotu.
Čekání nám bylo zpříjemněno několika litry ovocných džusů. Jídlo bylo
vynikající.
Ch+Ch pokračovali do muzea. My jsme šli hledat
Info centrum a modrou meštu. Vyloženě turistické centrum zde nebylo, ale
v cestovní agentuře nám poradili všechny informace, které jsme potřebovali
k dalšímu plánovanému výletu. Modrou mešitu jsme také našli. Holky si
musely vzít šátky na hlavu. Byl zrovna ramadám – což pro muslimy znamená, že
nemohou ani jíst ani pít ve dne. Byli jsme pozvání na večeři ve 21:00 – bohužel
jsme tohoto pozvání nevyužili. Během prohlídky nám byly ukázány různé místnosti
– jedna pro muže, jedna pro ženy a poslední pro děti. Focení bylo povoleno.
Horko nás opravdu unavilo, tak jsme se usadili
v parku před mešitou a debatovali u popíjení pivka. Nevím, jestli to bylo
úplně vhodné, ale nikdo nám nic neřekl.
Poslední povinností byl nákup na další výlet.
Po návratu na hostel si každý užil sprchu. Čistí jsme se vypravili na večeři.
Moc daleko jsme nedošli. Zapadli jsme do prvního fast foodu asi 100m od
hostelu. Za parádní cenu jsme dostali maso v tenkém chlebu se zeleninou.
Jediná zrada byli pálivé papriky. Jirka, Vendy a já jsme se vrátili na hostel,
kde nás čekal Ararat – tradiční arménský koňak. Zbytek pokračoval do města na
další pivka a také na Ararat.
Výrobna Araratu - koňaku
Supermarket
Modrá mešita
Gerhard monastery
Ráno v 9:00 nás čekala vydatná snídaně na
hostelu. Naše skupiny se rozdělují – Christian a Christoph se vracejí do Gruzie.
My jsme dle rad cestovali různými maršutkami na zastávku Marcedes Benz, odkud
odjížděl autobus do Gochtu. Po cca hodině čekání jsme se dočkali.
V autobuse jsme potkali dva poláky, kteří nám dali mapu. (staré ruské
vojenské mapy, ke stažení zde: http://loadmap.net/)
Cesta byla opravdu dobrodružná. Řidiči vůbec nevadilo, že někteří lidé stáli a
řídil opravdu nebezpečně. Řezal zatáčky, neregistroval díry v silnici a
vůbec se nebál předjíždět. Z konečné nás vzal za příplatek 2000 dram až ke
Gerhardskému klášteru. Už dole ve městě nám bylo vysvětleno, že dnes je
pohanský svátek vody, tak se máme připravit na to, že budeme mokří. Na náměstí
hrála hudba a lidé tancovali. Abychom si v klidu prohlédli klášter,
rozdělili jsme se na půlky a sundali batohy. Suchý nezůstal nikdo. Aspoň podle
tradice budeme zdraví a budeme mít štěstí. V klášteře byla příjemná
atmosféra, lidé zapalovali svíčky. Také si nabírali vodu z ne úplně
čistého pramene, ale určitě byl posvátný. Čekající skupinka se seznámila
s Arménem, který několik let žil v ČR. Dal nám svůj kontakt,
kdybychom náhodou potřebovali pomoc. Třeba ho jednou v ČR potkáme. Po
obědě, při kterém na nás vylili kýbl vody, čímž velmi rozčílili Jiříka,
pokračujeme zpět do Gochtu. Na parkovišti se s námi začali fotit 3
chlápci. Po optání nás na 3x vzali, tam kam jsme potřebovali. Zjistili jsme, že
jsou to vojáci speciálních jednotek. Byli velmi přátelští. Také nám dali
kontakt a zvali nás k sobě, až budeme v Jerevanu.
Dali jsme se do řeči s místními.
Vysvětlili jsme jim, kam potřebujeme. Během chvíle k nám dojel UAZ, který
nás měl vzít dále. Po chvíli smlouvání jsme skončili na 1500 dramech a 5
Eurech. Jízda byla opravdu zajímavá. Kde se dalo, řidič vystoupil a poléval
motor vodou. Cesta byla po šutrech a hlíně. Do auta se nás vlezlo 6 + řidič,
tedy jsme byli poměrně natěsno. Během hodiny jsme byli u jezera, kde nás řidič
vysadil. Postavili jsme stany. Jediným negativem byl špatný stav Vendy. Nebylo
jí dobře od žaludku. Snažili jsme se jí pomoci různými léky, ale potřebovala
hlavně klid. S dalšími plány jsme se rozhodli počkat do rána.
Během večeře vidíme přijíždět dva náklaďáky
s hrozně moc lidmi na korbě. Dojeli k dvoum menhirům, které byly
kousek od nás. Chvíli se dívali, nastoupili a jeli zas pryč. Zvědavost nám
nedala a šli jsme se k menhirům podívat. Nic extra krom dvou šutrů, tam
nebylo. Potěšil nás alespoň hezký výhled. Poslední večerní diskuze skončila u
jídla. Dočetli jsme se, že zde můžou být medvědi, tak pro náš a hlavně Kikinin
klid jsme všechno jídlo odnesli min 300m od našich stanů.
Děti, které se na nás přišli podívat, ale báli se nás. ;)
Aždahák 3597 m. n .m.
Ráno je Vendy lépe. Máme radost. Balení nám
zabírá 2,5 hodiny, protože nijak extra nespěcháme. První překážka na cestě byla
osada se psy, kteří se rozběhli proti nám. Dáváme se na „úprk“. I když kluci
vypadají, že si ze psů nic nedělají. Po změně směru se naštěstí psi otáčejí.
Docela se divíme, že si je nikdo nezavolal. Vesnici obcházíme velkým obloukem.
Těžké batohy nás nutí zastavovat často, ale terén je k chůzi velmi
příjemný. Stoupání je mírné. Ze sedla začíná přituhovat. Cesta je čím dál více
strmější, kameny podkluzují. Po prvním stoupání nechápeme Martina běžícího
k druhému vrcholu. Zbytek odpočívá, téměř usíná v sedle. Mrak
překrývající slunce nás vyhání, protože začíná být chladno.
Poslední úsek ubíhá už poměrně rychle. Těsně
pod vrcholem potkáváme opět poláky. Domlouváme se na společném stanování. Na
vrcholku opět dáváme pauzu, připíjíme Araratem a děláme vrcholové foto.
K tábořišti je to kousek. Stavíme stany a užíváme si výhledy. Martinové,
Kiki a Jirka hrají zákeřné vyhazovací Člověče nezlob se. Každý, kdo vyhodí
panáčka, pije. Nálada je velmi veselá. Vendy si čtě a já pozoruji nádhernou
inverzi v údolí
Místní na koni. Velmi ochotně se nás ptal, jestli nepotřebujeme nějakou pomoc.
Co tam asi ten chlapec dělá? :-D
Ta tečka je Martin, který musel běžet i na tento vrchol
Jezero v kráteru
Aždahák
Kámoška
Šťastná
Sestup a nečekaný arménský večírek
Ráno se vydáváme do údolí. Sněhovému jazyku se
vyhýbáme. Musíme ho obejít po kamenech. Před velkým jezerem zahýbáme doleva ke
korytu řeky. Najednou se pod námi objevil vodopád mizící pod sněhové pole.
Rozhodujeme se řeku překročit a sněhové pole obejít po skalnatém úbočí. Postup
komplikuje nekompaktní povrch. Kameny se ulamují. Naštěstí všichni
komplikovanou pasáž přechází. Dále jde už cesta v pohodě. Obědovou pauzu
dáváme u velkého balvanu. Následující farmu obcházíme bez problému. Psi nás
nepronásledují, ale žádné pozvání od místních, o kterém jsme slyšeli,
nepřichází. Trochu zklamaní pokračujeme dále. Cesta je dlouhá a po sluníčku.
Město vidíme, ale stále se přibližuje velmi pomalu. Čím jsme blíže, tím více
nás láká sejít k silnici. Procházíme kolem místních, kteří jsou přátelští,
ale bohužel kvůli jazykové barieře moc nerozumíme. Na silnici zkoušíme
stopovat. Nejdříve nám zastaví pán vezoucí mouku. Bohužel se tam všichni nevlezeme,
tak čekáme dále. Během 5 min zastavuje dodávka, která nás bere do centra města
Gavar. Vybíráme peníze, nakupujeme vodu a bereme levného taxíka, který nás
doveze na pěkné místo u blízkého kostela nad jezerem Sevan. S holkami si
kostelík prohlížíme. Výzdoba je jednoduchá. Starší část je z 9. století a
novější z 12. století. Návštěvníci si mohou zapálit svíčku.
Hromadně se přesouváme na louku nad kostelem.
V rohu sedí partička grilujících Arménců. Mávají na nás a zvou nás
k sobě. Mají už hotové maso s tenkým arménským chlebem (Kiki mu říká:
kravské kůže). Hned každý dostáváme jídlo, které zapíjíme vodkou a zajídáme
melounem. Česko rusky si poměrně dobře rozumíme. Během hodování jsme Sergejem
pozvání na rodinnou párty v jeho klubu Galaxy. Během chvíle hostitelé
začínají balit a skládat nám batohy na střechu terénního auta. Alkohol za
volantem asi v Armenii moc neřeší. Kvůli batohům jedeme velmi pomalu.
Během půl hodiny jsme u Sergeje. Naštěstí nic nespadlo. Nejdříve nás vzal do
svatebního salónu své ženy, kde si máme nechat batohy. Jsme trochu nedůvěřiví,
ale jak se objevuje jeho Sergejova manželka a dcery, nedůvěra opadá. Společně
se přesouváme do klubu nad svatebním salónem. Teď si začínáme připadat jako
„smradlaví burani“. Kolem nás jsou všichni společensky oblečení. Jsme usazeni,
dostáváme džus, vodku, kačapury a kjuftu = arménské národní jídlo. Všichni se
s námi snaží bavit, angličtina vyhrává. Během hodování jsme vyzvání k tanci,
neodmítáme. Hraje arménská i populární hudba. Když večer poustoupí, pouštíme
české Jahody mražený a následně se snažíme naučit Armény český tanec – polku.
Na oplátku se učíme jejich národní tanec. Celý večer se velmi dobře bavíme.
Kolem půlnoci Sergejovi přátelé začínají odcházet. Všichni se s námi na závěr
fotí a samozřejmě si nás přidávají na FB.
Volgou a Nisanem jsme převezeni na byt, který
sice není v úplně nejlepším stavu, ale čeká nás dostatek míst ke spaní.
Naše trasa
Vlevo bychom spadnout nechtěli
Šli jsme zprava
Pohled zpět, takto to vypadá docela nevinně
Ano, do tohoto auta se nás vlezlo 10
Malá tanečnice
Unavení smraďoši
Chill day – odpočinek
Kolem 9:00 nás Sergej dle domluvy vyzvedává.
Na snídani dostáváme kafe a zmrzlinu. Teď se už bezpečně s batohy
v autě přesouváme na naše místo. Sergej nás „pobavil“ – neměl už palivo,
na benzínku to bylo z kopce, tak vypnul motor a tak, tak dojel. Atom –
majitel Volgy nám chtěl své auto prodat. Nejdříve za 2000 Euro, ale protože
jsme jeho „drugy“, tak by nám jej prodal i za 1000 Euro.
Nabídku jsme
nepřijali. Pohostinní Arménci se s námi rozloučili.
I když jsme upozorněni, že pod kostelem je
komerční pláž, skály na druhé straně nás odrazují a přesouváme se na ni.
1E/den/osobu nám přijde v pohodě. Voda v sevanském jezeru je
průzračně čistá. Koupačka je parádní. Velmi nás překvapuje množství grilů na
pláži. Během poledne začínáme chápat. Postupně přijíždí velká auta naložená
dřevem, jídlem a lidmi. Je vidět, jak si grilování dovedou Arménci velmi
užívat. Pánové opékají zeleninu a maso. Ženy chystají ubrusy, talířky a
skleničky. Hromadně hodují.
My začínáme vařit kuskus s červenou
čočkou na vařičích. Vedlejšímu stolu se nás asi zželelo, tak nám přináší maso
na chlebu a grilovaný lilek s paprikami. Jejich jídlo vyhrává. Těžko pak
do sebe cpeme naše. Za chvíli přichází další Armén, který nás zve k sobě
ke stolu. Kluci jsou nalévání vodkou. Jakmile se přidáváme s Kiki, také
nás nalévají. Bránit se takřka nejde. Vnucují nám jídlo, už jsme tak najezení,
že už nemůžeme. Situace se nám přestává líbit, když nás chtějí krmit třešněmi a
mají z toho velkou srandu. Naštěstí Kiki začíná odvádět pozornost a ptá se
po míči. Hle, chlapi z auta vytahují míč. Chvíli si pinkáme. Vítr nám pinkání
znemožňuje, protože míč stále lítá do vody. S Kiki „utíkáme“ k našim
věcem.
Vítr je silnější a silnější, zvedající se
prach je velmi nepříjemný. Začínáme se bát deště a také bláznivých Arménců.
Balíme věci a odebíráme se na loučku u kostela. Kupodivu déšť nepřichází a vítr polevuje. Odpoledne trávíme odpočíváním,
cvičením a masážemi. Večer se k nám přidávají 4 cestovatelé z Polska,
Thajska, Dánska a Velké Británie. Postupně odpadáváme. Nejdéle si s nimi
povídá Kiki.
Západ slunce ... mmm
Cestování do Tbilisi – opět sháníme bomby
Stávání 6:00. Poměrně rychle balíme a vydáváme
se na stop. Nejdříve jsme zklamaní, protože v dáli vidíme maršutku, kterou
nestíháme. Máme štěstí. Během 20 min nasedáme do dvou aut. Já jedu
s Martinem a Kiki. Prvotní domluva byla sraz v Sevanu. Tedy před
Sevanem vysedáme. Během chvíle sedíme v černém SUV Grand Cherokee, které
jede do Jerevanu, tak jedeme rovnou.
Jízda je divoká: brzda, plyn, brzda, plyn,
předjíždění zleva, předjíždění zprava. Ze začátku sedím uprostřed bez pásu,
dost se bojím. Po chvíli vysedá paní ze sedadla spolujezdce, tak se můžu
alespoň připoutat, ale jízda po dálnici je fakt hrozivá. Dálnice hezčí než D1,
ale arméni řídí fakt divoce. Chodci na dálnici také není nic neobvyklého.
Chytáme se s Kiki za ruku a radši zavíráme oči. Doufáme, že to co nejdříve
skončí. V Jerevanu zjišťujeme, že jde o movitého rusa z Moskvy.
Projíždíme kolem jeho paláce. Vysazuje nás u památníku války. Jízdu musíme
rozdýchat. Až se vzpamatujeme, nasedáme na maršutku do centra. Bereme si na
starost nákup pro všechny. Jdeme na jistotu do velkého supermarketu.
Zjišťujeme, že druhá skupina má problém sehnat plynové bomby. Začínáme se ptát
všude, ale většina lidí neví ani co to je plynová bomba, natož, kde ji sehnat.
Poslední nadějí je turistická agentura, kde nám před pár dny velmi dobře
poradili. Zůstávám s Martinem na náměstí Republiky. Kiki se jde zeptat.
Přichází s adresou, která je kousek od vlakového nádraží. Mezi tím se
spojují Martinové mobily a setkáváme se s druhou skupinou. S Kiki
děláme rychlý výlet taxíkem do hostelu, kde jsme spali. Bohužel nůž ani
taštičkou, kterou jsme tam zřejmě nechali, jsme nenašli.
Společně se přesouváme metrem na nádraží.
S holkama hlídáme batohy. Kluci vyřizují lístky. NEUVĚŘITELNÉ! Před nimi
jsou dvě skupiny, ale nákup lístků jim trvá déle než hodinu. Ještě je nutné
sehnat bomby a jídlo do vlaku. Sice tak, tak, ale vše se daří a 15:30 vyjíždíme
z Jerevanu. Čeká nás osmi hodinová cesta v ulepeném vlaku. Nejvíc nás
mučí horko, koupeme se doslova ve vlastní šťávě. Kombinace jídel byly také velmi
zajímavé: ovoce, sýry, kefír, buchty a pivo. Usnout ve společném vagónu také
nebylo jednoduché.
Kontakt
na obchod: Vento.am, sporting goods shop, Artsakh avenue 20, Jerevan
Pohodička ve vlaku
Stepantsminda – střevní potíže
Kolem 1:00 jsme se objevili v Tbilisi.
Dilema jestli zajít do non stopu nebo hostel nám pomohl vyřešit gruzínský
právník, který se s námi dal do řeči hned poté, co jsme byli vyhozeni
z nádražní budovy. Klasicky se zajímal, odkud jsme a kam míříme. Po chvíli
nás zavedl na náměstí s maršutkami, kde se začal bavit s řidiči. Po
chvíli smlouvání nám pomohl dohodnout extra noční cenu 150 Lari za celou
maršutku. Během chvíle jsme byli opět na cestě. Někomu se podařilo usnout,
někomu ne. Rozbitá silnice před Kazbegi probudila všechny. Díry, nedíra, řidič
jel dost rychle. Cestu, která běžně trvá přes tři hodiny, řidič ujel za dvě.
Ospalé brzké ráno jsme vyřešili dospáním pod sochou přímo na náměstí. Doufali
jsme, že batoh pod hlavou nám nikdo nevezme a také naštěstí nevzal.
Kolem 6:00 cítím nepříjemné křeče v břiše.
Zřejmě se ve mně pere večerní mix jídel. Utíkám, utíkám do křoví a tak, tak to
stíhám. Začínám cítit, že nejsem úplně OK. Beru černé uhlí a snažím se ještě
chvíli usnout. Kolem 8:00 běžím znova. Pomalu se probouzí ostatní. I ti na mně
pozorují, že mi není úplně dobře. Začínáme se bavit o mém problému. Evidentně
nejsem sama.
Začíná kapat. Rychle přebalujeme jídlo, aby
každý nesl přibližně stejně. Schováváme se na zastávce. Během chvíle se mohutně
rozpršelo. Naštěstí hostinec Shorena naproti už otvírá. Dali jsme si čaj,
kačapury a chléb. Ostatní sem tam odbíhali, ale vydají lépe než já. Pouze mlčky
sedím, což u mě není úplně obvyklé. Poloha vsedě mi nedělala moc dobře. Venku
stále velmi pršelo. Kamarádi moc dlouho neváhali a zeptali se na ubytování. Cena
byla poměrně příznivá – 20 Lari na osobu., tak jsme se ubytovali. Nejhorší bylo
čekání do 11:00, než se pokoj uvolní, pak jsem si mohla konečně lehnout.
Z celého dne už jsem nic neměla, jen jsem ležela. Největší výkon byla
sprcha. Ostatní mezitím zašli do půjčovny, kde sehnali výbavu na Kazbek –
mačky, lana, sedáky a cepíny. Dali si nějakou dobrotu na oběd a trochu si
prošli Kazbegi, v kterém zas tak nic nebylo. Na večír jsem byla hlavním
tématem, protože přeci jen jsem celý den ležela a pila černý čaj. Já byla
optimista a věřila, že mi ráno bude líp.
Naše navštívená místa v Gruzii. Zleva Anaklie, uprostřed Martvili, nahoře Mestie, níže letiště Kutaisi, vpravo nahoře Stepanstminda, vlevo dole Tbilisi
Vyrážíme k Meteostanici – 8,5km s převýšením 1460 m
Prášky zřejmě zabraly. Cítila jsem se poměrně
dobře. Cestu si mírně krátíme výjezdem velkým terénním autem, které nás
vysadilo u Gergeti Samebra Church. Start mi zpříjemňují místní koníci. Bohužel
ostatní členové výpravy se jich spíš bojí. ;) Stádo se zde pohybuje volně. Koně
jsou velmi zvědaví. Očmuchávají nám věci a zkoumají, jestli by nám něco nemohli
sníst. Po příjemném zpestření vyrážíme. Čeká nás dlouhé stoupání. Cesta ubíhá
poměrně pohodově. Mírné zdržení nastává, když v jednom místě přehlédneme
značku z kamenů a pokračujeme korytem řeky. Zjišťujeme, že řeku musíme
přejít. Hledáme vhodné místo. Chvilka napětí, hop, hop a všichni jsou suší na
druhé straně. Část z nás se vrací na vyšlapanou cestu. Tvrdohlaví
Martinové se vydávají po hřebenu. Setkáváme se pod ledovcem. Společně stoupáme
vzhůru. Bez maček, sklon není velký a led je starší krystalický. Začíná se před
námi objevovat meteostanice. Poslední suťovitě stoupání a jsme na místě. Těžké
batohy nás dost unavily. Původní plán pokračovat dál jsme zavrhli. Stavíme
stany a vaříme večeři. Mraky se honí kolem nás. Zbytek energie vkládáme do
důkladného kotvení stanů a stavění závětří.
Tady ta osoba chce na Kazbek?
Nejtypičtější foto z Kazbegi
Ve větším
Mitsubishi Chamonix nám kousek pomohlo
Gergeti Samebra Church
Koně léčí
Spokojená zvířata
Ta věc je i tady ...
Vendy
Kazbegi
To je on - Kazbek
Aklimatizace
Ráno vyspáváme. Po vykouknutí ze stanu vidíme
mlhu. Rozhodujeme se nikam nespěchat. V klidu uvaříme snídani. Na
meteostanici zjišťujeme potřebné informace k výstupu, nahlašujeme svá
jména a potvrzujeme si počasí. Dle předpovědi mělo celý den pršet. Evidentně se
předpověď změnila. Po menším obědě se vydáváme na aklimatizační výlet
k bílému a černému kříži do výšky 3900 m. n. m. Ušli jsme cca 4 km tam a
poté i zpět. Zbytek dne trávíme odpočinkem a vařením. Po 18:00 se snažíme
ulehnout, abychom ráno mohli v 1:00 vstávat. Usínání nám kazí silný vítr,
který lomcuje s naším stanem. Definitivně usínám za tmy, až se vítr
zklidňuje.
Meteostanice
Bílí kříž Jiřík a Vendy
Maki a Kiki
Nádhera, ve spodní části meteostanice
Tudy rozhodně cesta nevede
Vpravo je vidět vyšlapaná cesta přes sněhové pole
Výstupový den – Kazbek 5047 m.n.m.
1:00 budíček. Snídaně, balení a po 2:00
vycházíme do chladného rána. Chytré hodinky ukazují -7°C. Zatím je bezvětří.
Cesta po kamenech až k místu, kde jsme byli předchozí den, ubíhá poměrně
rychle. Na sněhových polích začínáme trochu bojovat s orientací, ale díky
GPS rychle nalézáme správnou cestu. Po chvíli se k nám přidává pes.
Snažíme se jej poslat dolů, ale evidentně je s námi spokojený. Pokračuje
s námi. Dostáváme se do míst, kde začíná foukat. Neváhám, vím, že se musím
přiobléci. Kamarádi si všimli až po chvíli, že jsem zastavila, tak se otáčí a
kousek sestupují za mnou, aby nepromrzli. Opět pokračujeme společně. Vítr je
dost nepříjemný. Nemůžeme se dočkat svítání. Pomaličku začíná slunce vylízat.
Už jdeme po sněhu, ale stále mačky nejsou potřeba. Vítr polevuje a sluníčko
začíná hřát. Děláme občerstvovací a záchodovou pauzu. Jak to říci: někteří
z nás vykonali velkou potřebu cca ve 4500 m.n.m. Nasazujeme mačky. Sklon
se začíná zvyšovat. Dýchá se hůře a hůře. Už je potřeba dělat pauzy na nádechy
po několika krocích. Kluci „gentlemani“ nám dosti utíkají. Pomaličku krůček po
krůčku se blížíme k horizontu. Doufáme, že je to vrchol. Kluky už nevidím.
Najednou se zpoza horizontu vynoří Martin a mává na mě. Je mi už jasné, že
nejsem od vrcholu daleko. Snažím se zrychlit, ale moc to nejde. Vím, že ještě
chvíli zabrat a budu tam.
8:20. A je to tam! Dál už ani krok. Kolem mě
je nádherný výhled do všech stran. Dokonce je v dáli vidět Elbrus. Na
chvíli se schovávám za hranu, kde nefouká. Kochám se. Jsem šťastná, že nás
všech 6 poměrně bez problémů vystoupilo až nahoru. Nesmí chybět vrcholové foto.
Zpět se vracíme trochu jinou cestou – hm, tedy hlavní cestou. Uvědomujeme si,
že jsme šli trochu strmější výstupovou cestou, ale stála za to. V sedýlku
dáváme větší pauzu. Nefouká tolik. S čurčelou – gruzinská snickers (oříšky
ve vínové šťávě) si ještě užíváme nádherné výhledy. Teď už jen rychle a
bezpečně dolů. Víme, že čím více slunce, tím více padajících kamenů ve
spodnějším úseku. Během chvíle se dostáváme z náhorního plata do prudšího
klesání na ledovci. V noci nic nebylo vidět, teď vidíme po levé straně
mohutnou stěnu, která se postupně díky erozi rozpadá. Všude kolem nás jsou
kameny. Některé jsou menší, ale některé obrovské. Sem tam vidíme padající
kameny. Místo se snažíme projít co nejrychleji. S Kiki máme jasně
rozdělené úlohy. Já hledám cestu. Kiki kontroluje, jestli na nás nic neletí.
Během chvíle je to za námi. Děláme svlékací a svačinovou pauzu kousek od
černého kříže. Na meteostanici už je to kousek. Poslední kilometry jdeme
v pohodovém tempu. V base campu se potkáváme. Všichni sešli
v pořádku.
S Kiki nás jdeme odškrknout do
administrativní místnosti. Je tam jen jeden muž, který neumí ani rusky ani
anglicky. Volá si posily. Přichází někdo jako správce chaty. Zapisuje si nás do
knihy a nabízí čaj a čaču – místní pálenku z vína. Neodmítáme. Po chvíli
sezení dostáváme Čuhelu. Smlouváme o ceně spaní. „Jednu noc přeci hodně
foukalo.“ Správce nám odpouští poplatek za jednu noc. Vypočítává nám 10Lari na
osobut. Nemáme peníze. Jdeme za ostatními. U stanu potkáváme Slováky, s kterými
se dáváme také do řeči. Domlouváme se na odpoledne, že si zkrátíme čas nějakými
hrami. Naši kluci odpočívají, tak bereme Vendy a jdeme zaplatit spaní.
V místnosti už je více lidí. Opět dostáváme čaču a čaj. Jako bonus –
výborný sýr. Čača začíná stoupat do hlavy. Holky se smějí mé
česko-polsko-ruštině. Mírně podnapilé se vracíme ke stanům. Kluci naši náladu
moc nechápou.
Odpoledne hrajeme městečko Palermo se Slováky.
Zjišťuji, že ať lžu nebo mluvím pravdu, stále mě zabíjí. Naštěstí je to jen
hra. Slováci plánují výstup na další den, tak poměrně brzy ulehají. My chvíli
po nich
Nákres trasy
Nadšení po ránu
Martinové
Nevypadá, že by mu byla zima.
Už leze
Vpravo na horzintu, osamocený kopec - Elbrus
Vendy a Jiřík
Martin
Dokonce společná
Martin :-D
Maki a Kiki
Teď už vyšlapaný sestup
Sestup a přesun do Tbilisi
Ráno se balíme, nabíráme vodu a vyrážíme.
Sestup je hodně náročný na kolena. Přechod řeky tentokrát řešíme broděním.
Poměrně rychle se dostáváme zpět ke Gergeti Sameba Church. Tentokrát máme čas
si chrám prohlédnout. Jdu jen s Vendy a Kiki. Musíme si obléct sukni a
šátek. Výzdoba kostela je velmi jednoduchá. Ještě chvíli odpočíváme před
kostelem a čeká nás nejstrmější část sestupu. Posledních 400 výškových, které
jsme před tím vyjeli, vedou přímo dolů a občas kříží prašnou cestu pro terénní
auta. S batohem na zádech všechno podkluzuje. S Kiki a Vendy to po
chvíli vdáváme a pokračujeme po prašné cestě. Po projetí auta vždy mizíme
v oblaku prachu. Když zavazíme, auta jen troubí, rozhodně neumí zpomalit.
Konečně se dostáváme do civilizace. Ještě se nenechat přejet na mohutném mostě
přes řeku a jsme zpět na náměstí v Kazbegi, kde nás pod památníkem čekají
spokojení kluci s pivama v ruce.
S Jirkoku a Martinem jdeme vrátit
vybavení. Kiki se jde zeptat na maršutku. Povedlo se jí sehnat místa za 10 Lari
na osobu. Poměrně rychle vyzvedáváme pár věcí, které jsme si nechávali u
Shoreny. S další skupinou poláků jsme nacpání i s batohy do maršutky.
Je vidět, že ještě pár míst je volných a řidič nikam nespěchá. Martin se vydává
pro piva a chleby na cestu. Občerstvení všem zlepšuje náladu. Vyjíždíme. Kolem
nás jsou nádherné výhledy. Jízdu nám mírně kazí řidičské schopnosti, tedy spíš
neschopnosti. Jako obvykle – řezání zatáček, předjíždění před horizontem.
Silnice je dost rozbitá. Dovídáme se, že tato oblast je po záplavách. Zajímavé
je lyžařské středisko, ve kterém se mísí nádherné hotely s rozpadlými
stavbami. Naše skupinka z Moravy si velmi rozumí s Poláky, ale náš hlasitý
rozhovor se nelíbí řidiči. Svůj protest vyjadřuje nezastavením na toalety.
Teprve až se ztišíme, řidič zastavuje. Další zastávku na přání poláků máme u
kostela nad průzračně čistým jezerem. Škoda, že jen 10 minut. V takovém
pařáku by stálo za to se okoupat. Ve večerních hodinách přijíždíme do Tbilisi.
Polská skupinka nám ukazuje cestu na metro a vysvětluje systém jedné karty pro
všechny. Stačí si koupit kartu za 2 Lari a nabít libovolnou částkou. Poté stačí
pípat u turniketu pro projití. Vždy se odečte 0,5 Lari / osobu za jednu jízdu.
Až karta není potřeba, lze jí zase vrátit.
Také na radu poláků vysedáme na Liberty
square, kde hledáme hostel. První hostel působí velmi zajímavě. Vcházíme do
starého baráku, kde to vypadá trochu strašidelně, ale během chvíle jsme ve
velmi útulném hostelu se zajímavou útulnou recepcí. Bohužel mají plno. Posílají
nás naproti ke kamarádům do Lima light. První dojem je stejný. Vcházíme do
starého domu, ale během chvíle jsme na místě. Bohužel pokoj pro 6 nemají, ale
za sníženou cenu bereme pokoj pro 4. Hlavně, že mají sprchu a pračku. Poměrně
dlouho nám trvá ze sebe udělat opět lidi. Před odchodem do města dáváme prát
věci. Na tip recepční míříme do trochu vzdálenější restaurace.
Udělali jsme velkou chybu, protože jsme šli na
večeři hladoví. Usedáme a koukáme do jídelního lístku. Každý si objednává
polévku a hlavní jídlo. Společně si dáváme červené víno. Než nám jídlo donesli,
tak na sebe hladově koukáme. Systém přinášení jídel je dost chaotický. Nejdříve
Kiki donesou druhé, pak donesou tři polévky, které vůbec nejsou polévky, ale
spíše se jedná o fazolovou kaši. Jak to tak nosí, začínáme na sebe koukat,
jestli to vůbec zvládneme. Všechno jídlo je výborné. Začínáme se opocovat.
Poslední kousky už cpeme na sílu. Jen si říkáme, co si o nás asi číšníci myslí.
Až na pár pálivých papriček a brambor jsme všechno snědli. Na závěr platíme
Martinovou zlatou kartou. Na hostel se spíše valíme.
Loučíme se s meteostanicí
A takhle se vozí nahoru coca coly a batohy líných turistů
Gergeti Samebra Church
Výhledy po cestě maršutkou
Spíše budoucí lyžařské středisko
Kostelík u průzračně čistého jezera
Kontrasty
Metro
Tbilisi
Ráno objevujeme místní fast food, ve kterém
mají vše od snídaní po obědy. Dáváme si obří buchty a kafe. Obsluha neví co je
cafe latté. To se ještě dá pochopit, ale když chceme mléko, tak máme smůlu.
Dostáváme rozpustné Nescafé s cukrem. Rychlost obsluhy se taky nerovná
FAST. Po cca 15 minutách snídáme. Alespoň buchty jsou opravdu výborné.
Dále pokračujeme na nádraží pro lístky na
vlak. Nejdříve čekáme dlouho ve frontě, pak zjišťujeme, že nemáme dost peněz,
tak posíláme Kiki do směnárny. Bohužel ztrácíme místo ve frontě. Opět čekáme.
Kiki se dostává na řadu, téměř už má vše vyřízené. Paní za přepážkou začíná
tisknout lístky, načež z ničeho nic své okénko zavírá. Kiki ani nikdo
z nás nechápe. Nezbývá nám nic jiného, než si opět stoupnout do fronty.
Dostáváme se na řadu. Paní tiskne lístky a předává nám je. ANO! Po hodině a půl
máme lístky. Kiki tleská. Všichni se na nás otáčí, tak se radši klidíme.
Vracíme se na metro a přejíždíme do jiné části
města. Potkáváme kostel, opět s jednoduchou výzdobou. Většina z nás
nakupuje pohlednice a suvenýry. Já si na památku kupuji zapalovač
s otvírákem na pivo. Z kopce scházíme na Evropské náměstí. Docela se
divíme, že na názorné mapě je Armenie i Gruzie zahrnuta do Evropy.
Z náměstí sedáme na lanovku za 2 Lari, která vede k soše matky
Gruzie. Od sochy je nádherný výhled na celé Tbilisi. Pokračujeme k opevnění,
za kterým se schovává kostel. Vnitřní výzdoba se mírně liší od jiných kostelů.
Na všech stěnách jsou kresby svatých. Z kopce scházíme na náměstí, kde
jsme včera večeřeli. Víme, že o kousek dál je zmrzlinárna. Kopečky jsou
obrovské a výborné. Další zastávku máme na futuristickém mostě, který je znám z
fotek Tbilisi. Cesta k němu vede uličkou plnou restaurací, kam nás lákají.
Na druhé straně přicházíme k zahradě, u které je velmi zvláštní stavba.
Dovídáme se, že se jedná o budoucí divadlo. Velmi smradlavým tunelem podcházíme
silnici a stoupáme k nevětší katedrále v Kutaisi. Stavba je opravdu
megalomanská. Kristýna s Martinem ji prozkoumávají a objevili několik
dalších pater. Nakonec nás zaujala budova připomínající několik hřibů. Před
budovou je Evropská a Gruzínská vlajka, ale přesný účel budovy nenalézáme. Po
cestě jsme potkali obchod s mapami Geoland, ale bohužel mapy byly velmi
neuspokojivé. Naštěstí pro Mestii máme mapu z ČR. Už je potřeba jen zajít
na hostel pro věci a přesunout se na nádraží metrem. Po výstupu z metra
chci vrátit kartičku. POZOR! Paní za přepážkou po mě chce účtenku potvrzující
koupi a pas. Naštěstí vše mám. Na nádraží se klasicky střídáme u věcí a sháníme
jídlo na cestu. Největší joke jsou 2 kg jablek, které Kiki dostala gratis od
kamioňáka dovážejícího jablka.
21:10 vyjíždíme nočním courákem z Tbilisi
do Zugdidi
PS: Koho zajímá historie, bude muset nastudovat sám. ;)
Evropské náměstí
Někdo tu Evropu trošku zvětšil
Výhled od matky gruzie. Největší budova se zlatou kopulí = obří chrám
Chceš foto, zaplať! Tento byl chudáček oškubanej.
Tady žije asi někdo bohatý
Brána ke kostelu
Jak jinak než spokojení
Moderní most
Prosím můžu se vyfotit ve vašem autě? Ano? Vážně?...nejspokojenější Martin
Že by moderní archytektura?
Já sem tak malinkatá ;)
Houbičky
Mírně krizový výstup na Mestií
Brzy ráno přijíždíme do Zugdidi. Bereme
prvního maršutkáře do Mestie. S odjezdem moc nespěchá. Když vyjedeme, tak
nám řidič musí zastavit, protože musíme do bankomatu. Bohužel si musíme
minimálně 0,5km dojít, plus funguje až 4. bankomat, který potkáváme. Konečně
vyjíždíme. K řidičským schopnostem se už radši nevyjadřuji. Po cca hodině
zastavuje u Café, kde dáváme pauzu. Cesta do Mestie pokračuje serpentinami
podél řeky tekoucí v rozsáhlém údolí. Kolem 11 jsme na místě. Hlad řešíme
polévkou v Laile – místní restaurace, v které se neumí moc chovat
k turistům. Doba čekání na obsluhu a hlavně ochota v restauraci jsou
na děsivé úrovni. Jediná výhoda je rychlá wi-fi. Po „rychlém“ obědě
navštěvujeme místní informace, ve kterých paní, která by se nám měla věnovat,
najednou v půli věty odchází a odůvodňuje svůj odchod, že už má mít pauzu.
Trochu rozčílení nakupujeme jídlo v pidi obchůdku a začínáme stoupat
vzhůru nad Mestii. Stoupání začíná být prudší a prudší. Morál se snižuje.
Sluníčko pálí. Stínu je málo. Kluci nám utíkají. S holkami se doslova
ploužíme vzadu. Zastavujeme skoro v každém stínu. Kluky zřejmě čekání
nebaví, tak se pro nás kus vrací a pomáhají nám s batohy.
Dáváme společnou pauzu na jídlo, načež nás
vyruší obrovský býk, který jde pomalu k nám. Velké rohaté zvíře nás docela
děsí, tak se zvedáme, poměrně rychle balíme věci a mizíme. Během chvíle se
vynořujeme na nádherné vyhlídce. Jsme obklopeni horami. Vidíme okolní velikány:
Laila, Tetnuldi a Ushbu. Výhled si užíváme z nachystané lavičky. Zvedat se
nám nechce, ale k tábořišti je to ještě kus, tak musíme. Stoupání už není
tak zlé. Trochu nás děsí protijdoucí turista, který nám oznamuje, že je to
ještě 2 hodiny a krom krav a špinavého jezera tam nic není. Horko polevuje.
Cestu nám zpestřuje parta čechů, kteří nám vypráví o svém výstupu na Tetnuldy.
Tento úsek mi uběhl poměrně rychle. Nalézáme stany u dosti krávami znečištěného
jezírka. Všude kolem se pasou krávy. Bohužel koupačka nebude, ale impozantní
výhledy dodávají místu jisté kouzlo. Jediný, kdo stále chybí je Vendy. Až nás
dojde, tak nám oznamuje, že si užila trochu křečí do noh. Jirka jde nalézt
poměrně vzdálený pramen, o kterém jsme byli informováni. Na večeři máme pohanku
s oříšky. Nato, že se tohoto jídla všichni báli, je výborné. Po večeři
slavíme Martinovi narozeniny vodkou, kterou si dáváme se sousedícími poláky.
Vyhlídka
Vypadá jako rozpadající se, podle zápachu dobytka, tak stále někdo žije.
Zatím je Ushba v mraku
Ohlédnutí zpět
Naše sousedky
Výhledy na Ushbu
Ráno vyspáváme. Čeká nás výlet na lehko na
view point. Spánek nám prospěl. Stoupáme rychle vzhůru. Doháníme Poláky, kteří
vycházeli chvíli před námi. Největší problém máme se strmým suťoviskem, které
je kousek od kříže ke kterému míříme. Trochu zabojujeme a jsme tam. Výhled
stojí za to. Ushbu máme jako na dlani. Děláme spousty fotek na x způsobů.
Diskobolos v podání Martina baví Poláky natolik, že si jej taky fotí.
Martin, Jirka a Vendy z neznámého důvodu spěchají dolů. Já s Kiki si
ještě užíváme výhledy. Je bezvětří a místo se nám opravdu líbí. Pokochané
sestupujeme. Jakmile se objevíme nad suťoviskem, nevíme, jak dál. Naštěstí
vidíme Vendy a Jirku, kteří sou už dole. I když nám ukazují zřejmě nejlepší
cestu, sestup se mi nelíbí. Suť se sype a pod námi je strmý svah,
z kterého by skulení opravdu bolelo. Pomalu krůček po krůčku se blížíme
k Vendy s Jirkou. Poslední část suťoviska sklouzáváme s masou
kamínků. Jsem opravu ráda, že to máme za sebou. Následující suťovisko již není
tak prudké a skládá se z malých kamínků, tedy se dá kombinovaně sbíhat a
klouzat. Chvíli jedeme i po sněhu. Sestup je velmi rychlý. Než dojdeme ke
stanům, Martin stihl zajít pro vodu.
Po obědě odpočíváme. Já si zalézám do stanu,
protože mě už sluníčko pálí. Martinové se začínají nudit, tak nás popohání, ať
už jdeme. Nám se místo líbí a moc se nám nechce. Časem nacházíme kompromis a
začínáme se balit. Cca 2 hodiny scházíme k vyhlídkovému místu, kde je
postavený přístřešek, který vypadá, jak dům ježibaby z Mrazíka. Stany se
nám nechtějí stavět, tak se ubytováváme v horním patře asi 2m nad zemí.
Kiki a Martinové jdou pro dřevo, protože si přejí oheň. S nošením dřeva
jim pomáhá starší vousatý Polák, kterého jsme na místě potkali. Docela se
bavím, protože sám toho donesl snad víc než Kiki s kluky dohromady. Západ
slunce je nádherný. Hory se barví do oranžova. Tím, že nespíme pod stanem,
můžeme se stále rozhlížet. Po setmění zažehli velký oheň. Já vše pozoruji
zhora. Polák má zajímavé praktiky. Nejdříve kluky z Jeepem přemlouvá ať mu
dojedou dolů do Mestie pro pivo. Kupodivu mu dávají zadarmo dvoulitrovou pet
láhev plnou piva. A jakmile naše skupinka pomalu odpadá, tak se přidává
k dalším zřejmě Gruzincům, s kterými pije chachu (čti čaču).
V noci nás budí velká rána, evidentně schody nahoru byly pro Poláka moc
velká překážka.
Nalehko
Tetnuldy
Chladící se krávy
Ty barevné tečky napravo jsou naše stany
Hádej?
Vendy a Jiřík
Todle už jíst nebudu! Anebo tato dobrota se nám opravdu přejedla
No coment
Double no coment :-D
Takhle si vegetíme
Naš domov
Asi je to tak vysoko, aby za námi krávy nemohli
Tetnuldy
Noční Mestie
Sestup do Mestie, menší rozepře a výstup do BC pod Shkharu
Ráno zjišťujeme, že Polák využil stan Gruzinců
a spal tam. Moc jsme nechápali jeho chování, protože večer, nám říkal, že ráno
spěchá na letadlo. Když jsme odcházeli, ještě spal. Naše plány byly vstát dříve
a rychle být v Mestii, ale nezdařilo se. Začali jsme sestupovat úzkou
cestičkou, která byla stále strmější a strmější. Klesání se stále zvětšovalo.
S batohem na zádech jsme dost bojovali. Někteří z nás dost nadávali.
I když nám již bylo jasné, že hlavní cesta vede o kus dále, bohužel jsme se
nevrátili a stále spíše padali níže a níže. Cca po hodině a půl se potkáváme
s Martinem, který nám na začátku utekl. Vyspával na kamenech. Konečně
potkáváme lepší cestu. Prudké klesání nás dost unavilo. Kiki válčila asi
nejvíce s porostem kvůli karimatce na batohu, s kterou byla o 30 cm
vyšší. Do Mestie je to ještě kus cesty. Po lepší cestě se jde lépe.
Těsně před
vesnicí potkáváme řeku. S Vendy a Kiki se rozhodujeme vykoupat. Kluky
posíláme napřed. Koupání v řece je osvěžující. Velmi oceňujeme, že si konečně
nesmrdíme. Spokojené a čisté scházíme na náměstí, kde se potkáváme
s kluky, kteří pijí pivo. Velmi netaktně nám oznamují, že jsme pomalé, a
už určitě další výlet nezvládneme, proto bychom přes noc měli zůstat
v Mestii. Bereme to jako útok a skoro se začínáme hádat. Já s Kiki
rozhodně nechceme platit za noc v hostelu a ani nechceme přijmout návrh
chlapů jet k moři. Probíhá poměrně ostrá výměna názorů, která kupodivu
končí dohodou. Bohužel jsme opomněli důležitý faktor – počasí. Zjišťujeme, že
další den se má počasí kazit, proto ještě jednou rapidně měníme plány a
rozhodujeme se vzít zpátejční maršutku do Ushguli, abychom ještě dnes stihli
výhled na Shkharu. Nakupujeme jídlo jen na jeden den a vyjíždíme. Zpáteční
cesta stojí 200 Lari za auto. Nejdříve jedeme po asfaltu. Řidič opět předepsané
rychlosti moc nehledí a řeže s námi zatáčky. Po několika kilometrech
začíná prašná cesta. Začínáme chápat cenu. Vzdálenost je pouhých 36 km, ale
cesta trvá 2,5 hodiny. Řidič si pouští hlasitou hudbu a zřejmě jej nerovný
povrch moc netrápí. Dělá nám příjemnou zastávku u průzračného pramene.
V Ushguli se loučíme a domlouváme si odvoz na další den. Řidič zůstává
přes noc na místě.
Nás čeká pohodových 7km se stoupáním 200m do BC pod Shkharu.
Údolí je rozsáhlé. Obří masiv skal a ledu vidíme přímo před námi. Cestu nám
zpestřuje jedno brodění. Všude kolem nás jsou psi. Sice na nás nijak neútočí,
ale stále nás pronásledují. Pokusy se jich zbavit nefungují. Doprovází nás až
do Base Campu pod Shkharu. Vidíme před sebou stanové městečko. Přijde nám
hloupé si jen tak postavit stan, tak se jdeme přivítat. Zjišťujeme, že je zde
cca 100 členná ukrajinská expedice, která pomáhá zajistit servis kolem pár
vyvolených, kteří stoupají na vrchol. Pobavil nás šlachovitý chlapík, který
k nám přišel s průvodcem celé oblasti, když zjistil, že nejsme lezci,
tak zklamaně odešel. Nejvíce se s námi baví dva mlaďoši, kteří umí anglicky.
Po přivítání stavíme stany a Martin dělá na řece něco jako hráz. Pomalu vzniká
tůňka, v které se následně všichni koupeme. Voda je dost studená. Po
večeři bychom rádi debatovali, ale otravný hmyz je nesnesitelný. Naštěstí za
námi přichází dva Ukrajinci s repelentem a výborným sušeným masem. Povídají
nám, že výstup trvá 7- 9 dní. Převýšení je sice „jen“ 3000m, ale obtížnost je
místy 5b (ruské klasifikace). Tito dva kluci se chystají další den na cestu
obtížnosti 2b. Ráno musí brzy vstávat, proto moc dlouho s námi neposedí. I
my pomalu uleháme.
Barvičky
Východ slunce
Mestie
Policejní stanice
Ushguli
Výhledy na Shkharu, večerní party v Mestii
Ráno nás budí kňučení psů. Hárající fenka
způsobuje rozepře mezi místními psy, kteří se o ni perou. Jeden z nich to
schytal, kulhá. Dáváme snídani a testujeme ukrajinsko – turecký záchod, který
se skládá z palety s otvorem nad vykopanou dírou. Docela dobré
řešení. Člověk se alespoň nemusí ničeho dotýkat. Vendy bolí koleno, tak se bez
ní vydáváme směrem k ledovci. Nejdříve trochu hledáme cestu, ale po sjezdu
v trávě se dostáváme na značenou pěšinu. Během hodiny jsme téměř pod
ledovcem. Dáváme pauzu a kocháme se okolními výhledy. Do tábora se vracíme bez
bloudění. Balíme věci a obědváme. Obloha nad námi se zatahuje. Vítr se zvedá.
Je čas jít. Nasazujeme pláštěnky a vracíme se do Ushguli. Začíná kapat, sem tam
kapka. Chvíli prší více. Nejvíce nás děsí zvuk hromu, ale zdá se, že je hodně
v dáli. Při ohlédnutí je celý masiv v černých mracích, Před námi
v dáli je modro. Blížíme se k vesnici. Nad námi již neprší, spíše
začíná svítit sluníčko. Ve vesnici potkáváme našeho řidiče. Sice odjezd je
domluven až za hodinu a půl, ale řididč rozhodně nevypadá řízení schopný.
Osvěžujeme se studeným pitím, najednou Martin dostává do ruky klíče od auta
s žádostí, jestli nechce řídit. Martin s obrovskou radostí přijímá.
Vendy má také radost, protože řidičské umění místních nemá úplně v oblibě.
S Martinem jedeme na pohodu. Po hodině jízdy zastavujme u věže, která se
trochu rozpadá. Žádné moderní schody, po žebříku stoupáme vzhůru. Výhled je
pěkný. Po zastávce přebírá řízení náš řidič. Rychlost se dosti zvyšuje.
Hlasitost muziky také. V mestii nás řidič bere do restaurace svého
známého. Jídelní lístek je v gruzínštině. Objednáváme si celou denní
nabídku a necháme se překvapit. Ve výsledku zjišťujeme, že jídla jsou dost
podobná. Buď maso v chlebu, nebo pečené maso. Po jídle se domlouváme
s řidičem na další den na cestu do Anáklie. Pod restaurací je nám ukázáno
místo ke stanování. Moc se nám nelíbí. Tráva je nahrubo posekaná. Všude kolem
jsou odpadky a kravské výkaly. Také sprcha by se hodila. Vysíláme Martiny na
průzkum. Chvíli jim to trvá, ale přichází s pozitivními zprávami. Našli
místo ke spaní na zahradě za 5 Lari / osobu se sprchou. Po cestě potkali
Poláky, s kterými jsme jeli z Kazbegi. Hned, jak postavíme stany,
vydáváme se do centra Mestie. Zřejmě zde mají nějaký festival jídla. Všude jsou
stánky. Bohužel, když přicházíme, jsou dosti vyjedené. Dáváme pivo a víno
s Poláky. Hlad je veliký. Jdeme do restaurace. V Mestii zatím žádný
fast food nemají. ;) Po vydatné večeři se vracíme na náměstí, kde už nacházíme
pouze dva poláky – Michala a Karmela. Na podiu konečně hraje dobrá hudba. Po
pár pivkách se přesouváme do kotle a tancujeme do gruzínských rytmů. Martinové
koukají po Gruzinkách. S námi tancují Poláci. Po koncertě si všichni fotí
selfie s hlavním zpěvákem.
S Kiki jsme byli líné stavět stan. Kap.
Kap. Nejdříve trochu. Po chvíli začíná pršet. Situaci řešíme, tak, že Kiki se
vejde ke klukům. Já se nechci mačkat. Našla jsem alespoň malou stříšku, kde
poměrně pohodově noc přečkávám.
Stanové městečko, vlevo velikáni
Shkhara - ten nejvyšší vrchole z levé strany
Tímto směrem šli Ukrajinci z večera
Žebřík vzhůru
SELFIE, vlevo Michal, ten v té kostkované košili = zpěvák, vpravo od něj Karmel, tu bandu pod nimi už znáte a to dítě dole, to už se nikdy nedozvíme
Martin – Muf nás opouští, přesouváme se odpočívat do Anaklie
Ráno balíme a posíláme Martina pro snídani.
Ráno po párty bylo vše zavřené. Nákup snídaně se stává nadlidským výkonem.
Jediný čerstvý chleba se dá sehnat v Laile na náměstí, kde chtějí 3x více
než je obvyklé – 3 Lari / chléb. V mezičase se od nás odpojuje Muf, který
pokračuje sám do Kutaisi.
Domluva na 10 klapla. Sedáme k našemu
řidiči a jedeme k moři. Zastávku děláme u koryta řeky. Sledujeme sílu
rychle tekoucí vody. Řeka budí velký respekt. Dále cesta pokračuje kolem
obrovské vodní nádrže. Od Zugdidi jsou kolem nás jen prasata a krávy pasoucí se
na úzkém pruhu trávy mezi ploty a silnicí.
První dojem z Anáklie je dosti
zvláštní. Nejdříve se musíme zbavit opilého spolucestujícího, který sebe i nás
stále naléval pivama, ale byl až moc přátelský. Naštěstí nám řidič pomáhá a
ožralu posílá pryč. Míříme k moři. Na pláži vidíme železobetonovou
konstrukci, která se rozpadá a vedle luxusní hotel. Už tento pohled je dosti zvláštní.
Kolem chodníku jsou vysázené palmy, ale jakmile se dostáváme směrem
z města palmy a chodník končí. Na odlehlejší pláži skládáme věci a jdeme
se koupat. Okolní odpadky nám radost nedělají. Po vydatné koupačce dostáváme
klasicky hlad. Naše cesta směřuje do města. Hned vedle obchodu se daří Vendy
najít ubytování za 15 Lari/ osobu. Nastává malý problém s komunikací,
protože hostitelka neumí anglicky. Místo třech pokojů, dostáváme jeden malý a
jeden velký, kde nám začali nosit další pohovky. Než se dohadovat, tak to berem
a odpoledne se jdeme opět koupat.
Zásoby v místním obchodě jsou dosti
omezené. Na večeři jdeme do restaurace. Minimálně 20 min čekáme, jestli si nás
paní všimne. Když už si nás konečně všimne, tak nás příjemně překvapí, protože
nás bere do kuchyně a ukazuje nám, co si můžeme dát. Po delším čekání je vidět,
že jsme měli hlad. Všichni jen mlčí a jedí. Jídlo je výborně. Trochu nás oproti
Mestii zklame závěrečná cena, ale když si sečteme, že jsme měli 5 jídel, salát,
kačapury a piva, tak to až tak zlé není. Večer se na pokoji opět projevuje
závislost na wi-fi.
Nepochopitelná Lazika
Dopoledne vyrážíme pěšky do Laziky = plánované
město prezidentem Sahashvilim. Toto město mělo dosáhnout velikosti Kutaisi.
Bohužel se tento projekt nezdařil.
Za pláží, kde jsme se koupali, musíme přelézt
plot. Pohled se dost mění. Kolem nás je ještě více odpadků a na pláži se pasou
krávy. Chodník se mění ve štěrkovou cestu. Na začátku Laziky se na nás vynořují
betonová čtyřkuželová monstra vypadající trochu jako ježci. Na výšku mají více
než dva metry. Doslova armáda takových monster je všude kolem nás. Kiki si
myslí, že se jedná o vlnolamy. Dále zde nacházíme kovové monstrum, které má
min. 30 m na výšku, ale nedá se na něj vylézt. Kristýna se dočetla, že se jedná
o monument navrhlý německým architektem Jürgen Mayer H. Kousek od monumentu je
růžovo modrý hotel, který vypadá jako ukradený z disneylandu. Hraje od něj
hlasitá hudba, ale hned za plotem jsou betonový ježci. Nechápeme! Na závěr
dojdeme ke kruhovému objezdu, od kterého vede silnice o šesti pruzích neměřící
více než sto metrů a končící opět kruhovým objezdem. Na druhé straně je
nová/rozpadající se radnice, kam nás klidně pustí se podívat. Stáváme se
atrakcí pro dělníky, kteří mají za úkol vystěhovat nábytek. Zpět do Anaklie se
nám daří stopovat.
Večer nám Vendy výborně vaří: brambory
s rajčatovou omáčkou a zakysanou smetanu s bylinkami. Na to kolik
toho bylo, tak se vše snědlo. Po večeři jde Kiki v plavkách a Martin bez
trička na policii vytisknout letenky. Evidentně jejich oděv nikoho nepohoršil a
ochotně jim dovolili dat si jejich flashku do policejního počítače. Letenky
vytisknuty.
PS: Když nám odjel Martin, zjistili jsme, že najednou nikdo nefotí. :-D
Monument s jeho autorem Jurgen Mayer H.
Aquaparkové zklamání, přesun do Martvili
Dle zjištěných informací se měl aquapark
otvírat v 11. Jediným háčkem měla být delší cesta kvůli uzavřenému mostu.
Sice GEM fest ještě nezačal, ale kvůli přípravám byl ve městě docela zmatek.
Okružní trasa měla cca 5 km. Vycházíme kolem 10. Je už dost horko. Po cca
kilometru po rozpálené sinici zkouším stopovat. Zastavuje hned první auto – Passat.
Kvůli počtu volných míst se vezeme jen s Kiki a Vendy. Kluci jdou pěšky.
Trochu nás znepokojují policajti u brány, ale v pohodě projíždíme.
Aquapark je zavřený. Chlapík před vchodem nám říká, že se otvírá 11:30. Čas se
trochu liší od včera zjištěného, ale stále doufáme, že se aquapark otevře.
Víme, že máme čas, tak se jdeme projít na pláž. Jsme překvapení. Písek je
čistý. Neodoláme a jdeme se vykoupat. Po osvěžení jdeme čekat před aqvapark.
Kecáme, kecáme, ale kluci stále nikde. Začíná nám to být divné. Vydáváme se
klukům naproti. U brány je už vidíme. Bohužel jsou za branou a poměrně
naštvaní, protože nás hledali. Stále ještě věříme, že se aquapark otevře a vše
se vysvětlí. Vracíme se ověřit, jak to teda je. Před aquaparkem nám další
Gruzinec na otázku KDY, odpovídá MAYBE. Tato odpověď nás opravdu neuspokojuje,
tak se dovídáme, že možná za hodinu, možná za pět, možná za osm hodin. Poslední
informace je, že je ZAVŘENO a že bude otevřeno až během festivalu. Koukáme na
sebe a nechápeme, proč nám to nemohli říct HNED!
Setkání s kluky je dost skřípavé. Nejdřív
nadávají, že museli jít kus pěšky. A hlavně jim vadí, že jsme nečekali před
branou. Situaci kluci řeší pivem. A je klid. ;)
S holkama opět narážíme na neznalost a
zmatenost Gruzinců. Chceme si dát zmrzlinu. Našli jsme mrazák plný zmrzliny,
ale obsluha nám sděluje, že nemají klíč. Zklamané odcházíme a jdeme se alespoň
zchladit do moře. Pláž už bohužel není tak hezká jako a plotem. Zavřený
aquapark si kluci alespoň trochu vynahrazují nafukovací skluzavkou vedoucí do
moře.
Naštvaní na Anaklii se rozhodujeme přesunout
již dnes odpoledne do Martvili. Na cestu zpět do města stopujeme již společně
velké auto. Balíme a zjišťujeme, že bus do Zugdidi jede v 15:00. Musíme
odmítnout večerní pozvání na večeři od prvního stopnutého auta. Vyjíždíme za
pár Lari maršutkou. Docela rychle jsme v Zugdidi.
Pro Martina začíná bojovka. Nad sedadle nechal
chodecké hůlky. Měl velké štěstí, že jeden z místních pochopil, že „zabil“
= zapomněl a pomohl mu sehnat taxi a maršutku dohledat. Štěstí bylo, že konečná
nebyla daleko a hůlky se našly. U Zugdidi nakupujeme, obědváme a hledáme místo
odkud jezdí maršutky do Senaki. Nacházíme McDonald, který byl v Zugdidi
zřejmě nejmodernější budovou. Jako správní evropani využíváme pouze jeho
toaletu. Zajímavá situace nastává, když nám jeden pán stále říká, ať jdeme
s ním, my si myslíme, že je taxikář a po předchozích zkušenostech, mu
nevěříme. Během půl hodiny dojíždí ten samý člověk s maršutkou plnou lidí.
Sedáme si na zem, protože sedadla jsou plná. Uznáváme, že nám zřejmě před tím
chtěl pomoci. Když chce někdo vystoupit, musí se mezi námi proplétat, ale
všichni to berou s úsměvem. Pomalu se místa uvolňují a i my si můžeme
sednout. U Senaki za pomoci místních úspěšně nacházíme maršutku do Martvili. Za
několik Lari nás řidič ještě posouvá 10 km za Martvili k doporučeným
soutěskám.
Dojíždíme docela pozdě večer, ale noční
koupačku ve studené vodě si s Kiki nenecháme ujít. Již večer si domlouváme
loďku na další den za 50 Lari.
Martvilské soutěsky
Ráno nás Džumberi – náš kapitán vyzvedává.
Když vidíme loďku, trochu se děsíme. Jedná se o dětský člun, na kterém je
napsané číslo 3. Nás je v loďce 6. Pumpu musíme vzít s sebou. A
každou chvíli vysedáme a loď dofukujeme. V soutěsce jsme úplně sami. Voda
je průzračně čistá. Až nás vysadí, začínají přijíždět davy lidí. Začínáme
chápat, proč Džumberi chtěl jet brzo ráno. Zbytek dne trávíme koupáním a
jedením v restauraci u kamaráda, našeho kapitána.
Naše velká loď
:-D
Hop
Balení
Jak to tak bývá, každý výlet jednou končí. Ráno
jsme sbalili věci a čekala nás cesta do Kutaisi. V Kutaisi jsme umírali
horkem. Poměrnou část dne jsme strávili u fontány v parku. Z Kutaisi
jsme pokračovali na nedaleké letiště. Na letišti se nám velmi líbili odpočívací
zóny pro cestovatele. V Praze by se mohli inspirovat. Z Kutaisi jsme
letěli zpět do Budapešti.
Fopa na závěr
Z cesty jsme byli všichni velmi veselí a
nějak se nám domů ani nechtělo. V Budapeštském metru jsme se setkali
s lidmi, kteří zřejmě mířili do práce. Náš smích a veselá debata jednu
paní natolik vytočili, že nám s velmi naštvaným výrazem řekla: „Shut up“
Poslední zážitek s námi měla slečna
v autobuse Student Agency, kdy bohužel její sedadlo bylo mezi námi. Po
chvíli poprosila stevardku, jestli by si mohla sednout více dopředu. Bohužel
v Bratislavě přistoupili další lidé a slečna se vrátila se smutným
výrazem: „I am back.“ Nechci to tak úplně říkat, ale myslím, že jsme smrděli,
což mi bohužel potvrdil i můj přítel, který na mě čekal v Brně. ;)
Mě po příjezdu čekala grilovačka s kamarády.
Seveřany ještě dlouhá cesta na sever.
Poděkování
Určitě bych ráda poděkovala Kristýně
Ševčíkové, Vendule Šimůnkové, Jiřímu Palasovi, Martinu Matznerovi a Martinu
Ryzí za nádherně strávené dny. I když se
může stát, že lidé na sebe občas trochu zvýší hlas nebo si vymění názory, toto
byla nejpohodovější a nejlepší parta, se kterou jsem kdy kde cestovala.
Cau, pěkně napsané, hezké zážitky, líbilo sa mně to :))) Jinak Gruzii a Armenii jsme projížděli autem takže nějaké fotky mi pěkně oživily i náš trip :) Ondřej
Cau, pěkně napsané, hezké zážitky, líbilo sa mně to :))) Jinak Gruzii a Armenii jsme projížděli autem takže nějaké fotky mi pěkně oživily i náš trip :) Ondřej
OdpovědětVymazat