Toulky stopem

          

Předmluva

Zjistila jsem, že na světě jsou i hodní lidé. Stopem lze urazit velké vzdálenosti. Na cestách jsem ochutnala spoustu nových pokrmů a nápojů. Studenti v zemích Beneluxu si dle mých zkušeností žijí na velmi vysoké úrovni v prostorných bytech či domech. Jsou velmi společenští. Domácí party jsou pro ně zvykem. Tento způsob cestování jsem vyzkoušela, ale úplně mě bohužel nenaplňoval. Člověk mnoho pozná, ale je závislý na dobrotivosti ostatních.

Úvodem

Původní myšlenka byla dojet stopem z Brna do Brestu (Francie) za francouzským kamarádem. Bohužel kvůli jazykové bariéře vše dopadlo jinak.

Svůj výlet jsem začala víkendem s lezci na Labských pískovcích. Vylezli jsme spoustu nádherných cest, ale o tom tento příběh nebude.

   V neděli večer jsem místo do Brna, pokračovala s kamarádem Jirkou do Berlína.

Pro neznalé: Couchsufing je komunita lidí, která poskytuje ubytování po celém světě. Takovéto lidi lze nalézt na webových stránkách - www.couchsurfing.org . Můj názor je, že kdo využívá tyto služby, měl by ji i sám nabízet.

Fotografie: Na cestách jsem měla pouze mobilní telefon, tedy fotografie nejsou v nejlepší kvalitě, ale dokreslují atmosféru mého výletu.

11.6. (pondělí)

První den jsme se ráno vydali na nákup.

Jiří musel dělat věci do „školy“ a poté utíkal na přednášky. Dostala jsem kolo a mapu. Program na tento den jsem si musela zařídit sama. Jako nováček v obřím městě se mi nechtělo samotné do ulic.

V kuchyni jsem potkala spolubydlícího Manu – ten si dělal „zdravou snídani“ – smíchal banán, jablka, zelený salát a vodu. Vše dal do mixéru. Ochutnala jsem, ale přišla mi to velmi zajímavá kombinace. Manu se mi bohužel nemohl věnovat, protože pospíchal do práce.

Druhá spolubydlící Lu – velmi příjemná usměvavá dívčina se zrzavými vlasy, částečně spletenými v dredy. Na obličeji měla 3 peardingy – v obočí, nose a rtu. Poprosila jsem ji, aby mi ukázala nějaký obchod se sandály, protože jsem si v Labáku úspěšně jediné sandály zničila.

Lu musela vykonat své ranní rituály, neboli dát si kávičku a cigárko a poté jsme se vydali společně na Nöldenplatz, kde jsme sedli na S-bahn.

Nejdřív si šla Lu pro peníze. Následně jsme navštívili obchůdek s různými pearcingy a roztahováky. U některých předmětů jsem absolutně nechápala, jak si je někdo může dát např. do ucha. Lu si zde nechala opravit pearcing. Já si koupila dřevěný prstýnek s fialovou kytičkou.

Lu byla veganka, proto jsme cestou zpět navštívili speciální obchůdek. Začalo mě bolet břicho, tak jsme nakupování bot vynechali. Když jsme došli domů, problémy začaly.  Křeče v břichu a nutné časté návštěvy WC.

Večer se mi udělalo lépe a prvotní strach jít sama ven mírně opadl. S pomocí mapy jsem se vydala na nábřeží řeky Spree. Spousta lidí v Berlíně běhá a jezdí na kole. Šla jsem, ale když kolem mě proběhlo pár lidí, nedalo mi to a rozběhla jsem se také. Nábřeží jsem bez problému našla.

 

 Připadala jsem si jako malý objevitel. Vše kolem bylo pro mě nové. Po prozkoumání pobřeží jsem se vydala k Tierparku. Byl poměrně daleko. Teda mě velmi zklamalo zjištění, že je zavřený. Preš mříže park vypadal velmi hezky. Začalo se stmívat, vydala jsem se zpět domů. Na bytě jsem prohodila pár slov s Manu. Domluvili jsme se, že ráno půjdeme běhat.

12. 6. (úterý)

Vstávali jsme v 7:00. Nejdříve jsme běželi kolem, pro mě už známého slepého ramene řeky. Přeběhli jsme most a objevili jsme se v obrovském Treptower parku. První zastávka byla u „šplhadla“. Manu trénoval přechytávání z jedné tyče na druhou. Kupodivu mně to také šlo. Naše cesta pokračovala k obřímu památníku sovětské armády. Zde jsme vylezli na část „památníku“ a poté jsme se klouzali po zadku dolů. Vraceli jsme se pomalým klusem.

Kolem oběda jsem měla domluvný sraz s Jiřím. Po běhání jsem si dala parádní spršku a sama jsem se vydala na kole do města. První zastávku jsem si udělala na tureckém trhu. Myslela jsem, že zde koupím nějaké levné boty, ale bohužel jsem na žádné zajímavé nenarazila. Na trhu byla spousta zeleniny, mořských plodů, extrémně sladkých laskomin, látek a oblečení. Čas mě tlačil. Musela jsem do centra. Nestíhala jsem, hned jsem měla telefonát. Naštěstí jsme se potkali. Společně jsme pokračovali do menzy. Jirka nejí maso, tedy oběd byl poměrně dietní. Seděli jsme s jeho spolužáky. Byli velmi přátelští.

Z menzy jsme se vydali na prohlídku města. Navštívili jsme Alexanderplatz. Viděla jsem Fernsehturm. Stavili jsme se do obchodního centra. Konečně jsem si za 8E koupila vytoužené cukle. Kvůli zažívacím problémům jsem se stavovala v lékárně pro černé uhlí, cena 8E mě zarazila, ale nebylo zbytí.

Můj „průvodce“ měl úžasný nápad, ukázat mi Tacheles – nazvala bych to domem Street artu. Budova byla celá posprejovaná. Uvnitř se nacházelo mnoho obchůdků se zajímavými šperky a grafity. Většina umění vznikala přímo na tomto místě.

Velmi mě zaujala výstava Global warning – Alexander Rodin. 

Každý obraz člověk musel podrobně zkoumat, protože se skládal z miniaturních obrázků, které tvořili jeden zajímavý celek. Miniatury měly zřejmě znázorňovat nějaké symboly.
Další zajímavosti:

Kousek od Alexanderplatzu jsme se rozdělili. Já musela najít cestu domů sama. Nebyl to až takový problém. Po cestě jsem narazila na berlínskou zeď. Měla jsem trochu problém se nevybourat, protože mě místní umění velmi zaujalo. Nejednalo se o nějaké hloupé grafiti, ale o obří malby od různých autorů. Je zajímavé, jak lidé dokázali přetvořit dřívější hrozbu, u které zemřela spousta lidí.

V 5 jsem měla sraz s Manu. Na kole jsme se vydali na „stěnu“ – jednalo se o obří věž, která byla osázena chyty. Museli jsme mít vlastní expresky. Lezení mě velmi bavilo. Manu byl trošku zklamán, že nevylezl jednu cestu. Na doničení jsme šli ještě na boulder. Vstup do celého areálu stál 6E a byl neomezený. Lezli jsme až do půl desáté. Přišel na nás hlad, tak mě Manu vzal do Vöneru – vegetariánského döneru. Zjistila jsem, že i vegetariánská jídla mohou být chutná. Po návratu jsme doma koukali na lezecké a cyklistické adrenalinové filmy. Úžasný sportovní den za mnou. Další den ráno bylo také v plánu běhání.

13. 6. (středa)

Po aktivním dnu jsme poměrně dlouho spali a ještě Lu ujel vlak tak si půjčovala moje (Jirkovo) kolo.

Než se vrátila, uběhlo poměrně dost času. Na kole jsme dojeli s Manu na Templhof – volně přístupné staré letiště. Bohužel jsem měla sraz s Jiřím 13:15, tak Manu musel jít běhat sám. Prohlédla jsem si obrovské letiště a odjela do města. Přes internet jsme měli objednanou prohlídku Reichstagu.

Před vstupem do parlamentu nás čekala kontrola, jak na letišti. Museli jsme odevzdat kovové předměty. Dále jsme byli vedeni ve skupině. Když jsme někam vešli, nejdříve se zavřeli dveře za námi, až pak se otevřeli dveře před námi. Několik pater jsme vyjeli výtahem. Poté jsme dostali sluchátka s nahraným povídáním a čekalo nás stoupání po spirále uvnitř jakési podivné kopule. Byl pod námi celý Berlín. Navštívili jsme ještě park, Sony centrum a hurá domů.

Zašla jsem za Manu, opět mi nabídl zajímavý program. Vydali jsme se na kolech až na sever Berlína do zahradní kolonie s útulnými chatami. Nejdříve jsem mu pomohla se zaléváním zahrady. Kluci dokouřili a šlo se fandit fotbalu. Hrálo Německo proti Holandsku. Když dali Němci gól … celý Berlín se rozburácel. Po fotbalu jsme ještě chvíli poseděli a řešilo se, jak vysoko žijí lidé v J Americe. Jeden chlapec tam měl za pár měsíců odjíždět (do Venezueli). Cestou domů jsme museli i s koly překonat plot vedoucí ze zahrádkové kolonie. Dveře totiž byly zamčené a klíč jsme neměli. Na cestě zpět jsme opět využili fast food k občerstvení. Dali jsme vegetariánskou pizzu. Ještě mi bylo ukázáno, jak se správným úderem dají zhasnout pouliční lampy.

14. 6. (čtvrtek)

Poslední celý den v Berlíně. Tentokrát bylo opět domluvené ranní vstávání na 7 hodin. Po fotbale se nám moc nechtělo, ale těšili jsme se na neplacenou venkovní stěnu. Čekala nás asi hodinová cesta. Vyjeli jsme na kole, pak jsme sedli na S – bahn. Museli jsme až na sever Berlína. Před lezením byla ještě zastávka v obchodě, kde Manu koupil Club – MATE = vynikajicí teinový drink a osvěžující jahody. Když jsme dorazili na místo, stěna byla ohrazena plotem a branka byla zavřená, ale přeci jsme lezci, tak jsme plot přelezli. Měli jsme jen 4 expresky. Lezla jsem lépe než Manu, tak jsem byla vyslána první. Po cvaknutí dvou presek jsem se musela vrátit pro první. V jednom místě jsem se dosti bála, chyty klouzali, ale podařilo se mi dolézt až na top. S malým množstvím materiálu jsem už nechtěla lézt na prvním. Tak ostatní cesty jsme si nacvakávali z vrchu. Když jsem dolezla, přichystal se Manu a vždy vtipně zahlásil „Chalk!“, tak jsem mu musela odevzdat můj pytlík s lezeckou křídou.

Na dvanáctou musel Manu do školy, tak jsme se rozloučili. Cestu zpět jsem musela najít sama. Orientovala jsem se podle známé Fernsehturm. V centru jsem směnila peníze, a jelikož jsem měla hlad, začal jsem se shánět po nějaké dobrotě. Manu si přál, abych nejedla maso, tak jsem poslechla a zajela jsem si do arabské čtvrti na výborný falafel. Na pití jsem zkusila AIRAN – mléčný turecký dring – VYNIKAJICÍ! Domů jsem to vzala přes Treptower park. Bohužel počasí mi nepřálo, foukal vítr, po chvíli ležení na trávníku mi byla zima. Dojela jsem domů.

Jiří i Manu byli ve škole a Lu měla zrovna uklízecí den. Pomoc ode mě nechtěla. Měla jsem k dispozici PC, tak jsem alespoň vyřídila potřebné. Nebylo co dělat, tak jsem si dala sprchu a na chvíli se natáhla. Večer přišel Manu s návrhem, jestli nechci na boulder. I když jsme byli dopoledne, hned jsem mu to odkývala. Společně s Lu jsme se vydali na kolech lézt. Jednalo se o venkovní umělý boulder, který byl opět volně přístupný. Zde jsme potkali Morice s jeho přítelkyní. Lezení mě velmi bavilo. S kluky jsme se předháněli, kdo zvládne vylézt vymyšlený boulder. Moric byl z nás všech nejšikovnější.

Kolem 9 se začalo ochlazovat, tak jsme se vydali domů. Zde jsem s Manu koukala na podivný film v angličtině, bohužel jsem mu moc nerozuměla. Crrr. Zazvonil telefon. Jedna mírně podnapilá slečna se rozhodla spát u Manu. Tož konec večerních filmů. Valila jsem k sobě spát.

15. 6. (pátek)

Ranní S-bahn

Čekala mě dlouhá cesta. V plánu bylo dostat se z Berlína do Utrechtu. Manu mi na mapě ukázal dobré místo na stopování. Poslední snídaně. Čas loučení. Lu i Manu mě na rozloučenou objali. V ten moment se mi vůbec nechtělo odjíždět. Jsem moc ráda, že jsem je poznala. Jirka mě doprovodil na S – bahn. I s ním jsem se rozloučila. Čekala mě asi 45 min dlouhá cesta přes celý Berlín. Hromadnou dopravu „zpříjemňovali“ pouliční umělci, kteří nastoupili a na celý S-bahn začali vyhrávat romské rytmy. Nějakým lidem se to moc nelíbilo. Jiní jim na konci jejich vystoupení přispěli do kasičky. Od zastávky nebyl problém najít benzinovou stanici. Došla jsem, rozkoukala se, kamionů tu moc nebylo. Vydala jsem se k autům. Hle, další dva stopaři. Jeden už měl domluvené místo, tak nám popřál štěstí a odjel. Zkusila jsem to jejich způsobem. Zeptala jsem se prvního pána, který přijel s dodávkou a kupodivu mě hned vzal. Vezl mě asi 150km. Vyhodil mě na benzínce mimo dálnici, na kterou se dalo sjet z obou směrů. Opět jsem se začala ptát lidí, ale většina jela zpět na Berlín. Jeden pán mě poslal ke kruhovému objezdu, těsně před nájezd na dálnici. Zde nebylo moc dobré místo ke stopování. Bohužel jinou možnost jsem neměla. Dvě auta, která mi zastavila, měla bohužel jiný směr. Vzal mě pán s velkým kamionem. Cestou měl vykládku v Hannoveru. Sjel z dálnice do města k supermarketu. Mě nechal v kamionu a šel cosi vyřizovat. Po chvíli jsme mohli pokračovat v cestě.

Na benzínce, kde se naše cesty rozdělovali, milý kamioňák mi koupil výbornou čokoládu a odjel. Čokoláda sice byla vynikající, ale počasí se začalo kazit. Venku pomalu kapka po kapce začalo pršet. Šla jsem obhlédnout místní motorest. Jídlo bylo předražené. Bohužel, pokud člověk není zákazník, musí ven. Hold jsem se schovala pod venkovní altánek a čekala, až nejhorší déšť ustane. Po chvíli jsem se vydala hledat vhodné místo na stop.

10 min, 15 min, půl hodiny … lidé se usmívali, ale nikdo nezastavoval. Déšť začal nabírat na síle. Do toho vítr. Připadala jsem si velmi bezmocně, protože jsem věděla, že se od tud jinak než autem nedostanu. Stále jsem doufala. Po hodině čekání jsem byla celá mokrá, začala mi být zima. Už jsem to chtěla vzdát. Vydala jsem se zpět k motorestu. Našla jsem vhodný strom, pod kterým nepršelo a ještě jsem to zkusila.

Hurááá! Někdo zastavil a né jen tak někdo, ale velmi milý pán. Jel do Kleve – malého městečna na hranici s Holandskem. Vzal mě úžasných 300km, přičemž jel průměrnou rychlostí 150km/h. Nejdříve jsme si povídali, poté se mě zeptal na muziku. Měl palubní počítač. Začala jsem pouštět písničky z mobilu. Cesta nás oba velmi bavila. Když jsme se blížili k hranici, vysvětlil mi, že je policajt a protože má v autě zbraně, tak nemůže na druhou stranu. Vysadil mě těsně před ní. Naštěstí hned za hranicí byla další benzinka. Do 10 min jsem našla staršího pána v krásné malé sportovní Audi. Mluvil velmi dobře anglicky. Popovídal mi o svém mládí a jeho malé dceři, která stejně jako já miluje koně. Byl velmi hodný, protože za pomoci adresy mě vysadil asi 200m od domu mých prvních Couchsurferů.

Zazvonila jsem, dveře se otevřeli, ale nikdo. Přede mnou se objevili příkré shody. Z prvního patra na mě vykoukl Cyril. Ke dveřím měli natažený provázek, aby nemuseli zbíhat dolů. Laura – přítelkyně od Cyrila se necítila moc dobře, tak na večer nebyl žádný „akční“ plán. K uvaření jsem potřebovala pouze horkou vodu, kterou mi ochotně dali. Po večeři mi byl nabídnut sladký pudinkový drink a výborné medové oplatky. Neodolala jsem. Večer mi byl zpříjemněn povídáním o dlouhém cyklo výletu Cyrila a Laury. Cestovali 17 měsíců, ujeli přes 8000 km a utratili kolem 20 000 Eur. Fotky byly nádherné. Navštívili Austrálii, Nový Zéland, Bali, část Indie a spoustu dalších zemí. Ubytování získávali také přes couchsurfing. Celý čas nejezdili pouze na kolech, ale také se potápěli nebo např. lezli. Z celého výletu si nechali vytisknout 3 alba fotografii, která jim jejich zážitky připomínají.

Ke spaní mi byl poskytnut gauč, uložila jsem se a těšila na další den.

16. 6. (sobota)

Po probuzení počasí nevypadlo moc hezky. Opatrně jsem se zeptala Cyrilovy sestry, jestli bych mohla zůstat o noc déle. Řekla, že večer mají přijít známí, ale že se místo pro mě najde. Přestal mě tlačit čas. Cyril mi nabídl, že mi ukáže město na silničním kole. Ze začátku jsem měla problém se rozjet. Kolo mělo rohy zahnuté dolů. Cítila jsem se dosti nestabilně. Nejdříve jsme jeli do centra. Zde mě zaujalo obrovské parkoviště pro kola. Ta se ukládala do dvou pater. Při vstupu svítila čísla volných pozic.

V centru byl trh. Místní specialitu – sušenky v medové polevě, byly k dostání teplé, přímo z pece. VYNIKAJICÍ! Poté jsem domluvila s Cyrilem, že bych se ráda podívala na venkov. Jeli jsme SZ od Utrechtu. Na rozdíl od ČR domy byly stavěny z malých cihliček, které tvořily venkovní design. Všude byla jedna velká rovina, na které se pásly krávy, občas vykoukl typický holandský mlýn. Projeli jsme kolem malebného hrádku. Dojeli jsme do dalšího městečka. Byl zde také trh a mnoho lidí. Na GPS mě zaujala rozsáhlá jezera. Vydali jsme se k nim. Zaujali nás útulné houseboaty a obrovská hejna ptáků. 

Na 12 jsme měli jít na prohlídku města. tak jsme se začali vracet domů. Po příchodu těžké rozhodování: jídlo x prohlídka. Jídlo vyhrálo. Dostala jsem teplou bulku s vajíčkem. Dvouletá Ruby jedla s námi (dcera Cyrilovy sestry). Byla velmi vtipná. Stále vydávala nějaké zvuky. Chvíli se smála, chvíli zas brečela. Po jídle běhala celá od jídla po místnosti.
Byla jsem unavená. Prohlídku jsme propásli, tak jsem se uložila na gauč a zamhouřila oči. Najednou slyším ruch. Přítel Cyrilovy sestry se chystal k odchodu. To mě velmi rychle probralo. Začala jsem se ptát, jestli můžu jít s ním. Po chvíli váhání mi byl půjčen tzv. citybike = né moc dobré kolo u kterého stačí, že jede. Jeli jsme navštívit jeho kamarády.

Během cesty jsme se zastavili v obchodě. Koupila jsem si nealkoholický fosforově zelený drink, který chutnal jak žvýkačka. Dorazili jsme do bytu, ze kterého byl výhled na celý Utrecht. Jeho kamarád měl afroamerickou přítelkyni. Byl mi nabídnut Arak – alkoholický nápoj indonéského původu (prý těžko dostupný). Pil se s kolou a citrónem. Dále mi byl nabídnut joint - pro Holanďany absolutně normální věc. Míchají konopí s velkým množstvím tabáku a bez problému kouří ráno, než jdou do práce.

Běžná nabídka

Z párty jsem musela kolem 20:00 odcházet, protože na couchsurfingu si mě vyhledal turecký hoch. Napsal mi sms, jestli nechci do města. Domluvili jsme sraz na nádraží před Starbucksem – nevím jak, ale na obrovském nádraží jsem obchod i chlapíka potkala. Šli jsme podél „kanálu“ (něco podobného, ale o dost menšího než v Benátkách). Na březích byly obchůdky a po vodě se plavily lodě. Dorazili jsme do místní útulné hodpůdky. Kupodivu jsme si objednali belgické pivo Kriek – višňové pro mě a Leffe pro mladíka. (V Holandsku jsou belgická piva velmi oblíbená, díky mnoha druhům) Tato pivo se podávají ve zdobných pohárech a obsahují větší množství alkoholu. Po odchodu z hospody jsem měla problém najít zapůjčené kolo. Naštěstí se zadařilo.

Ještě jsme společně zašli na tureckou pizzu. Pokrm byl pro mě pálivý, ale mladík si dokonce ztěžoval, že by to mohlo být pálivější.

21:30 byl sraz s dalšími Couchsurferi. Potkali jsme Itala a další dvě dívky. Společně chtěli jít na bowling nebo na další pivo. Neměla jsem až tak moc peněz, tak jsem se rozhodla jít domů. Tam už nebyl takový klid, jako předchozí den. V obyváku sedělo mnoho lidí – kouřili, popíjeli a klábosili. Chvíli jsem se zapojila, ale kolem půlnoci jsem šla spát.

17. 6. (neděle)

Kuriozitka

Ráno, i když jsem chtěla vstávat brzy, tak se nezadařilo. Než jsem posnídala a okoupala se, museli Cyril s Laurou odjíždět na výlet. Rozloučili jsme se. Dala jsem si ještě vydatnou sprchu. Byt jsem opouštěla až kolem 10:00.

Poradili mi dobré místo, ale když jsem došla k nájezdu na dálnici, exit byl uzavřen. Zkusila jsem stopovat o kousek dál, ale neúspěšně. Hold jsem musela kráčet asi 2km k dalšímu exitu. Na novém místě mě nabral opět velice milý a ochotný pán. Bohužel nejel až do Amsterodamu. Vysadil mě na mostě, kde se dalo příjemně zastavit. V zápětí mě nabral pár s malým klučinou. Dovezli mě až do centra Amsterodamu. Na místním nádraží byl hrozný chaos – plno spěchajících lidí s bagáží. Po průchodu nádražím jsem se z toho chvíli vzpamatovávala. „Na uklidnění“ jsem si dala kebab … tentokrát již nebyl tak dobrý … místo turecké omáčky kečup a majonéza + hrozně moc pálivého koření. Nu nějak jsem to snědla.

Byla jsem sama, tak jsem se rozhodla Amsterodam prozkoumat z vyhlídkové lodě s průvodcem. Lístek stál celých 14E, ale stálo to za to. Během hodiny jsme projeli hlavní kanály. Kolem se vyvyšovali úzké, vysoké baráky z cihliček s ozdobnou áčkovou střechou. Ulice byla plná rozpadajících se kol. Občas někde byl řetěz s částí kola. Jedno kolo vyselo na mostě směrem do řeky. Na lodi jsem potkala osamělého podnikatele z Německa. Dali jsme se do řeči. Společně jsme fotili vše kolem.

Po okružní prohlídce mi nezbylo nic jiného, než začít prozkoumávat po svých. Našla jsem slavnou red light district – ulici plnou bordelů s ženami vrtícími se za sklem přímo před vámi, sex shopů s pomůckami vystavenými do ulice, u některých jsem ani nevěděla, k čemu jsou určeny a coffe shopů s marihuanou a hašišem. Někoho to může fascinovat, mě to spíše pohoršovalo. Narazila jsem na obchůdek Crazy mashrooms – zde měli plno marihuanových drinků, tabletek a skleněnek určených ke kouření konopí. Jeden mladík se bez ostychu zeptal, jestli nechci spát u něj. Samozřejmě jsem odmítla.

Na výpadovku to bylo 2 km, ale Amsterodam byl zajímavý, tak cesta pěšky byla příjemná. V jednom parku byl festival, na stolech bylo plno jídla. Bylo zde nachystané pódium na večer. Bohužel jsem musela pokračovat v cestě. Na vyhlédnutém místě jsem čekala přibližně 20min, než měopět vzal jiný pár s dítětem. Bylo mi řečeno, že v Holandsku je stopování velmi neobvyklé. Studenti zde mají dráhy zadarmo, tedy nemají důvod stopovat. Měla jsem štěstí, protože jeli až do Rotterdamu.

Od místa, kde mě vysadili, jsem šla jen 300m k World trade center. Zde byl domluvený sraz s dalším člověkem poskytujícím ubytování. Shodila jsem batoh a čekala. Dal se se mnou do řeči pouliční umělec, černé pleti, který mě prohlásil za velmi otevřenou. Náhodou se zmínil, že by rád své umění prodával v Německu, nejlépe v Berlíně, tak jsem ho informovala o známé Tacheles. Dal mi na sebe kontakt. Mezitím přišli moji hostitelé. Vypadali mile. Já měla kontakt na Lorenza. Prošli jsme část Rotterdamu. Jedná se o moderní město s výškovými budovami. Za války bylo zničeno. Nejsou zde žádné historické budovy.

Zamířili jsme k němu domů. Nejdříve si ze mě udělal srandu a zavedl mě do garáží: „Toto je můj domov“. Poté jsme dorazili do nádherného bytu. Bydleli zde 3hoši. Začalo se koukat na fotbal, k tomu se ubalilo. Lorenzo vytáhl českou becherovku. Velmi jsem se bavila, ale ráno jsem si připadala jak ve filmu Eurotrip neboli NECHCI O TOM MLUVIT !!!

18. 6. (pondělí)

Ráno mě Lorenzo vzal do Coffee, kde jsem nakoupila „dárky“ a poté mi ukázal směr. Našla jsem malou benzinku. Na stop se nikdo moc netvářil. Tak jsem oslovila jednoho mladíka, který tankoval. Vzal mě na větší. Opět začalo poprchávat. Naštěstí během chvilky zastavil sympaťák. Měla jsem velké štěstí, protože jel až do Belgie, do cílového městečka Antwerpen.

Po příjezdu jsem musela začít přemýšlet, protože moje GPS vypověděla službu. Na každé autobusové zastávce byla mapa města, tak to nebyl až tak velký problém najít směr. Poté jsem se zeptala nejdříve staršího pána, poté pošťačky na smět a úspěšně jsem našla Kevinův dům. Tohoto mladíka jsem si vybrala, protože měl v profilu, že rád leze. Sice jsem na místě zjistila, že naposled lezl před půl rokem, ale chtěl se mnou jít na stěnu. ;)

"Slečny" si všimly mobilu :-(

Bohužel toho dne stěna byla zavřená. Sedli jsme na bus a jeli do centra. V Antwerpách je největší přístav v celé Evropě. Viděla jsem nádherné lodě. V centru mě byla ukázána čtvrť, kde lehké dámy stály za sklem, jakoby za výlohou, usmívali se na kolemjdoucí a čekali na klienta. Při vytažení fotoaparátu utíkali a prý byly hlídány bodigardy. Takový rozbitý foťák bych nechtěla mít. Další zajímavostí byly sošky pany Marie na rozích budov.

Maria

V jednom speciálním obchůdku jsem si koupila vynikající pralinky a pro kamarády belgické pivo. Večer se opět koukalo na fotbal, ale tentokrát se fandilo za jinou zemi. Kevin bydlel s bratrem Robinem a španělským kamarádem. Obývali obrovský dům, který dostali pro klidný studijní život od Kevinových rodičů. Ještě měli jednoho spolubydlícího – kocoura Mustyho.

Na večeři Kevin nakoupil grilované kuře. Obchod s hranolky byl zavřený, tak jsme museli okrouhlat brambory a udělat si vlastní. Ke kuřátku Kevin uvařil vynikající curry omáčku. Na pití jsme měli Kriek. ;-)

Přišla Robinova přítelkyně a kamarád Stefan. Po fotbale následoval film. Měl to být horor, mě to přišlo jako komedie. Chápu, že pro muže to mohlo být hrozivé protože hlavním motivem byla Vagina dentata – název hororu Teeth.

K sežřání ...

19.6. (úterý)

Po dlouhé noci se dlouho vyspávala. Vzbudila jsem se kolem 8:00, nechala jsem si otevřené dveře, abych si všimla, kdyby se začalo něco dít. Pořád nic, ale co to! Nečekaná návštěva. Musty se rozhodl, že můj spacák a moje mikina jsou nejlepší místo ke spánku a uložil se za mnou. Společně jsme pospávali další dvě hodiny. Podřimování mě přestalo bavit. Nebylo co dělat, tak jsem alespoň uklidila, po včerejším večeru. Kevin vstával kolem oběda. Stejnak stěna byla otevřena až od 14:00. Rozhodla jsem se přesvědčit Kevina, abychom jeli na kole. Nebyl to až tak velký problém. Bylo mi zapůjčeno rychlo kolo. Jeli jsme kolem, místa, kde se stýkala mládež. K dispozici byly betonové zdi pro grafity a skatepark.

Stěna se jmenovala Wall street, vstup 7E, cesty byly značeny francouzskou stupnicí, byly těžké, ale krásné. Po chvíli se k nám přidal Stefan – Kevinův kamarád.

Já

Kevin

Ze stěny jsme společně jeli k moderní budově, muzeu umění a rozhledně v jednom. Museli jsme to stihnout do 18:00. Čtyři hodiny lezení bohatě stačily.

 

Výstup na rozhlednu byl velmi „namáhavý“ – jeli jsme na jezdících schodech. Z vrchu konečně bylo vidět jak je přístav rozhlehlý. Cestou dolů jsme se vyblbli na eskalátorech – běhali jsme v protisměru a zkoušeli se točit do kola…

Doma nebylo nic k jídlu, tak mě napadlo objednat pizzu. Kevin se toho chytl. Zajet si pro pizzu osobně bylo výhodnější, ale nejdříve bylo třeba zavolat a objednat, poté jsme vyrazili. Nebylo to daleko. Dojeli jsme a jídlo bylo hotové. Doma se sedlo a všechno snědlo.
Po večeři mi bylo navrhnuto navštívit Cantus – událost místní koleje Nukleo. Souhlasila jsem.

 

 

  Nápis a obrázek na zádech bílého pláště měl danou osobu vystihovat. Je zajímavé, že si jej každý student dělal sám, tedy tato slečna si zřejmě připadala jako Nucleo ...

I když jsme na událost došli pozdě, studenti azpívali píseň přímo pro Kevina – protože on byl prezidentem jiné koleje – Kinesia. Usedli jsme a začaly se zpívat písničky z malé knížečky a pilo se pivo z plastových kalíšků. Bylo rozléváno z velkých zahradních konví. Nikdo nemohl jít bez dovolení na WC. Když opravdu musel, byl ostatními obviněn a musel vypít tolik kalíšků piva, kolik měl na sobě kusů oblečení. Dvě slečny to zřejmě nemohli vydržet, tak se svlékli do spodního prádla a pily. Po takovémto obvinění mohli na toaletu i ostatní.

V průběhu večera čím více se pilo, tím více se zpěv měnil v řev. Tak jsme odešli kolem půlnoci.

20. 6. (středa)

Ráno se opět vyspávalo, ale musela jsem Kevina vzbudit, protože mě čekala cesta do Luxemburgu. Kevin mě posadil na tramvaj a ukázal mi super místo. Během 10 min jsem už svištěla po dálnici. Vzal mě pán mluvící francouzsky, rusky a polsky, tak jsme se alespoň trošku domluvili. Dovezl me do Brusselu na výpadovku na Luxemburg. Zde mě vzala velmi sympatická paní několik kilometrů za město na známý stopovací kruhový objezd. Na místě jsem také nečekala dlouho. Auto mě vzalo poměrně velký kus na benzinovou stanici. Oslovila jsem kamioňáka. Pro tento den to byl poslední stop, ale problém nastal před městem. Kamiony nemohou do centra, tudíž mi řidič přibrzdil u výjezdu a vystupovala jsem takřka na dálnici.  Do centra to bylo 2km, zvládla jsem to po svých. Za tento den jsem ujela 264km.

Adresu jsem za pomoci GPS v pohodě našla. Přivítal mě rumun Dan – snědý mužík v obleku poměrné menšího vzrůstu. Vzal mě k sobě domů, zde jsem si nechala věci. Dostala jsem mapu a typy. Tak jsem se vypadala objevovat. Našla jsem operu i katedrálu Notre Dame. Na náměstí mě čekalo překvapení. Přes celý Luxemburg zněla Phillharmonie. Celá jsem se chvěla. Napsala jsem Danovi, ať přijde. Bohužel to byl jen nácvik na další den. Když Dan přišel, už nehráli.

Vydali jsme se domů. Večer s Danem byl velmi příjemný. Nejdříve mi pouštěl reprodukovanou hudbu, poté chytil kytaru a začal hrát. Měl nádherný hlas. Na noc jsme pustili film. Pomalu jsem usínala.

20. 6. (čtvrtek) – Nekonečný stop!

Ráno jsem se vydala opět na cestu. Měla jsem v plánu stopovat na výpadovce Avanue John F. Kennedy. Z centra jsem jela na černo busem. Protože nejlevnější lístek stál 4E. Šla jsem po dlouhé ulici. Našla jsem i dobrá místa. Měla jsem ceduli s nápisem Trier, ale nikdo nezastavoval. Došla jsem až za kruháč. Stála jsem hodinu. Stále nikdo nezastavoval. Nápis na ceduli jsem změnila na petrol station. Všude krásná, drahá auta, ale nikdo nechtěl zastavit stopařce. Až jedno rozpadající se auto se slitovalo. Bohužel pán neuměl ani slovo anglicky. Vzal mě pár kilometrů za Luxembourg na nějakou benzinku. Podle GPS jsem zjistila, že jsem úplně blbě. Hold jsem přešla silnici a stopovala jsem zpět do města. Vzala mě milá holčina, která opět na angličtinu vůbec nereagovala. Místo na petrol station mě odvezla opět do centra Luxemburgu na train station. Začala jsem pociťovat zoufalství. Čas běžel. Nu opět jsem sedla na bus a dojela na stejné zapeklité místo. Tentokrát jsem již tak dlouho nečekala. Bylo mi už jedno kam, chtěla jsem z Luxembourgu. Nu ocitla jsem se na JZ od města v Eschi. I když jsem měla GPS, bylo to dosti zapeklité najít nějaké vhodně místo. Do toho začala poprchávat, během chvilky docela dosti pršelo. Schovala jsem se asi na hodinku na dětském hřišti. Ve 14:00 jsem psala kamarádovi, že se dnes asi do Prahy nedostanu. 

Došla jsem k nějaké benzince, zde jsem opět zkoušela stopovat. Najednou přijeli policajti, lekla jsem se. Zeptala jsem se, jestli je zde stopování legální. Řekli mi, že vše je v pořádku. Hledali ztracené dítě. Ptali se mě, jestli jsem náhodou někoho podle popisu neviděla. Bohužel ne. Opsali si údaje z mého občanského průkazu a nabídli mě svezení na nádraží. Odmítla jsem.

Pokračovala jsem ve stopování. Už mě to nebavilo, tak jsem se začala ptát lidí, kteří zastavili. Konečně mě někdo vzal za město na dálnici. Vysadil mě na obrovské benzince. Čas letěl. Nebylo zbití. Našla jsem první německou spzku, anglicky jsem vysvětlila situaci. Chlapi se rozhodli mi pomoci. Byli dva. Bylo to vtipné. Jeli jsme asi 100km. Poté sjeli z dálnice, zastavili na parkovišti. Jeden vysedl a řekl vystupovat. Trochu jsem se lekla. Druhý mladík ukázal na jiné auto a řekl nastupovat. Tak jsem už jen s jedním v druhém autě pokračovala dále v cestě. Vysadil mě před Mannheimem.

Hned se mi povedlo stopnout kamion. Řidič se mě sám zeptal kam jedu. Pokračovali jsme směrem na Nürnberg. Uvízli jsme na 2h v koloně. Z rádio rádia o ní věděl. Řidič začal nadávat: "Stau, Scheiße!" protože mu ubíhal čas jízdy. Asi 100 km před Nürnbergem musel zastavit na odpočívadle. Dal mi na sebe kontakt a řekl, kdybych náhodou měla nějaký problém, ať se mu ozvu. Velmi jsem poděkovala.

Naštěstí problém nebyl. Vyběhla jsem na kruhový objezd, do 15 min jsem jela luxusním autem s podnikatelem. Hezky mi zatopil. Dovezl mě až do Nürnbergu na známou benzinovou stanici. Často zde stávají české autobusy. Bylo už kolem 20:00. Tma všude kolem, ale nevzdávala jsem to.

Stoupla jsem si na výjezd z benzinové stanice do 20 min vidím českou spz. Hurá! Po dlouhé době jsem uslyšela rodný jazyk. Pán se vracel ze služební cesty. Kolem půlnoci jsem byla v Praze. Přespala jsem u kamaráda. Těšila jsem se domů. Ráno jsem si po dlouhé době užila cestu žluťáskem. Dala jsem si horkou čokoládu.

Takže ve vší smůle, mě potkalo také mnoho štěstí. Stop po německých dálnicích byl velmi rychlý. za přibližně 8 hodin jsem urazila 736 km. Když to srovnám s trápením kolem Luxemburgu. Tak to bylo luxusní.

Trasa celého výletu

Závěrem

Na tak dlouhý výlet už asi dlouho stopem nepojedu. Kdybych ještě někdy chtěla stopovat ve francouzsky mluvících zemích. Určitě si s sebou vezmu alespoň příruční slovníček. Tento výlet považuji za obrovskou zkušenost.