účastníci:
- Kristýna Ševčíková
- Jakub Jansa
- Jiří Štírba
- Markéta Strnadlová
Předpověď na víkend byla velmi pozitivní, tak jsem začala shánět skupinku lidí, která by se mnou někam vyrazila. Kamarádce Kristýně se nápad velmi líbil. Zeptala se přítele Kuby, tomu se návrh také zamlouval. Již byla potřeba pouze sehnat auto. Začala jsem zjišťovat, kdo by se ještě rád vydal na výlet. Po rozhovoru na stěně mi byl doporučen Jiřík. Stačil jeden telefonát a sestava byla kompletní.
Kristýna umí velmi dobře německy, a proto dostala za úkol
vytisknout průvodce na ferraty. Já jsem přes kamarádku Leňu sehnala lezeckého
průvodčíka na celé údolí Höllentalu
a mohli jsme vyrazit.
Ráno jsme si
jeli postavit stany do Kaiserbrunnu, abychom měli rovný plac na spaní. Večer bývají dobrá místa
zabraná. Z volně přístupného kempu jsme jeli zaparkovat na známé
parkoviště před tunelem. Naše programy se poměrně lišily. Kristýna s Kubou
se vydali na pěší výlet s ferratovými úvazky. Jirka a já jsme se rozhodli
upřednostnit lezení více délky v Höllentalu. Po nahlédnutí do průvodčíka
nás zaujala kombinace dvou cest: 10) Blechmauernverschneidung 6 (5+) a 11) Absurdistan 8 (7). Nachystaní, kluci nás pustili před
sebe. Jeden z nich mi dokonce půjčil HMS karabinu, protože jsem ji poměrně
nutně potřebovala pro štandování.
Postup byl
poměrně náročný, ale stal se ještě komplikovanější v momentě, kdy nás
začal pronásledovat rakouský pár, který kluky nějakým způsobem oblezl. Nebyli
ochotni čekat. Cvakli se k nám do štandu a vůbec jim nevadilo, že mi velmi
znepříjemnili jištění.
Jiřík šel
jako první. Nechápu, jak se mu povedlo přelézt exponovaný koutek. Mě tahle
pasáž přišla absolutně holá, bez chytů. Stupy byly oklouzané. Dvakrát jsem spadla,
naštěstí jsem byla dobře jištěná. Cesta vzhůru nám zabrala asi 2h. Když jsme
finišovali, kluci byli daleko za námi. Doufali jsme, že je potkáme večer
v kempu a pokecáme o výstupu. Neměli jsme žádné jídlo ani pití.
Nepředpokládali jsme, že by nám jedna více délka mohla zabrat celý den.
Osudová
chyba! Rozhodli jsme se, že nepůjdeme dolů pěšky, protože jsme neměli boty.
Začali jsme slaňovat. S 60m lanem lze slanit maximálně 30m, ale zpravidla
méně. Člověk musí zastavit, když vidí borhák a né doufat, že tam možná ještě
jeden bude. Po slanění jednoho úseku zastaví, počká než slaní druhý. Celé lano
se musí vyvléct z předchozího borháku a provléct následujícím. Pařilo
sluníčko. Celý tento postup jsme opakovali nejméně 10x. Slanění nám zabralo
min. 3h. Oba jsme byli vyčerpaní. Naštěstí jsme se v pořádku dostali dolů
ke svým věcem. Pobalili jsme se a vydali se osvěžit do místní hospůdky. Půl
litr Almdudlera padl během několika vteřin.
Když jsme
seděli už asi hodinu, začali jsme přemýšlet, kde by mohla být Kristýna
s Kubou. Napsali jsme jim sms, ale nic. Čekali jsme až do setmění. Byli
jsme docela naštvaní, ale tako jsme byli rádi, že jsou kamarádi v pořadku.
Do kempu jsme dojeli za tmy. Jiřík si udělal outdoorové jídlo, které stačí
pouze přihřát. Já si vařila s Kiky a kubou. U večeřky jsme ještě chvíli
poseděli. Kolem nás se kupodivu nejvíce ozývala polština a čeština. Zalezli
jsme do spacáků. Během chviličky všichni spali.
Neděle
V neděli jsme se s Jiříkem rozhodli, že se přidáme
k páru a společně se vydáme na ferratu Hans von den Haid steig označené
obtížností C/D. Z Kaiserbrunnu jsme jeli cca 10km na parkovišti, kousek za vesnicí Prein an der Rax. Museli jsme překonat
poměrně velké stoupání po lesní cestě, najednou se krajina začala měnit.
Porostu ubývalo a kamení přibývalo. Pod ferratou nás čekalo nemilé překvapení
v podobě zástupu dalších nadšenců. Ještě k tomu Kubovi nebylo dobře.
Motala se mu hlava. Rozhodl se k výstupu zvolit turistickou cestu. Na
kterou se vydal sice bez nás, ale následoval jiné turisty.
Nasadili jsme ferratové úvazky a za pomoci kovových jistících lan jsme se vydali vzhůru. Výstup byl díky davům lidí zdlouhavý. Občas se sesypala hromádka kamenů. Naštěstí všichni měli přilby. Exponované dlouhé žebříky bez jištění byly velmi zajímavé. Nádherné výhledy nám zpříjemňovali čekání. Konečně jsme vystoupali nahoru. Hřebenovkou jsme se museli dostat k chatě Waxriegel Hutte 1361 m, kde jsme měli sraz s Kubou. Na chatě jsme si dali polévku. Jiřík si opět udělal outdoorový oběd, stačil mu kouzelný sáček, do kterého nalil vodu a on sám začal ohřívat jídlo.
Dolů jsme se sesypali po suťovisku. Mě to neuvěřitelně bavilo. Na kolena to nebylo vůbec namáhavé. Jen jsem se prostě sunula s hromadou drobných kamínků. Jedinou nevýhodou byly tenisky, protože jsem neměla chráněné kotníky. Kiki s Kubou šli opatrně. Před cestou dolů jsme se schladili v horské studánce. K autu už to bylo jen kousek. Museli jsme domů.
Výlet bych prohlásila za vydařený, ale domů si beru poučení: „Nevybírat si vyhlášené ferraty a lezecké cesty, protože na nich rozhodně není člověk sám, obzvláště pokud je pěkné počasí.“
Svět je malý a o náhody tu není noiuze: Na karabinu se v campu zapomnělo, ale klučinovi to nedalo a začal se zajímat, jaká slečna mu zcizila HMSku. Díky internetu mě opravdu našel. Potkali jsme se o pár měsíců později na Vysočině, Dále pak v Praze, kde mě provedl jeskyněmi. A ještě jsme spolu absolvovali lavinový kurz. ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat