Cyklo podél Dunaje
aneb 1250km/14dní/70 hodin v sedle
21. 7. - 4. 8. 2012 |
Účastníci:
- Marek Lahoda
- Maki Strnadlová
 |
| Tak jsme dopadli po výletě, ale teď od začátku ... |
- Bedřich Said
- Aneta Šťastná
- Tomáš Pokorný
Etapy:
1.
|
85km
|
Bratislava (Slovensko) - Trávník
|
2.
|
125km
|
Komárno –
Štúrovo – Viségrad (Maďarsko)
|
3.
|
91km
|
Budapešť –
Szigetharlom
|
4.
|
77km
|
Ráckeve – Solt
|
5.
|
81km
|
Gerjem (přivoz) – Széksárd
|
6.
|
104km
|
Baja – Mohač (přívoz) – Doboševice (Chorvatsko)
|
7.
|
106km
|
Batina –
Osijek
|
8.
|
86km
|
Vukovar – Ilok
– Bačka Palanka (Srbsko)
|
9.
|
61km
|
Novi Sad –
Beška – Novi Slankamen
|
10.
|
117km
|
Beograd –
Pančevo –Skorenovač
|
11.
|
90km
|
Kovin – Gaj –
Bela Crkva
|
12.
|
47km
|
Moldova Veche (Rumunsko) – Svatá Helena
|
13.
|
20+75km
|
(Banát-Kulhavá
skála, Vranovská jeskyně) – Svinita
|
14.
|
62km
|
Oršova –
Drobeta Turnu Severin
|
Trasa byla částí Eurovelo route 6.
Více o těchto trasách naleznete zde: http://www.eurovelo.org/routes/ |
| Cyklostezska v Srsbku |
 |
| Nekdy po písku ... |
 |
| Někdy také po silnici... :-( |
Naše vybavení:
o
horská kola
o
rohy (pro možnost měnění poloh)
o
gelové sedátko
o
brašny 33l
o
Mapy – Danube Bike Trail
o
2plachty (gumicuky, provázky, kolíky)
o
spacák, karimatka
o
nářadí + náhradní duše a lanka
o
základní lékárnička
o
dětský pudr!
o
cestovatelské slovníčky
o
pepřový sprej, petardy (proti psům)
o
čelovka, repelent!, opalovací krém
o
potravinové doplňky – Supradyn, hroznový cukr, proteinové
tyčinky, proteinové nápoje, aminokyseliny, Mg
o
dynamo – bohužel to byl nestabilní zdroj
napájení pro mobil
o
doporučujeme: držák na mapu na řidítka
- fotky jsou foceny pouze mobilnim telefonem, tedy se omlouvám za horší kvalitu
Poznatky z cest:
·
VODA:
V Maďarsku budete milovat blue pump = všudy přitomné pumpy. Vodu jsme
normálně pili a nic nám z ní nebylo. V dalších zemích vám dobří lidé
za poděkování rádi vodu dají. Občas se našel i nějaký kohoutek s vodou
nebo studna.
·
UBYTOVÁNÍ: Slovensko –
maďarské pohraničí je plné opuštěných stavení. Na slovenské straně Slováka aby
pohledal. Maďarští farmáři jsou velmi hodní. Při nejlepším vás ubytují ve své
maringotce nebo vás alespoň nevykopnou ze svého seníku. Ráno vám ještě nabídnou
svoji pálenku. I v maďarsko -
chorvatském pohraničí o opuštěné domy není nouze. Srbské domy mají okna
do ulice, ale dveře mají za branou na dvorku, proto se těžko poznává, jestli je
dům online nebo ne. Za slušné požádání vás lidé nechají přespat na zahradě za
domem, při velké bouři i na svojí verandě. Při nejhorším se člověk vyspí i na
volném plácku u silnice nebo v městském parčíku na dětském hřišti.
·
JAZYKY:
V Maďarsku jsme nerozuměli vůbec ničemu. Kupodivu se zde dalo poměrně
dobře domluvit německy. Srbština a chorvatština jsou velmi podobné češtině. Zde
byla domluva poměrně bez problému. Rumunština je podobná francouzštině. Tedy
pro mě domluva rukama nohama ;).
 |
| dobroty na váhu |
·
Srbští řidiči jsou velmi neohleduplní a často
zbytečně troubí.
·
V Srbsku nejsou obchodní domy. Největší je
Tempo = větší samoobsluha. Všechny výrobky jsou made in Srbsko. Díky tomu jsme
byli „donuceni“ vyzkoušet malé obchůdky – překvapila nás vynikající čokoláda na
váhu a pljeckavice. A proto doporučujeme: Nakupujte v místních obchůdcích!
·
V Srbsku má zřejmě každý auto, ale průměrné
stáří aut nebude méně než 20let. Občas se člověk diví, že auto zvládá jízdu …
někdy ji už nezvládá.
·
V Chorvatsku prodávají nezávitové plynové
bomby. S mým vařičem byla tato bomba nekompatibilní. Při troše síly se
uvařit dalo. ;-)
·
Maďarsko, Chorvatsko, Srbsko – kukuřice,
slunečnice, vesnice, kukuřice, slunečnice, kukuřice, slunečnice, vesnice, …
·
Po Rumunsku jezdí spousta nových aut značky
Dacia.
·
Rumunští psi rádi se štěkotem pronásledují
cyklisty. U malých psů lze kopat, u větších je lepší rychle ujet nebo použít
petardy či alespoň kameny.
·
Českému jídlu z domácích surovin se nedá
odolat - ještě dlouho na tyto dobroty
budeme vzpomínat.
·
V českých vesničkách jakoby se zastavil
čas. Lidé jsou hodní a důvěřiví a proto je potřeba jejich důvěru nezklamat.
·
Noční etapy jsou zajímavým zpestřením po parných
dnech.
·
Hlavní města zpravidla vzkvétají, ačkoliv zbytek
země během „krize“ strádá.
· S plně naloženým
kolem není radno si zahrávat. Může to pěkně bolet. Naše nohy tomu dosvědčují.
·
Evropská cyklostezka znamená drncání po štěrku
na valech kolem Dunaje. Silnice je mnohdy vysvobozením.
·
Když píchnout, tak nikdy ne sám, aneb když se
daří, tak se daří.
·
Většina cestovatelů je velmi přátelská a charismatická.
Francouzi si umí dobře uvařit, protože ve svých brašnách vezou celou kuchyni.
Výměna zážitků a představení dalších plánů člověka nabíjí energii k další
jeho cestě.
·
A nakonec … Musíš šlapat, musíš šlapat,
šlááápat, šlapat.
Sobota 21. 7. – 1. etapa
10:22 vlak Brno – Bratislava
Nástup do vlaku byl poměrně
hektický, protože vlak stál na hlavním nádraží pouze 5min. Po nástupu nám
pomalu začalo docházet, že po všech přípravách se konečně vydáváme na cestu.
Kolem oběda jsme dorazili do Bratislavy. Upevnili jsme věci na kola a vydali se
na cestu. V plánu bylo dojet až do Komárna.
Hned po pár kilometrech jízdy nás
zaujalo parkurové hřiště, na kterém se zrovna dnes pořádali nějaké závody.
Koníci v akci byli nádherní.
Cyklostezka byla asfaltová a
vedla po uměle vytvořeném valu. Potkávali jsme spoustu dalších cyklistů a in-lainistů
Od Čunova jsme jeli podél vodního díla Gabčíkovo. Cesta byla přibližně 25km dlouhá bez možnosti úkrytu. A protože jsme měli „štěstí“, tak zrovna zde nás potkal vydatný letní deštík. Nezbývalo nám nic jiného než šlapat. Konečně hráz! Přibližně po dalším kilometru jízdy jsme potkali malebnou kolibu. Jelikož jsme byli zcela mokří, teplý čaj nás rychle ohřál. Kvůli dešti jsme museli zůstat cca 4h. Útěchou nám bylo připojení wi-fi a možnost dobití mobilů. Poprvé jsme zaslechli maďarštinu. Kolem 19:00 se
Z cyklostezky jsme zahli do
Číčova. Dále po silnici. Začali jsme hledat přístřešek. Ve vesnici Trávník nás
překvapil opuštěný barák. Poskytl nám příjemné zázemí na noc.
 |
| Kamping nebo squat? |
Neděle 22. 7. – 2. etapa
Museli jsme vstávat brzo, abychom
dostihli druhou skupinu v Komárně. První balení nám zabralo asi hodinku a
půl.
Z Velkých Kosih do Okánikova
byla po silnici, ale zpomaloval nás protivítr. Z okolních vesniček jsme
slíchávali častěji maďarštinu než slovenštinu. Občas jsme si připadali, jak v zemi
nikoho, protože kolem nás byla spousta opuštěných stavení.
Hurá Komárno! Zajímavostí byly
opuštěné loděnice. Kousek od náměstí jsme potkali druhou skupinu. Prohlídli
jsme si místní kostel a společně pokračovali spíše po silnicích. Kolem Kraval
jsme jeli po náspech, které vypadali jako pozůstatek plánované vodní nádrže
Nagymaros.
Po svých vyšlápli na místní baziliku a uzounkou cyklostezkou pokračovali do Viségrádu.
Zde je přívoz, který jsme si prohlédli. Zjistili jsme, že bychom zaplatili 840 forintů za osobu a kolo. Kousek za vesnicí nás zaujala farma. Jeli jsme ji obhlédnout. Začal nás zahánět volně puštěný pes. Smutně jsme se otočili. Po chvíli se za námi objevilo auto. Pochopili jsme, že se nás ptá, jestli hledáme místo k noclehu. Ukázal, ať jedeme za ním. Vyhradil nám kousek zahrady a naznačil, že si můžeme postavit stan. Poté co jsme vysvětlili, že stan nemáme, zavedl nás do krásné maringotky. Tuto noc jsme spali v posteli.
Pozn. Volně puštěných psů začalo
přibývat.
 |
| Je libo maringotku? |
Pondělí 23. 7. – 3. etapa
Ráno jsme poděkovali a vydali se
směr Budapešť. Ze Szentengre jsme jeli místo po silnici po cyklostezce. Povrch
byl nepříjemný po panelech, částečně po hlíně lesem. Do Budapešti jsme dojeli
kolem oběda. V parčíku jsme se „osprchovali“ rozprašovačem na vodu. Bylo
to osvěžující.
Pohyb po městě byl s koly
velmi pomalý. Lidé se motali všude kolem. Na silnicích stále svítila červená.
Z nábřeží jsme viděli zdobný parlament a kastle distich na kopečku.
V centru jsme bez problému vyměnili české peníze za kuny, dináry a
forinty. Od směnárny jsme pokračovali už zase jenom dva. Druhá skupina se
vydala směr Balaton.
 |
| Seník v Maďarsku |
Úterý 24. 7. – 4. etapa
Ráno se objevil farmář se
slivovicí v ruce. S úsměvem nás provedl po farmě. Bohužel jsme
maďarskému výkladu nerozuměli. Dokonce jsme si mohli umýt ruce v lavórku
s teplou vodou. Rozloučili jsme se a vydali na cestu. Projeli přes Ráckeve
a Makad. Z Tassu jsme museli po hlavní silnici. Vítr od kamionů si
s námi pohrával. U Szalkszentmártonu jsme sjeli do motorestu na oběd. Po
trochu těžší domluvě se před námi objevil hovězí a jehněčí guláš
s haluškami.
Během oběda se začalo smrákat. I
přes temnou oblohu jsme vyrazili. Po chvíli začalo pršet. K ukrytí jsme
využili opuštěné hospody. Dovnitř jsme museli oknem. Po delší pauze opět sedíme
na kole. Projeli jsme Dunavesce a Apostag.
V jedné malebné vesničce nás
zaujala poměrně opuštěná pumpa. Sice jsme byli na hlavní silnici, ale provoz
nebyl velký. Po několika dnech na kolech, osezení zadnice bylo znát. Proto jsme
se rozhodli, že umytí nám prospěje. Omotali jsme se šátkem a vzájemně si
napumpovali vodu. Bylo to opravdu osvěžující.
V Soltu jsme začali hledat
opuštěně budovy. Bohužel se jednalo o žijící průmyslově město. Museli jsme sjet
z plánované cesty na Kissolt. V periferii se nám podařilo nalézt sice
dosti vlhký, ale opuštěný dům. Zde jsme se uložili
V noci mě cosi budí. Marek
běhá po místnosti s cedníkem.
„Co se děje?“
Marek lovil žabičku, která na něj
prý skočila. Po úspěšném lovu jsme v klidu dospali rána.
Středa 25. 7. - 5. etapa
Podle předpovědi mělo pršet, tak
jsme přibližně do 12:00 vyčkávali v našem příbytku. Čas jsme využili pro
komunikaci s couchsurferem Danielem se Szegethartu. Odepsal, že nás
očekává, ale mělo to jeden háček. Ráno musel v 5:00 odcházet na vlak do
Budapešti.
Ze Soltu nás čekalo opět několik
kilometrů „planinou“ po valu. Abychom to nebyli my, tak nás zde déšť samozřejmě
zastihl. Naštěstí v Harzš jsme se schovali na autobusové zastávce. Po
pauze jsme jeli směr Kalocsa, ale před městečkem ve Foktö jsme odbočili na 3km dlouhou
štěrkovou cestu, která nás dovedla k přívozu.
Zjistili jsme, že zřejmě jízdní řád
neexistuje, protože nám každý říkal jiný údaj k odjezdu. Na břehu nám
řekli, že můžeme platit eury. Při čekání jsme potkali sympatickou švýcarskou
rodinu s dětmi. Jednalo se o staršího pána se třemi dětmi. Jedno
dítko vozil ve vozíčku za kolem.
Zřejmě až převozník viděl hromadící se
lidi na břehu. Přejel na naši stranu. Informace o placení byla milná. Naštěstí
hodný Švýcar měl dost peněz a zaplatil za nás 1000 forintů. Snaha mu dat nějaká
eura pouze vykouzlila úsměv na jeho tváři.
Z malé vesničky Gerjen nás čekalo
přibližně 30km po silnici do Szegethartu.
Asi 10km před cílem se před námi
objevila nová dálnice M6, kterou jsme na naší mapě vůbec neměli. Díky přestavbě
jsme byli navedeni na rychlostní silnici. Po pár kilometrech se objevila cedule
zákaz vjezdu kol, ale bohužel možnost sjet nebyla. Museli jsme asi 4km
pokračovat po této hrůzné silnici. Konečně jsme mohli sjet na okresku.
Díky GPS jsme ve městě rychle našli
adresu couchsurfera. Přivítal nás sympatický kolumbijec pracující v rámci
studia v Maďarsku. Dovolil nám se u něj osprchovat. Toho dne jsme to velmi
uvítali. Poté se s námi vydal do města na večeři. Vzal nás do „americké“
restaurace, protože zde byl jídelníček v angličtině. Po příchodu jsme
využili připojení na internet a šli spát.
Čtvrtek 26. 7. – 6. etapa
4:40 budíček. Museli jsme se
rychle vypakovat. Protože jsme zabrali koupelnu, chudák náš hostitel trochu
nestíhal. Rozloučení tedy bylo bleskové.
 |
| I povoz musi přes řeku |
Potřebovali jsme se zbavit
posledních forintů. Na náměstí v Mohači jsme došli na náměstí. Napadlo nás
zajít do čínské restaurace. Nejdříve jsme zmateně koukali na výběr jídel.
Naštěstí inteligentní číšnice pochopila, že z toho zrovna dvakrát moudří nejsme.
Naznačila nám, ať jí ukážeme, co máme. Za 1000 forintů nám naložila dvě střední
porce velmi dobrého jídla.
Po cestě k hranici jsme se
ještě zastavili u pomníku bitvy u Mohače, která byla roku 1526. Bohužel jsme
byli velmi zklamaní. Před památníkem nás čekalo hlídané parkoviště a moderní
budova, v níž si lidé zřejmě mohli za určitý nemalý obnos peněz
poslechnout informace o zmíněné bitvě. Ale brána byla zavřená a samotný pomník
byl v dáli.
Před námi hranice, nejdříve
maďarská, poté chorvatská. Pasy nám byly zkontrolovány a bez problému jsme byli
vpuštěni do dalšího státu.
Protože už byl večer, zajeli jsme
do první vesnice za hranicemi jménem Duboševice. Spaní jsme nalezli
v opuštěném (dříve možná) zámečku. Plachtu jsme si mohli natáhnout na
staré dřevěné parkety.
Pátek 27. 7. – 7. etapa
Už od rána byla krásně modrá
obloha. Ze začátku jsme měli radost, ale časem se vedro začalo stávat úmorným.
V malé vesničce Gajic jsme zastavili u studny a nabrali vodu. Potkali jsme
sympatické Němce jedoucí z Norrinberku do Istambulu. Bylo jim kolem 60.
let a smáli se našemu nízkému věku. Jakmile jsme vyjeli z vesničky,
objevilo se před námi nemilé stoupání. „Odměnou“ nám bylo prudké klesání po
kočičích hlavách do hraniční vesnice Batina. My jsme pokračovali po chorvatské
straně. Ve vísce Zmojevac jsme museli sjet na štěrkovou cestu kvůli přestavbě
silnice. A poté hurá opět do kopce, z kopce … hezky na sluníčku.
Cestou jsme ještě udělali menší
pauzu na dětském hřišti. Časem jsme zjistili, že se jednalo o septik, protože
zrovna dnes přijel místní hovnocuc. Nějak jsme se „došourali“ až do Osijeku.
Našli Kaufland, a protože opět začalo pršet, napadl náš šibalský nápad – vyprat
si na záchodcích. Praní se dařilo až do té chvíle, dokud mě nevyhodili.
Naštěstí jsem většinou věcí měla už vypranou.
Naše plynová bomba byla skoro
prázdná, tak jsme se rozhodli koupit novou. U Bauhauzu se nám ji podařilo
pořídit za 60kun. Následujících 30km bylo poměrně pohodových po silnici. Před
Vukovarem jsme se začali poohlížet po bydlení, když jsme vlezli do opuštěného
domu. Bohužel nás načapal majitel, tak jsme museli jinam. Bylo to velmi
zvláštní, protože se objevil těsně po té, co jsem šla objekt prozkoumat a když
mě potkal ve dveřích, tak mi vůbec nic neřekl. Radši jsme nasedli na kola. Na
náměstí v Borovu selu jsme sedli na lavičku a pokusili se uvařit. Zjistili
jsme, že bomba je bez závitu. Při troše hrubší síly se Markovi povedlo vařič na
bombu nasadit.
Po předchozí příhodě jsme
rozložili věci na rovném poli u stohu slámy. V noci na nás padla rosa, ale
naštěstí jsme nebyli úplně mokří. Kolem půlnoci mě vyděsil štěkající pes. Ráno
jsme zjistili, že se naštěstí jednalo jen o malého jezevčíka.
Sobota 28. 7. – 8. etapa
Ráno nás probudilo sluníčko.
Spacáky nám rychle oschly. Při vypravování si nás všiml místní zahrádkář.
Nabídl nám Rakiji a mohli jsme se u něj umýt a nabrat vodu.
Po pár kilometrech jízdy jsme
museli zastavit ve Vukovaru. V internetové kavárně jsme nabili mobil.
Napsali jsme rodičům a zjistili jsme, že máme spaní v Beogradu (hl. město
Srbska). Ochutnali jsme vynikající zmrzlinu a kolem poledne jsme se vydali opět
na cestu. Horko bylo úmorné. Jeli jsme po silnici, tedy povrch byl dobrý, ale
cesta šla hezky do kopečka a z kopečka. Po 40km jsme značně znaveni
dorazili do Iloku. Zde byla nucená pauza, ale bohužel jsme měli před sebou min.
30km. Kousek za Ilokem jsme přejeli hranice a dostali se do Srbska.
Z prvního města – Bačka Palanka jsme jeli sice po silnici, ale rovně.
V Glozau jsme udělali
zastávku u kostela a zjistili jsme, že kousek od nás je obří „napajedlo“. Zde
jsme se osvěžili. Během chvíle si zde přijeli dvě stylové babičky na kolech pro
vodu.
Spaní jsme začali hledat ve Fotogu před Novim Sadem. Tentokrát jsme dojeli na konec vesnice. Potkali pána koukajícího z domu. Ptal se, co hledáme. Nejdřív jsme to nebyli moc schopni vysvětlit, ale potom mě napadlo se zeptat, jestli mu patří zatravněný pozemek za domem a jestli bychom náhodou nemohli zůstat. Pán svolil. Večer nám jeho maminka donesla vynikající obří rajčata. Povečeřeli jsme na starém vozíku. Rozvěšeli mokré věci na šňůru a poměrně brzy jsme zalehli. Celou noc nás budili štěkající psi, ale naštěstí na nás žádný pes nezaútočil. Snad byli všichni za plotem.
Neděle 29. 7. – 9. etapa
Ráno nám byla nabídnuta voda na
umytí a dokonce nám pán donesl 2 velké bagety. Vyrazili jsme k Novému Sadu.
Plán byl ujet 120km do Beogradu, kde nás čekal Couchsurfing.
Začalo být vidět, že jsme na
východě. Po silnicích se pohybují hlavně auta starší 20let. Nějaké baráky jsou
rozbořené. Často jsou kolem silnic odpadky. Na druhou stranu, člověk může
potkat drahá auta. Na předměstí Nového sadu jsme projížděli rozsáhlou vilovou
čtvrtí. Domy byli mohutné, ale podle nás je za pár let spláchne voda. Protože
byli kousek od břehu Dunaje.
Za vesnicí Sremski Karlovci nás
čekalo přibližně 5km stoupání. V našem průvodci samozřejmě délka nebyla.
Za zákrutou místo konce následovala další zákruta.
Na vrcholu nám byl odměnou
vynikající oběd v restaurantu „Zavičaj“.
Po delší pauze jsme z kopce
a do kopce pokračovali do Běšky.
Za vesničkou se mezi poli začal
zvedat vítr. Následujících 15km jsme nebyli schopni proti větru ničeho. Šlapali
jsme, ale kola se pohybovala max. rychlostí 13km/h. Obloha za námi byla tmavší
a tmavší.
V Novi Slankamen jsme byli
nuceni zastavit. V místním malém obchůdku nás zaujala čokoláda a sušenky
na váhu. Počasí se stále zhoršovalo. Usilovně jsme hledali nějaký rozpadlý dům,
ale nenacházeli jsme. Marek zkusil otevřená vrata. Udivený pán na něj koukal.
Pokusili jsme se vysvětlit situaci. Pán místo toho, aby nás vyhnal, tak nás
pozval dále.
Ihned se venku rozpršelo.
Nejdříve nám povolil umýt si ruce, ale venku KYŠE A KYŠE. Jakmile se začalo
stmívat, opatrně jsme se zeptali, jestli můžeme zůstat. Hodný pán nás nechal na
verandě pod střechou přenocovat.
Pondělí 30. 7. – 10. etapa - den nahánění kilometrů
Ráno jsme museli vstávat velmi
brzo, protože jsme potřebovali nahnat neujeté kilometry. Hodný pán nám dovolil
uvařit si čaj. Velmi jsme poděkovali a rozloučili se. Stavili jsme se ještě pro
vynikající čokoládu a vzhůru směr Beograd. Protože bylo ráno, tak bylo příjemné
chladno. Po silnici cesta ubíhal rychle až do Zemunu – předměstí Bělehradu.
Z vyhlídky jsme si vyfotili hlavní město a po příšerné obro kamenité cestě
sjeli z kopečka.
Potřebovali jsme internet, tak
jsme po zeptání našli Cafe Academia FORUM, kde jsme za 70dinárů/h mohli na pc.
Po nakouknutí do průvodce a
zjištění, že po pravé straně Dunaje vede cesta z kopce do kopce, jsme se
rozhodli jet po levém břehu. Doprava v Beogradu byla docela šílená. Na
kruhových objezdech neplatili přednosti. Museli jsme přejet řeku po starém
houpajícím se mostě. Auta na něm jezdili 80km rychlostí. Nechápali jsme, že
most ještě stál.
Před Pančevem jsme nechtěli jet
po výpadovce z Beogradu, ale val podél Dunaje nás dosti zklamal. Po
několika km drncání jsme se rozhodli, že cesta po výpadovce bude rychlejší.
Bohužel asi 400m „zkratka“ k ní nás donutila sesednout z kola,
protože jsme se začali propadat do jemného písečku.
Po silnici jsme dorazili do
Pančeva. K našemu údivu jsme v poměrně velkém městě nemohli najít
komerční supermarket. Po doptání jsme byli poslání do Tempa, což byla větší
samoobsluha. Z Pančeva jsme jeli po okresních silnicích přes Starčevo.
Ale co to! V Omoljici šlapu,
šlapu a kolo nejede. Zadní duše je píchlá. Nezbývalo nám nic jiného než
zastavit.
Když jsme začali měnit duši,
místní pán nám ochotně pomohl a nechal nás si umýt ruce u něj na zahradě. Po
výměně zadní duše jsme pro velký úspěch zjistili, že i přední duše uchází. Duše
byly propíchlé jakýmisi velkými ostrými trny.
Po pár kilometrech po mém defektu
i Marek zjistil, že má vypuštěnou duši. Museli jsme zastavit. Čas ubíhal a tak
se začalo stmívat. Byla potřeba ujet naplánované kilometry. Kolo jsme vybavili
světly a vydali se na noční 20km etapu přes Banatski Brestovač. Jeli jsme mezi
poli a krásně nám svítil měsíc. Dokonce jsme mohli vidět i svůj stín. Ve
Skorenovaču jsme chtěli najít opuštěné stavení, ale v noci to nějak nešlo.
 |
| Lesní sídlo |
Úterý 31. 7. – 11. etapa
Ráno foukal studený vítr, tak
jsme byli líní vstát. Po sbalení věcí jsme vyrazili směrem Kovin. Na benzince
provedli hygienu a pokračovali dál. Cestou kolem nás projel srbský cyklista,
který se jel jen tak na odpoledne projet do rumunských kopečků. Udělal nám
společnou fotku.
Od rána svítilo sluníčko. Nemohli
jsme odolat přírodním jezerům před Belou Crkvou. Voda nás příjemně zchladila,
ale také znavila. Po koupání jsme se vydali na místní specialitu jménem
Pljeckavica (něco na způsob kebabu, placka opečeného mletého masa v housce
se zeleninou a místními omáčkami) VYNIKAJÍCÍ!
 |
| Foceno z Goranova kola, tato fotka mi byla zaslana asi po 3 měsících přes FB, aneb ukládej si kontakty, pamatuj si kontakty, udržuj kontakty! |
V Kaluderovu jsme se museli
vyfotit s cedulí Welcome to European Union. Po bezproblémovém projetí
hranice jsme zvolili sice delší, ale rovnou cestu podél Dunaje. V 2.
vesnici za hranicemi – Zlatita, jsme potkali první místní Čechy. Jako každý
před tím zjišťovali odkud a kam jedeme. Ukázali nám kohoutek s vodou. Když
jsme nabírali vodu, potkali jsme francouzský pár.
Dále jsme pokračovali ve čtyřech.
Zjistili jsme, že dívka Juliet byla na Erasmu v Rumunsku. Jejich cesta
vedla až k Černému moři.
 |
| Welcome ... |
Začalo se stmívat. Zaujal nás
opuštěný obrovský barák před vesnicí Sokol. Večer jsme uvařili a společně
zalehli. Pro jistotu jsme dali kolo do vchodu, kdyby nás chtěl navštívit nějaký
nevítaný host – třeba pes.
Středa 1. 8. – 12. etapa – odpočinkový den
Vstávali jsme dříve než
Francouzi. Před námi opět krásný den. Krajina kolem už je opět jiná. Kolem nás
travnaté kopečky.
Ve vesničce potkat stádo koz či
povoz bylo absolutně normální. Koně se pasou na ohlávce kolem kůlu – žádné
ohrady. Jedinou chybičkou jsou všudy přítomni volně pobíhající psi.
Od vesničky Bazias opět potkáváme
Dunaj. Jsme okouzleni krajinou. Krásné výhledy nás doprovází až do Pojejena.
Dále po hlavní silnici do Moldova Veche. Provoz nebyl velký.
V malém
obchůdku jsme nakoupili vodu a ochutnali výborné perníčky. Po 7 km
z Coronini začíná 6km dlouhé námi zvolené stoupání do Svaté Heleny.
Konečně vidíme malebnou vesničku. Kousek od kostelíka jsme našli obchůdek.
Hodná prodavačka nám zapla počítač a domluvila nocleh u paní od naproti. Ve 2h
nás čekal oběd. Nejdříve domácí vývar a poté jitrnička s brambory,
vajíčkem a okurkem. Olizovali jsme se až za ušima. Po vynikajícím obědě nás
paní zavedla do velkého domu, kde nás čekala postel a teplá sprcha.
 |
| Můj dotaz: Fotíš dvě krávy? |
Aby se neřeklo, po večeři jsme se
byli podívat na kopeček za hřbitovem. Viděli jsme nádherný západ slunce Rudá
zář se odrážela v Dunaji.
U paty sloupu za hřbitovem se měla nacházet cashka, ale bohužel tam žádná nebyla. Prostory zde byly. Zřejmě Rumunské děti nemají pochopení pro geocashing.
U paty sloupu za hřbitovem se měla nacházet cashka, ale bohužel tam žádná nebyla. Prostory zde byly. Zřejmě Rumunské děti nemají pochopení pro geocashing.
Večer usínáme v peřinách …
Čtvrtek 2. 8. – 13. etapa
Spali jsme až do snídaně, tedy do
8:00. Všechny zdejší potraviny opravdu chutnaly. Domácí kraví sýr, vajíčka a
rajčata byla neobyčejně dobrá.
Konečně jsme mohli využít našich
horských kol. Sundali jsme tašky a po červené a v zápětí modré značce jsme
se vydali ke Kulhavé skále a Vranovské jeskyni. Nejdříve jsme jeli po štěrkové
cestě, poté klesali po louce. Klesání kamenitou cestou a lesem k malebné
říčce jsme museli zvládnout bez kol. V lese byl příjemný chládek. První
cashka konečně ulovena.
Kolem 12:00jsme se vrátili do
vesnice. U paní domácí jsme objednali oběd a vydali se na vyhlídku. Po chvíli
bloudění jsem upřednostnila odpočinek. Marek se sám vydal na vyhlídku. Dalším
návštěvníkům určitě doporučujeme.
Setkali jsme se u výtečného leča.
Po obědě jsme v chládku odpočívali a vyčkávali chladnějšího večera.
Kolem páté jsme se museli
rozloučit. Oba jsme zhodnotili, že na tomto místě určitě nejsme naposled ve
svém životě. Cesta z kopce byla rychlá. I po silnici cesta ubíhala. Kap,
kap, najednou jsme vjeli do mraku. Přidali jsme a po chvíli jsme naštěstí
z mraku vyjeli. Déšť nás osvěžil. Bylo teplo, tedy jsme rychle uschli. Pár
kapek nás ještě sem tam potkalo. Nakonec se vyčasilo.
 |
| Vlatně flákačka |
Začalo se stmívat, tak jsme
nasadili světla a při svitu měsíce v úplňku pokračovali v cestě. Po 20km
jsme začali hledat spaní. Z vesničky Plasevita nás vyhnal obří štěkající
pes, tak jsme ujeli ještě kilometr za vesnici a přespali na rovném plácku u
silnice. V noci moc aut nejezdilo. Oslňoval nás pouze zářící měsíc. „Nejde
ten halogen vypnout?“ …nešel ...
Pátek 3. 8. – 14. etapa – den návratu
Po snídani nás čekalo stoupání do
vesničky Dubova. Francouzský pár se nám ve stoupání objevil v patách.
Výšlap stál za to! Po pravé straně jsme viděli vápencovou propast.
 |
| Tuto foto mi poslali Francouzi e-mailem ;) |
Po sjezdu jsme si vyfotili
Monumental Decebalus Rex – památník krále Dacie – neboli obličej vytesaný lezci
do skály cca 40m vysoký a 20m široký.
Za vesnicí Eselnita nás
překvapilo dlouhé stoupání, které nebylo zaznačeno v mapě. Odměnou nám byl
dlouhý sjezd do Oršove.
Z městečka jsme museli po
hlavní E 70. Kolem nás jezdila auta, ale přehrada, kolem které jsme jeli, byla
velmi zajímavá. Bohužel jsme se nedostali na hráz, protože před hrází byla
hraniční kontrola do Srbska.
Konečně Drobeta Turnu Severin.
Docela jsme se „pobavili“ na nádraží, protože nám nebyli schopni prodat
mezinárodní lístky. Trvalo jim min. půl hodiny, než našli vhodné vlaky a poté
na nás vychrlili částku 530leu. Tolik jsme u sebe ani neměli, tak jsme
poprosili jenom o lístek do Aradu. Ten vyšel na 120leu/2osoby. Paní ještě
chvíli hledala a podařilo se jí najít levnější vlak z Aradu do Budapešti
za 200leu/2osoby.
Vlak vypsaný na 15:30
s velkým úspěchem přijíždí 17:10. Kola jsme podle rady naložili do zadního
vagónu, ale byli jsme až ve vlaku zkásnuti o 45leu/2kola.
Do Timissoary jsme dojeli pozdě,
tedy jsme samozřejmě navazující vlak nestihli. Paní u okénka nám další vlak
našla až v 5 ráno, tak jsme se jí snažili vysvětlit, že musíme jet dříve.
Ve vši smůle, nás potkalo trochu štěstí. Chlapík za námi nám domluvil lístek na
vzdálenější nádraží v Aradu – Arad NUA. Vlak odjížděl za 15min.
Konečně jsme se mohli alespoň na
chvíli natáhnout. Průvodčí nás vzbudil, ale naštěstí kola neřešil. V Aradu
nám bylo vysvětleno kudy na hlavní nádraží v centru.
Cestu jsme našli. V poměrně
dobře vybavené večerce jsme nakoupili a následující 4 hodiny jsme prospali na
dřevěném hradu pro děti. Po parku chodila spousta lidí, ale ignorovali nás.
Sobota 4. 8.
V Budapešti šlo sice
zaplatit kartou, ale museli jsme si koupit místenky a přepravu kol.
V přepočtu nás cesta z Budapešti do Bratislavy stála kolem 700kč.
15:30 návrat do Brna. Marek si
nechal tretry ve vlaku. (Naštěstí zavolal na české dráhy a večer se mu vrátili)
Vyfotili jsme závěrečné foto a hurá domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat