Podzimní západ slunce nad Hochschwabem

Hochschwab 2277 m.

Účastníci:

• Michael Kubíček
• František Šulc
• Markéta Strnadlová
  

19. 10. – 21. 10. 2012

Pátek

V odpoledních hodinách jsme se vydali na nákup. Najezení jsme toho zrovna moc nenakoupili, ale co už. ;) V Brně krásně svítilo sluníčko, tak jsme nasedli do klimatizované Laguny a vyjeli směrem na Vídeň. . Těsně za rakouským velkoměstem naše nadšení začalo opadat. Krásná obloha byla tmavší a tmavší. Při menší zastávce okolní teplota byla 8°, tak jsme si říkali kam to safra jedem?

Mlha, mlha, začali jsme stoupat, tunel, mlha, tunel a najednou, jak kdyby se člověk objevil v novém světě, bílý mrak zůstal za námi. Konečně se začali kolem nás objevovat nasvětlené výhledy na rakouské krásky. Chmurná nálada se přeladila na pozitivní.

Po příjezdu do malebné vesničky Seewiesen pod Hochswabem jsme zaparkovalik v údolí a rozhodli se přenocovat pod širým nebem. Tma a zima nás zahnala do spacáků kolem 20:00. Jelikož nemám ráda rosu, tak jsem kluky přemluvila, abychom se alespoň z vrchu přikryli plachtou. Ráno jsme zjistili, že to nebyl až tak zlý nápad, protože rosa padla, ale jelikož zřejmě v noci nebylo nejtepleji, tak také zmrzla. Ráno se plachta dala lámat.

Sobota

Při svítání nás nedočkevec Michal začal zkoušet: „Spíte?“. Samozřejmě, že jsme nespali, ale do zimy se nám nechtělo. Když vstalo naše ranní ptáče, tak už nám bohužel nic jiného nezbylo. Chladné ráno by určitě otužilci ocenili, ale my jsme se spíš klepali zimou. Rychle uvařit teplý čaj a hurá do kopce.

Voisthalerhütte

Poměrně dlouho jsme šli chladným údolím. Jakmile jsme začali stoupat, první sluneční paprsky jsme měli v zádech. Nasadit sluneční brýle, sundat bundy a užívat si slunečný den. Šli jsme pohodovým tempem. Nechtělo se nám jít po značce údolím, tak jsme si vyšli pod Fölzsattel a pokračovali po hřebenu až k chatě Voisthalerhütte (1654 m).

Dali jsme si vynikající vývar s obřím knedlíkem. Velmi nás udivily lidové ceny ubytování, ale když jsme s sebou měli spacáky, tak jsme se nenechali zlákat.

Dále jsme mohli pokračovat buď ferratou nebo po sluníčku. Slunce jsme dlouho v Brně neviděli, tak jsme si vybrali teplejší variantu. Po prvních pár metrech jsme začali trošičku litovat, pot a žízeň nás sužovali. Výstup nebyl až tak náročný. Po hodince šlapání jsme byli na vrchu. Sluníčko přestalo být nepřítelem. Příjemně nás hřálo při obídku s nádherným výhledem. 

Jak jsme se najedli, tak na nás přišla únava. Sundali jsme trička a začali podřimovat. Míša „zavelel“ :-D odchod.

Ještě malé stoupání a byli jsme kousek pod vrcholem na Schiestl Haus (2153 m). Kluci si vzali razítko a mohli jsme postupovat k vrcholu.

Vrcholovka

Po poslední námaze se před námi rozprostřel nádherný vrcholový výhled. Dorazili jsme na Hochschwab (2277 m). Byli jsme tak uchváceni, že jsme jen seděli a koukali dokola. Nikomu se nic nechtělo. Svítilo sluníčko. V tomto roce myslím, že to byl jeden z nejdéle trvajících pobytů na vrcholu, protože obvykle nás zima hnala k sestupu.

Spokojenost

Přišel na nás hlad, tedy jsme začali řešit, jak budeme nocovat. Původní plán byl přespat v bivaku pod vrcholem. Další možnost byla zlenivět a jít na chatu, ale nám se ani jedna možnost nelíbila. Obloha byla jasná. Nefoukalo. Našli jsme již připravené místo cca 150m pod vrcholem a rozhodli jsme se nocovat pod širým nebem.

Že by večeře?

Nachystali jsme si věci na spaní. Neměli jsme moc vody,

tak jsme začali rozpouštět sníh. 

Po chvíli nám to nedalo. Slunce se pomalu snižovalo. Nechtěli jsme propást západ slunce, tak jsme se i s vařením opět přesunuli na vrchol. Nádherná romantika … velký kotouč se nejdříve posouval za horizont, poté se zmenšoval a zmenšoval a nakonec i poslední záblesk jasného světla zmizel.

Když jsme dojedli, začala být docela zima, tak jsme zalezli do spacáků.  Zrovna velká únava kupodivu nepadla, tak jsme se ještě kochali pozorováním hvězd. Obloha byla úplně jasná. Škoda, že jsme neměli dalekohled.  Pozorování nás po chvíli uspalo.

Najednou slyším výkřik: “Hej! Liško!”. Nejdříve jsem se lekla. Vstala jsem a ptám se: „Cože? Jaká liška?“, a kupodivu v dálce byl malý zvídavý tvor.  Zřejmě ji zaujal náš neumytý ešus. Když zmizela v dáli, tak si Michal uvědomil: „Sakra proč jsem ji nevyfotil? Liško kde si?“. Bohužel už se podruhé neobjevila.

Neděle

Spát pod vrcholem mělo obrovskou výhodu. Probudili jsme se, když začalo svítat.  První nápad byl zůstat ve spacáku. Touha po nádherném výhledu nás donutila vstát. Po pár metrech chůze jsme byli opět na vrcholu. Bylo již jasno, ale sluníčko se stále neobjevovalo. Dávalo si docela na čas. půl hodiny jsme čekali než se „lenoch“ objevil. V údolí byla inverze. Povedlo se nám nafotit nádherné fotečky. 

Následovala snídaně a balení. Nějaké turisty jsme zřejmě zaujali, protože si nás fotili. Sestup k chatě byl rychlý. Od chaty jsme se vydali jinou cestou, která vedla „po hřebeni“. Hochschwab je impozantní pohoří. Po stranách jsou skalnaté srázy, ale přes hřeben se táhne rozsáhlá travnatá plošina. 

Sluníčko opět svítilo, celou cestu se dalo kochat pohledem do okolí. 

Kluci se rozhodli, že se ještě kouknou na Hochweichsel (2006 m). Před výstupem jsme se posilnili vánočkou s marmeládou. Na mě padla únava. Stal se ze mě hlídač věcí. V klídečku jsem na ně počkala.

Pohodovým tempem jsme přešli skoro celý hřeben a následovala pro mě ta nejhorší část – sestup. Protože jsme měli poměrně čas, tak jsme se ještě chvíli kochali pohledem do údolí.

Cesta dolů byla prudká. Museli jsme sestoupit cca 1200 výškových metrů. V horní části byla kamenitá Chvilinku jsme se svezli po suťovisku. Krajina se začala měnit. Kolem se začali objevovat nízké rostliny. Vlhkost přibývala. Šikovná Maki uklouzla na mokrých šutrech. Naštěstí jsme si jen sedla na zadek. V lese jsme konečně pod nohami měli měkké suché jehličí.

Michal se rozhodl, že si to dolů dáme zkratkou po neznačené vyšlapané lesní cestičce. Pro mě a Františka to byl docela boj, ale zase jsme poměrně rychle klesali. Když jsme vyšli z lesa, museli jsme přelézt ostnatý drát ohraničující ohradu. U elektrického ohradníku jsme si přelézání rozmysleli, protože ohrada byla obydlena krávami. Ještě půl kilometru po cestičce a byli jsme u auta. František nás zachránil svými železnými zásobami, které měl v autě. Loučit se nám nechtělo, ale museli jsme domů. 

Aby se neřeklo, tak jsme ještě na chvíli uvízli v koloně před Vídní. Do Brna jsme dojeli docela pozdě. Byla jsem unavena. Hodný František mě vyhodil kousek od domu…