Skialpy Makedonie

  Úvodem

V září 2012 jsem dostala zajímavou nabídku na skialpinistický výlet na Balkán. Stále jsem se rozhodovala, až v prosinci jsem věděla, že na akci určitě chci. Čistě na skialp jsem byla sama, a proto jsem o ní začala říkat kamarádům. Davida ze severu nápad zaujal natolik, že se ke mě přidal, takže jsem už nebyla sama. S blížícím se odjezdem jsem zaplatila zálohu a nemohla se dočkat...

Začátkem února jsem měla šanci účastnit se jako dobrovolník na MS v biatlonu. Práce byla náročná, a po práci bylo potřeba kolektivně zajít do hospůdky. Povídalo se dlouho do noci, kdy první půlka naši skupiny odešla. My zbývající jsme byli líní, a tak jsme zůstali.

Nějakou náhodou nás oslovili kluci od vedlejšího stolu. Se svojí ukecaností jsem jim musela povídat o mojí práci v City ski. Jeden klučina navrhl, že by se na lyžích dal sjet Petřín. Proč ne? Začali jsme se domlouvat, a dala jsem mu vizitku. Blížil se čas, kdy jezdí rozjezdy, a proto jsme museli jít.

Hned ráno mi napsal. Oba jsme se začali vzájemně dovídat zajímavosti. Klučina – Milan dělá instruktora na Klínovci, věnuje se různým zajímavým sportům jako lezení, cyklistika, orientační běh a také skialpinismus. Nevím proč, ale v jedné sms jsem zmínila tento výlet. Milan se toho chytl, a rozhodl se vydat s námi. Poslední den uzavírky se přihlásil.

Ve středu 27. přijel do Brna, kde jsme nejprve zašli na boulder. Následně jsme měli navštívit palačinkopárty. Milan s kamarádem Ondrou se rozhodli usmažit vlastní palačinky Odjezd se sice posunul, ale kluci měli radost z povedeného pokrmu. Party v Kuřimi byla s úžasnými lidmi v pohodovém duchu. Další den se už odjíždělo do Makedonie.

 1. 3. pátek

Sraz byl před 20:00 u hlavního vstupu brněnského výstaviště. Začala jsem poznávat známé tváře. Nasedlo se do busu a začalo se pít. Kolovaly různé druhy vín a slivovic. Nálada se uvolňovala. První odpadl Zdenál, s kterým začali být problémy na hranicích. Nebyl schopen říct datum svého narození a ani nevěděl, kde má pas. Celníci na maďarsko srbských hranicích byli nepříjemní kvůli nepřipraveným pasům. Nechali nás chvíli vydusit. Řidiči se snažili uplatit je pivy. Povedlo se. Mohlo se pokračovat v cestě.

 2. 3. sobota

V ranních hodinách jsme začali poznávat prostředí Balkánu. Všude nedostavěné stavby bez omítky. Často i bez oken. Kolem silnice odpadky, pobíhající psi a stará auta.

Další čekání následovalo na srbsko makedonských hranicích. Na stožáru vlála jejich barevná vlajka vypadající jako slunce.

Přijeli jsme do Tetova, kde jsme měli povinnou zastávku. Nikdo totiž neměl makedonské denáry. Místní doprava byla poměrně vtipná. Každý troubil a snažil se někam vecpat. Parkovacím místem byla jakákoliv část chodníku. Oblečení místních nás také udivovalo. Projevovalo se místní náboženství – občas zahalená žena, místo kostelů mešity.

Z Tetova jsme začali stoupat. Ukázalo se, jak je město rozsáhlé. Konečně známky sněhu. Během chvilky jsme byli v Popově Šapce. Vjeli jsme do mlhy. Nebylo vidět vůbec nic. V autobuse se rozdělili pokoje. Bydlela jsem s Milanem, Járou a Ondrou. Cesta k ubytování vypadala způsobem. Vydejte se 100m tamtím směrem do mlíka.

Na „hotelu“ nás překvapila místní sprcha. Spíše se jednalo o záchod s odpadem uprostřed podlahy.

Nebylo až tak pozdě. Chtěli jsme ven. Tak jsme nasadili pásy. Bylo mi vysvětleno jak zacházet s vázáním a vypravili jsme se společně do mlhy. Došli jsme k vysílači. Viditelnost žádná. Palič nám vysvětlil, jak se padá. Každý musel dobrovolně spadnout. Nechtělo se nám. Obzvláště s batohem na zádech bylo přetáčení efektivní. Sjezd byl takový pokus omyl. Všichni to zvládli.

Večer nás čekala přednášku o předchozím výletu do Makedonie. Na fotkách vše vypadalo nádherně.

 3. 3. neděle

Až ráno jsme zjistili, že okolní krajina je doopravdy nádherná. Nad kopci svítilo sluníčko. Sice jsme leželi až do 11, ale o nic jsme nepřišli. S Milanem jsme si koupili odpolední skipas. Pod lanovkou odpočívali spolubydlící. Říkali, že pauzují, ale přemluvili jsme je, aby jeli s námi. Dali jsme pár společných jízd.

Parádní lanovka

Zachtělo se nám šlapat. Šli jsme si pro výbavičku. Plánovali jsme vyjet nejdelší lanovkou. Vleky měli jezdit do 16:00, ale přeci jsme v Makedonii, 15:30 lanovka už nejela. Vyvezla nás alespoň ta menší. Nahoře se k nám připojila Helča. Zahájili jsme výšlap. Po cestě nás zaujala malá myška. Jára ji chytil do ruky. Začala mu kousat do rukavice. Když ji pustil, schovávala se mu mezi boty a vázání. Postavili jsme jí přístřešek ze sněhu a pokračovali v cestě. Když se začalo stmívat, sundali jsme pásy. Čekal nás sjezd.

A teď hurá dolů ...

A hele! Prašan! Paráda! Endorfiny mi proudily krví. Křičela jsem radostí. Sluníčko pomalu zapadalo nad kopci.

Teplá sprcha a vynikající jídlo byly příjemnou odměnou po výstupu. Museli jsme okoštovat místní alkohol – Rakiu.

  4. 4. pondělí

Stávání 7:30. Zhodnotili jsme, že rakija je bolehlav, ale nebylo čas odpočívat. Svítilo slunce. Rychle obléct a hurá na svah. U lanovky jsme byli první. Chlapík se tvářil, že ji nepustí. Čekali jsme dál. Po chvíli zkusil 1 jazda – 300 mkd, odporovali jsme 1 jazda – 200 mkd. Kývl.

Jen kvůli nám pustil lanovku. Pásy jsme nandali už dole. Výstup byl kritický. Lyže prostě nejeli. ;)

Začali jsme stoupat po stopách rolby. Na prvním vrcholku nás rolba dohnala s partou cizinců, které zde vyvážela. Skupinka jela pouze sjíždět zdejší svahy. My jsme po hřebínku pokračovali dále. Sedýlko. První prudké stoupání.

Další vrcholek. Začali jsme dělat srandičky. Jak to tak bývá, po výšlapu se musí sjet. Opět jsme cítili prašan pod nohami. Nedalo nám to. Sundali jsme pásy a sjeli jsme do údolíčka. Bylo to opět parádní. Jarda točil videika. 

Vůbec nefoukalo. Svítilo sluníčko. Vybízelo to k odpočinku. Začali jsme se svlékat. Bylo takové horko, že nám to nedalo sundat většinu oblečení.

Čas utíkal. Museli jsme pokračovat. Začalo mi být zle, ale chtěla jsem nahoru. Potila jsem se. Špatně se mi dýchalo. Bolelo mě břicho. Několikrát mě napadlo říct klukům, že zůstanu, ať jdou beze mě, ale vůle mi to nedovolila. Stoupání bylo prudší a prudší. Skialpy začali podjíždět. Najednou mi obě lyže vyply. Zůstala jsem klečet na zemi. Chtělo se mi brečet. Nevěděla jsem jak dál. Nazutí lyží v kopci bylo nemožné. Naštěstí kousek ode mě byl Jára. Jak to uviděl, byl tak hodný a pomohl mi vstát. Dokonce mi vzal lyže, protože bohužel nemám batoh s možností upnutí lyží. Jára stoupal přede mnou. Vykopával schody do sněhu. Následovala jsem ho. Chtěla jsem na vrchol. Milan byl daleko před námi. Potkal snowboardisty s cepíny a mačkami. Tato výbava nám chyběla. I bez ní se nám podařilo pomalu, ale jistě stoupati. Kolem 16:00 jsme vyšlapali na Titov vrv 2747 m – nejvyšší vrchol pohoří Šar planina.

Vrcholovka

Pohled do okolí

Vše ze mě spadlo, věděla jsem, že to nejhorší mám za sebou. Bolest odezněla. Cítila jsem radost. Udělali jsme vrcholovou fotečku. Sjezd byl prudký, ale nádherný. Sjeli jsme do údolíčka. Slunce se snižovalo. Nechtělo se nám šlapat na protilehlý kopec. Rozhodli jsme se traverzovat, dokud to půjde. Nejdříve to vypadalo nereálně, ale časem se začala rodit myšlenka, že bychom mohli dojet až do Šapky bez nandání pásů. Klesali jsme a klesali. Krajina nám začala být blízká. Do našeho střediska bylo potřeba vystoupat malý kopeček. Přeci ty pásy nenandáme! Hec je hec! Vyšlapali jsme to bokem. Všichni měli žízeň, ale nikdo to nevzdával. Ještě kousek a čekal nás sjezd. Dojela jsem s Milanem. Sedli jsme na dřevěné lavičky a čekali na kluky. Během chvíle byli u nás. Byla jsem unavená, ale měla jsem neuvěřitelnou radost. Vše bylo za mnou. Ještě bylo třeba dojít do hotelu. Nohy se plandali, ale zvládli jsme to.

Po příchodu jsme objednali večeři. Šli jsme se převléct a osprchovat. Jakmile jsme se vrátili do restaurace. Jídlo bylo hotovo. Paráda …

Čekal nás společná program. Promítal se filmík o skiapech. Hřib vytáhl parádní vlastní tvorbu a výletu do Kambodži. Vydal se tam s partou kamarádů. Půjčili si místní fichtli a ujeli přes 2700km za 24dní. Zvládli projet celou zemi, v níž pevné silnice byli vzácností.

Pokryčovala Hřibova přednáška o nejlepších cepínech ze Vsetína. Jeho vynález je prostě unikátní. Třeba si jednou takové koupím.

 5. 3. úterý

Výlet na Titov vrv v podání Jana Paly

Brzké vstávání. Kolem 9 jsme vyrazili poprvé s celou skupinou. Tentokrát s puštěním lanovky nebyl problém. Společně jsme vydrželi až do druhého sedla, v kterém jsme byli již předchozí den.

Zde se mi udělalo nehorázně zle. Musela jsem utíkat dál od cesty. Průjem jak vyšitý. Chvíli po odběhnutí se mi motala hlava a cítila jsem se jakási nesvá. Klečela jsem na sněhu. Kluci mi dali napít a trochu sladkého lipa. Docela jsem se vzpamatovala.

Po hřebínku jsme již pokračovali sami. Došli jsme na hranu.

Pohled z hřebínku

Opět jsme cítili prašan. Začali jsme sjíždět do jiného rozsáhlého údolí. Jarda nás točil. Naše stopy byly jediné na tomto sjezdu. Všichni si jízdu užívali.

Parádní sjezd

Pohled na hřeben z údolí

Jarda jel poslední a chudák spadl. Jeho stopa poté vypadala velmi zajímavě. V údolí ze sněhu koukaly keříky. Zastavili jsme a poobědvali.

Obídek

Sjezd se nám natolik líbil, že jsme po obědě klesali, dokud to šlo. Jakmile se prašan změnil v krustu, hodila jsem unikátní dršťku. Lyže zůstala zapíchlá za mnou a já letěla přímo na nos. Kluci se nejdřív smáli, až poté zjišťovali, jestli jsem ok. Smála jsem se také. 

Jak to tak na skialpech bývá. To co se sjede, se musí také vyšlapat. Hold nasadit pásy a vzhůru.

Počasí bylo nádherné. Nevolnost mě přešla. Šlapalo se mi příjemně. Uprostřed pláně se objevila obří několikametrová vápencová skalka.

Kluci začali ve skeletech boulderovat a fotit zajímavé akční fotky.

Můj pokus

Járův prvovýstup

Slunce klesalo. Začala nám být zima. Plán byl dojít na hranu a objet kopec dokola. Moc jsme nespěchali.

Plány do budoucna

V momentu, kdy jsme došli na hranu, docela jsme se lekli. Bylo potřeba nastoupat ještě 100 výškových metrů. Milan se do toho pustil velmi aktivně. Hezky nám prošlapal stopu. Během hodiny jsme byli nahoře u horní stanice lanovky.

Klesající sluníčko

Milan se pustil ke skalám. Odmítla jsem ho následovat. S Járou a Ondrou jsme skály objeli. Narazili jsme na stopu od rolby. V jeden moment jízda byla parádní. Rolba rozjela tvrdý sníh a jen jsem plavala z oblouku do oblouku. Po sjezdu jsme museli traverzovat k dolní stanici lanovky. Překonala jsem lesík a řeku. Uviděla jsem Milana. Dojela jsem za ním. Oba jsme se zděsili z pohledu, který jsme viděli. Všude byli rozházené odpadky. Museli jsme si to vyfotit, ale vůbec nás to netěšilo. V zápětí dojeli kluci.

Večer se rozjela chodba party. Začalo to skupinkou pár lidí, kteří si vařili večeři. Postupně se přidal celý zájezd. Jirka byl vedoucí trojboje. Každý, kdo chodbou procházel, musel vypít slivovici, pivo a rum. Až poté byl propuštěn. Jirku napadlo vyzkoušet, kolik lidí se vleze na jejich malý pokoj. 32 lidí na poji 201! Na chodbě se začalo hrát na kytary a zpívat. Prostě pohoda.

 6. 3. středa

Chtěli jsme poznat i jiné středisko, tak se celá skupina přesunula do střediska Mavrovo u jezera Mavrovo. Počasí nebylo zrovna ideální. Pochmurnou atmosféru dotvářeli toulaví psy, podivná "muzika" a sem tam nějaký lyžař. Fronta na vleky zde opravdu nehrozila. Po předchozích dnech jsme byli rozlínění. Tak jsme sedli a dali jsme obídek a kávičku.

Vyhublý pes nás hypnotizoval pohledem.

Po delší době jsme neodolali. Každý mu dal alespoň část svého pokrmu.
T-mobile zřejmě sponzoroval lyžařské středisko.

Když nám začala být zima, nasadili jsme pásy a vydali jsme se do velmi prudkého kopce. Divili jsme se, že pásy drží. Jára jim přestal na chvíli věřit, tak odjel pár metrů dolů. Po hodince intenzivního pohybu jsme došli k vysílači. Zde jsem konečně našla pěkné kamínky pro moji kamarádku, která je sbírá. Vyděli jsme rozsáhlé jezero Mavrovo ležící ve výšce 1220 m. n. m. (12 km dlouhé a 3 km široké).

Žádný další cíl, který by nás zaujal, jsme nenašli. Hold jsme sjeli dolů po mokrém, těžkém sněhu.
Řekli jsme si: "Dáme kávičku a uvidíme." Milan dal pivko. Já s Luckou čokoládu. Dvě hodiny do odjezdu autobusu utekly jak nic. Ještě jsme si museli vyfotit půjčovnu lyžařského vybavení.

Cestou zpět jsme to vzali přes Tetovo. Opět jsme směnili nějaká Eura za Dináry. Museli jsme ochutnat místní kebab. Cené 70 mkd se nedalo odolat. Chtěli jsme nakoupit alkohol, ale to je v muslimsky založené zemi problém. Lze jej koupit pouze v supermarketech. Hold jsme měli smůlu.
Dnes měl program na starost Hřib. Nejdříve byla soutěž v rychlosti pití piva. Kupodivu vyhrála žena - Mylda. Když se pivo vypilo. Prázdné plechovky se využili v následující soutěži - kdo se postaví na plechovce a v nejlepším případě udělá holubičku. Poslední aktivitka bylo uzlování. Hřib nás naučil několik významných uzlů jako dračák, lodní uzel, osmičkový uzel, půl lodní uzel atd ...

  7. 3. čtvrtek

Plán byl dostat se až do Kosova. Dle mapy jsme zjistili, že by se jednalo minimálně o dvoudenní výlet. Obloha byla zatažená. Únava z předchozích dní pomalu ale jistě doléhala. Místo Kosova jsme zvolili Postelovo. Spala jsem min. do 12, tedy jedenáctkový odchod zbytku skupiny jsem úspěšně prospala. Měla jsem hlad, tak jsem si zašla na obídek. První příchozí mi ukázali fotečky galerie, kterou společnými silami tvořili. Také postavili velkého sněhuláka. Mlha a déšť mě nelákaly. Zůstala jsem na hotelu až do večera.

Večerní plán byl spát v záhrabu. S kamarádem Davidem jsme sháněli další odvážlivce. Při sezení jsme se zakecali v restauraci a Martin přišel s návrhem vynikajících koláčků, ale nebyli to ledajaké koláčky.

Přesunuli jsme se do společenské místnosti. Najednou mě kluci začali svazovat provazy z předchozího večera. Kupodivu jsem se velmi bavila. Přišel návrh pokusit se postavit provaz. Stala se z toho zajímavá výzva. Každý se pokoušel překonat rekord. Vyhrál Hřib s délkou - stůl, otvírák, telefon na délku, průměr lahve od vína a dva prsty. Všechno mi připadalo vtipné a podivně se motal okolní svět. Nebyla jsem schopna mluvit, což se u mě nestává moc často. Všechno bylo vtipné. Davida napadlo jít se podívat dolů na večírek. Tento úkol mi přišel nesplnitelný. Vstala jsem, chytla ho za ruku a šla. I když jsem došla dolů, sedla jsem do židle. Okolní svět jsem moc nevnímala. Vydali jsme se zpět. Cesta do schodů mi trvala dále. David mi utekl. Jak skončilo zábradlí, zůstala jsem klečet na zemi. Prošla kolem mě holčina. Bohužel nevím kdo, ale velmi mě pobavila poznámka: „Na koho tady číháš?“ Až Natálku napadlo, že něco není v pořádku. Odvedla mě do společenské místnosti a posléze do postele. Udělala asi to nejlepší, co mohla. Po příchodu do pokoje jsem se klepala. Povedlo se mi to nějak zaspat.

…Všechno je jednou poprvé. Hold zkušenost je zkušenost…

  8. 3. pátek

Fotky z první elektronické galerie
Ráno se mi motala hlava. Došla jsem na snídani, ale musela jsem si jít ještě lehnout. Tentokrát jsem se již kolem 11 vyhrabala z postele. S Milanem a Natálií jsme se vydali na obhlídku Popovy Šapky. Došli jsme až k druhé lanovce. Vyfotili jsme si různé zajímavosti a rozhodli jsme se vyzkoušet sáňky, které zde byli k zapůjčení.

Půjčovna sáněk

S Natálkou

Vyšla jsem kopec. Hned mě někdo srazil. Nohy letěli nade mě. Ale to mě přeci nezastaví. Pustila jsem se z dolů. Během chvilky jsem ani nevěděla, že se něco stalo. Jen jsem se smála. Tato dětinská zábava nás zabavila asi na hodinu. Pod kopcem se začaly rojit malé děti. Také si půjčovaly sáňky. Hold jsme šli hračku vrátit. ;)

Na hotelu mě to nebavilo. Bylo mi líto, že jsem předchozí den nekopala s ostatními. Vydala jsem se sama podívat na jejich práci. Sníh byl mokrý. Chůze náročná, ale během 30 min jsem byla u jejich výtvoru. Nechápu, jak úzkým tunelem mohli jezdit na lyžích. Pokračovala jsem k horní stanici lanovky. Zapovídal se se mnou vlekař. Skialpy ho velmi zaujaly. Česko ručmo jsem mu vše vysvětlila. Začalo se zatahovat. Rozhodla jsem se pro sjezd. Sníh byl mokrý. Vůbec to nejelo. Nějak jsem sešoupala až k hotelu. Všichni seděli na terásce. Nešlo se nepřidat. Ještě jsme museli pochytat poslední paprsky makedonského slunce. Dala jsem si vynikající horkou čokoládu. Nic mi nechybělo.

Naše dámička :-)

Pohodička

Palič vyhlásil soutěž v hledání dvou lavinových vyhledavačů v co nejkratším čase. Zapojilo se poměrně hodně lidí, ale kupodivu vyhráli samý chlapy. Nejrychlejší to zvládl za 3.07.

Předpověď nevypadala moc nadějně, tak nás napadlo ydat se poslední den do Skopje. Nápad se ujal. K realizaci jsme se sbalili a kolem 21:00 jsme nanosili věci do autobusu. Povedlo se nám objednat mikrobus na další den. Poměrně v poklidu jsme šli spát.

  9. 3. sobota

Museli jsme brzy vstávat, ale bylo nám to poměrně k ničemu. Snídaně byla nachystána až 7:40. Vzhledem k tomu, že taxík byl obědnán na 8:00 museli jsme si dosti pohnout.
Dojela obří dodávka. Naskládalo se nás do ní třináct. Původně jsme měli jet jen do Tetova. Domluvili jsme se, že nás za 300 mkd veme až do Skopje.
Řidič si za jízdy utíral sklo nebo telefonoval. Držet volant oběma rukama mu zřejmě přišlo zbytečné. Po rychlé snídaní bylo klesání v serpentýnách náročné.
V Tetovu byla povinná zastávka. Nejdříve jsme si dělali srandu. Na co asi čeká? Že by neměl řidičák? A co to! Během 10 min přijel člověk autem a vážně řidiči podával řidičský průkaz. Nechápali jsme, ale zřejmě do hor je tato kartička k ničemu a hold do hlavního města se hodí.
Ve Skopje pršelo. Vydali jsme se do centra. Město bylo ve výstavbě.

 

Občas nová budova, jeřáb či traktor. Na náměstí se tyčili obří sochy.

Nechápali jsme. Protože monumenty byli chaoticky rozesety všude možně. V centru nás zaujali místní obchůdky. Střídali se zde obchody s podivnými šaty, se zlatem nebo se starožitnostmi.  Občas místní restaurace nebo fast food.

Běžné šaty

Svatební šaty

Zavřený obchod

Ulička

Zlatnictví

Místní obyvatelé

 Zašli jsme si na kávičku do podivné kavárny. Ceny byly příznivé. Ke kávě neměli žádnou dobrotu, tak jsme si skočili do obchůdku na náměstí pro baklavu - velmi sladký desert.

Šokovala mě místní toaleta.

Pokračovali jsme městem až k zajímavému tržišti. Bylo zde spousta ovoce, zeleniny, oliv, koření, čajů a tabáků.

Nakoupila jsem asi půl kila sypaného čaje za 50mkd, zajímavé koření čubricu a sladkou baklavu. Dále jsme se vydali k hradu. Bohužel byl zavřený. Vysvítlo nám sluníčko. Všem s začal objevovat úsměv na tváři. Odjezd autobusu se blížil. Na autobusovém nádraží nám řekli dopoledne, že autobus odjíždí 14:15, kupodivu jsme zjistili, že jede už 13:50. Napsali jsme klukům ať si pohnout. Naštěstí spoj všichni stihli. Milan s Ondrou byli naštvaní, že museli nákup nechat v supermarketu a utíkat.
V Tetovu jsme měli možnost nakoupit. Kluci si to samozřejmě vynahradili. Nakoupili mnoho vín.

Nekup to za 100 mkd! V obchodě jsme utratili poslední peníze. Každý vymýšlel, co si ještě koupit, aby mu to vyšlo přesně. Sedli jsme a čekali na autobus. Ale co to! Vedoucímu Pavlovi došla sms, že máme dojít na místo cca 15min daleko. Nikomu se nechtělo. Začali jsme cítit plyn, asi to bylo znamení, abychom odešli. Horská image byla změněna na igelitkovou. 

Hurá autobus! Nechtělo se nám být ve vnitř, tak jsme se ještě chvilku slunili. Najednou řidič zavřel dveře a odjel. Na kruháči se otočil. Projel kolem nás. S holkama jsme byli v tričku. Říkali jsme si: "A co teď?" Začli jsme autobus pronásledovat. Naštěstí asi po půl km zastavil. Nasedat! Odjezd!
Nikomu se nechtělo domů, ale všechno dobré jednou končí ... Cestu jsme si zpříjemňovali pitím vína a hraním na kytaru. Na hranicích nás opět potrápili dlouhým čekáním. Řidiči nás trápili dlouhýma pauza. Při konzumaci tekutin vydržet 4 hodiny není lehký úkol. Hold většína z nás vyzkoušela autobusovou toaletu.

10. 3. neděle

Do Brna jsme přijeli kolem desáté hodiny ranní. I poslední úsek jsme si zpříjemnili kytarou. Nechtělo se mi loučit. Každého jsem objala. Doufám, že většinu lidí uvidím na dalších cestách.