Rumunské hory 

bohužel né každá výprava musí být úspěšná ...

18. 6. – 27. 6. 2010

Účastníci:

·         Jonáš Svoboda - Ořech

·         Ondřej Hrůza - Pekař

·         Markéta Strnadlová - Maki

Video z výletu                  

 

Vhodné vybavení:

·         termoprádlo, bunda proti větru a dešti, návleky, pončo, lžička, nůž, vařič, ešus, hrníček,vlhčené ubrousky, toaletní papír, sandály na večer

 

Další materiál:

·         vhodné mapy celého území! GPS, provázek, gumičky, igelitové sáčky, láhve na min. 4l vody, lékarnička (brufen, aulin, antibiotika, černé uhlí, smecta, pinzeta, lékařská jehla, nůžky, obvazy, obinadla, šátek, škrtidlo, krémy od bolesti - voltaren, aulin krém, šitířko), hry do vlaku,  namyšlené / napsané dva plány!  

 

Jídlo:

·         energetické tyčinky, supradyn, Mg, sója, rýře, bramborové kaše, kus kus, nudle, salám,olej, mysli, sušené mlého, polévky z pytlíku  

 

Odjezd 18. 6.

Vyjeli jsme vlakem z Brma do Budapešti. Zde jsme měli 3h pauzu. Vyměnili jsme pár forintů a vydali se na procházku do centra. Cestou jsme narazili na obrovský park, kde bylo mnoho skupinek pokuřujících vodní dýmky. Nábřeží Dunaje bylo plné velkých výletních lodí.

 

Den první

Z Budapešti jsme pokračovali vlakem do Brašova.

11:10 příjezd. Nejrychlejší cesta, jak se rozumně dostat do Zarnesti – vesničky kousek od nástupu, byla taxíkem. Taxikář nás vzal za přijemnou cenu, ale styl jeho řízení byl „ohromující“. V Rumunsku zřejmě neexistuje přednost v jízdě. Neboli spíš kam se nenacpeš, tam nejseš.

Pod nástupem jsme museli zastavit v malé hospůdce. Připili jsme Ursusem (místní pivo, v překladu medvěd), poslechli rumunské hity a hurá do kopečka. Stoupání bylo příkré. Byla jsem ráda, že jsem si s sebou vzala trekové hole.

Kluci nasadili tzv. stoupací tempo. Byla jsem poprvé v horách. Nestíhala jsem. Naštěstí na mě počkali u chladivého potůčku. Trochu jsem nechápala, proč tak hnali, když teď z nich tekl proudem pot.

Po stoupání následovali rozsáhlé louky. Proti nám se objevilo velké stádo ovcí po boku bači se psem.

Najednou vidíme jiného psa. Ten zřejmě bačovi nepatřil. Nejdříve zjišťujeme, jestli nám neublíží. Koukal na nás a tiše šel za námi. Asi po hodině společné chůze jsme psíka nazvali Kámoška. Byl vyhublý a kulhal na jednu nohu.

Stan jsme postavili u chaty zřejmě horské služby. Byl na ní velký červený kříž, ale nikdo v ní nebyl. Na svou první puťákovou večeři jsem měla rýži ochucenou bujónem a osmažený salám se sójou. Kámoška smutně koukala, tak jsme jí dali také trochu jídla.

První noc pršelo, pejsek do stanu nemohl. Schovala se pod střechu chaty.

 

Den druhý

Ráno nás probudilo cinkání kravských zvonců. Vykoukla jsem ze stanu. Sluníčko svítilo. Všude kolem nás se pásly krávy. Zkoumali naše ešusy od večeře. Kámoška na ně štěkala a naše věci chránila.

Po ovesných vločkách s mlíkem jsme vyrazili k Piatře.

Pozn. Piatra Craiului je pohoří v Jižních rumunských Karpatech. Pohoří sousedí s pohořími Fagaraš a Iezer Păpuşa na západě. Nejvyšší vrchol La Om dosahuje výšky 2239 metrů.

Před námi se vybarvila vápencová hora. Fenka šla stále s námi. Tráva pod nohami se změnila v kamení. Kamení se začalo zvětšovat. Před námi první dopomocné ocelové lano – Ferrata. Samozřejmě výbavu na ferraty jsme neměli, tak jsme kovové lano používali k přidržování.

Stoupání nebylo tak zlé. I s krosnou jsme stoupání zvládali, ale bohužel Kámoška nezvládala. Začala kňučet. Rvalo nám to uši. Po chvíli se objevila před námi. Dostala se k nám zřejmě nějakou vedlejší stezičkou. Velmi nás to překvapilo.

Po chvíli nadšení se objevila další ferrata a to už jsme se opravdu museli s Kámoškou rozloučit.

Začal výstup po vápencovém hřebeni Piatry. Vzdušnou čarou měl přechod 5km. Kluci doufali, že to zvládneme za jeden den. Vždy jsme vystoupali na nějaký vrcholek a po chvíli jsme po velkých kamenech klesali dolů. Postupovali jsme pomalu a začalo mě bolet koleno. Stoupání a klesání bylo nekonečné. Náladu nám zlepšil oběd. Po obědě cesta byla stejná. Začalo se smrákat.

Potkali jsme červenou umělohmotnou útulnu vypadající jako iglú. Během chvíle přemýšlení jsme rozhodli, že do noci celý přechod nezvládneme. Zůstali jsme, ale chybička se vloudila. Dohromady jsme měli jen jeden litr vody.

Na mě padla únava. Byla jsem ráda, že ležím. Jonáš se rozhodl, že bez vody nevydrží a za pomoci GPS se vydal sám po ferratě pro vodu. Dochází po delší době, ale bohužel je vyčerpaný a bez vody. Pramen byl vyschlý

V noci přišla bouřka. Pekař udělal z ponča obrovský trychtýř, na jehož konci byl ešus. Za noc napršel min. litr vody.

 

Den třetí

Na snídani jsme měli čaj s převařené dešťové vody. Každý měl jenom trošku vody. Kluci měli teorii, že když člověk nejí, tak nepotřebuje tolik vody. Před námi byl opět sled vápencových vrcholků. Odpoledne konečně vápenec začal přecházet v les. Stále jsme byli bez vody na obří hoře.

Nastala osudová chyba. Kvůli Jonášově touze po vodě se vydáváme neznačenou stezkou dolů z Piatry. Ze začátku klesáme po suťovisku. To se ještě dalo, ale po chvíli se objevuje před námi kolmá skála dolů. Snažíme se batohy spustit dolů. Každý jsme měli asi 2metry provázku. Spouštíme, spouštíme. Lup, Jonášův uzel se povolil a batůžek pokračoval asi 5m sám až ke stromům. Já s Pekařem si necháváme batohy a po schůdnější vedlejší cestě úsek oblézáme. Opět po suťovisku prudce klesáme. Sice je žízeň, ale rychle sestupujeme. Po chvíli se opět štěrk mění ve skálu. Vydáváme se hustějším porostem.

A je to tu! Jonáš padá. Klouže se po listech a větvích dolů. Po chvíli se zastavuje. Má odřené stehno. S Pekařem se snažíme nalézt jinou cestu. Bohužel zrovna jinou cestu jsme nenašli. Kousek od místa, kde spadl Jonáš, byl zaklíněný 10m strom. Po jeho kmeni se nám daří slézt. Pekař mě uklidňoval a navigoval mě dolů.

Nacházíme Jonáše. Kluci se chytnou. Jonáš je sprdnutý za nezodpovědnost. Přeci jen na GPSce není vše. Měli jsme štěstí, že se nestalo nic víc než odřené stehno a rozbitá kamera. Nohu mu dezinfikuju. (Od teď už nemáme video záznam.)

Sice jsme vysílení, ale konečně nacházíme potůček. Vodu hltáme. Je vynikající. Já si rozpouštím šumák. Vyčerpaní nacházíme polorozpadlou boudu.

Vitaminový šumák a chalva mě po chvíli trochu proberou. Pekař uvařil. Postavili jsme stan uprostřed boudy a naštěstí hrozivý den byl za námi. Tenkrát jsem si myslela, že jsem si sáhla na dno.

 

Den čtvrtý „odpočinkový“

Z našeho příbytku vyrážíme směr údolí. Potkáváme baču. Pekař oslovuje „Buna! Lapte? Brinza?“(Dobrý den! Mléko? Sýr?) Za čokoládu dostáváme neplněný bílou tekutinou. Časem jsem zjistila, že se jednalo o žinčicu – nápoj z ovčího mléka. Přidali jsme mysli a měli jsme vynikající oběd.

Údolím jsme se vydali doleva. Chybička se vloudila, po několika kilometrech zjišťujeme, že se vůbec nepřibližujeme našemu dalšímu cíli . (Měli jsme GPS, ale tehdy nebyli ještě tak dobré mapové podklady.) Jedinou útěchou je klukům Timisoira – pivečko v hospůdce v Saticu de Jos.

Otáčíme se zpět. Začínáme hledat místo k přespání. Nacházíme chajdu, ale je zamčená. Venku se mi spát nechce. Tahám za zámek a hurá povoluje. Nemusíme rozdělávat mokrý stan.

 

Den pátý

Další den je naším cílem vystoupat na Munti Iezer Păpuşa. Z asfaltové silnice vedoucí podél potůčku odbočujeme a prudce začínáme stoupat. Vody máme dost a podle GPS jsme správně.  Narážíme na dřevařské a bačovské stezky. Pro lenost si cestu chceme zkrátit a vydáváme se lesnatým terénem. Houští je stále hustší a větší. Musíme přelézat kmeny stromů. Sto metrů „pralesa“ nás opět velmi vyčerpalo a ještě docházíme k zjištění, že tudy cesta nevede.

Přichází špatné myšlenky. Určitý stav prohry. Sedáme a začínáme se domlouvat. Není zbytí. Musíme dolů. Ke všemu „štěstí“ potkáváme baču a začíná počítání oveček. Asi 20min přecházejí přes cestu ovečky. Je nám zima. Stále to nekončí. Stále přecházejí. Je nám hloupé vběhnout do stáda, obzvláště když kolem pobíhají psi. Konečně poslední ovečka. Sestupujeme o kus dál na cestu podél řeky.

Začíná se smrákat. Narážíme na další bačovnu. Náladu zpraví ešus mléka a obří kostka brynzy. Vše jsme opět dostali za 2 čokolády. Nacházíme rovné místo pro stan.

 

Den šestý

Ráno nás opět probouzí krávy. Jedna se rozhodla olízat náš ešus. Najít nástup na Păpuşu už nechceme. Rozhodli jsme se vydat směr Fagaraš. Po nekonečné silnici dojdeme k přehradě. Hurá jsme správně. Čeká nás výstup po schodech na hráz. Zde se dáváme do řeči s místními dělníky. Docela si rozumíme. Čokoládu odmítají. Vydáváme se po blátivé cestě kolem přehrady. Po několika kilometrech potkáváme traktor. Na plné pecky z něj vyhrává rumunská hudba. Řidič se k nám obrací a sám nám nabízí, že nás kousek vyveze. Nasedneme a stoupáme stojící na lžíci traktoru. Pro boj s bahnem má na kolech sněhové řetězy. Vyjíždí po tak šikmé cestě, že se divíme, že se nepřevrátí. Začínají bolet ručičky, ale jsme nadšení, že nám ušetřil dlouhý výšlap. Bomba výletu!! Bohužel dál už nemůže, ale pomohl nám nastoupit min. 200 výškových metrů. Řidiči dáváme alespoň snickersku za cestu. Ještě nám dělníci ukázali cestu k turistické značce.

Docházíme do opuštěné bačovny. Opět po celém dni už nemáme vodu. My odpočíváme. Žíznivý Jonáš se opět vydává pro vodu. Tentokrát úspěšně. Na večeři si děláme rajskou. Nabiti energii dostáváme chuť stoupat výše. Čeká nás ještě 12km. Stoupáme na Fagaraš. Čím víš jdeme, tím více se zhoršuje počasí. Fouká silný vítr s deštěm. Velmi nás to unavuje. Docházíme k rozcestníku, od kterého jsme měli vidět útulnu, ale cedule je urvaná a přes mlhu v okolí nevidíme vůbec nic.

Vydáváme se s GPS bloudit po hoře. Vítr nám znesnadňuje chůzi. U velkého balvanu se na chvíli zastavujeme v bezvětří. Pekař má myšlenku přespat. Podle mě a Jonáše bychom kvůli větru stan ani nepostavili. Vydává se sám s GPS a vysílačkou hledat útulnu. Po delší době čekání s Jondou začneme běhat po hoře, abychom se zahřály. Přichází pozitivní zpráva. Pekař našel baču. Dojde pro nás.

Zavedl nás do „bačovny“ – dřevěného polorozpadlého přístřešku překrytého igelitem. Uprostřed první místnosti hoří oheň. Bača sedící vedle má obličej vypadající jak jahoda. Nateklý a fialový. Před sebou má obří kotlík, ve kterém něco vařil. U ohně jsme se trochu ohřály. Byl nám nabídnut jakýsi ovčí sýr. Spát, ale musíme někam jinam. Druhý bača nasadí gumáky a kabát. Vede nás k útulně.

FUJ! Všude na zemi bláto. Útulnou profukuje vítr, ale lepší než být venku. Místo postelí zbyli už jen kovové konstrukce. Zřejmě někdo dřevo spálil. Kvůli blátu stavíme stan uvnitř útulny. Zem je hrbolatá. Spánek není zrovna vydatný.

 

Den sedmý

Ráno vykoukneme. Sice neprší, ale všude kolem je mlha. Skepse! Rozhodujeme se k sestupu. Musíme sestoupat min. 1000 výškových metrů. Do toho ještě Pekaře začíná bolet koleno. Konečně před námi rovná cesta

Potkáváme staršího pána, který se svou vnučkou sbírá jahody. Jdeme dál. Po asi hodině za námi jede auto. Zkoušíme stopovat. V autě sedí již zmíněný pán. Mluví německy. Kluci mě nechají sedět vedle něho v autě. Oni s věcmi musí na korbu auta. Muž nás odveze až do Zarnesti. Zde jsme museli strávit noc na nádraží. Kolem nás byli samý bezdomovci a žebrající děti.

 

Den osmý

Ráno jedeme busem do Sibiu. Město prozkoumáváme. K našemu překvapení jsme našli obrovské obchodní centrum. Podobné brněnskému Shopping parku. Večer zklamaní z více méně neúspěšného výletu se vracíme domů o 3 dny dříve před plánovaným příjezdem.

Poučení: Chybami se člověk učí! Lepší mapy! Větší příprava! Nechodit po neznačených trasách! Zjistit možnosti nabírání vody! Předpokládat, že zdroj vody může být vyschlý. Zjistit si správné období k výšlapu – v červnu jsou v této oblasti normální časté bouřky a chladné počasí.