Cesta do Santiaga k poznání sama sebe

Jak to vše vzniklo?

Proč se někdo vydává do Santiaga?  Každý má svůj důvod! U mě to bylo nouzové řešení před nouzovým stavem. V zimě jsem se na horách seznámila s Rostou, se kterým jsem se následně na jaře setkala u Kopřivnici a vznikl plán vyrazit do Nepálu. Bohužel vysněný Nepál byl v říjnu zavřený a nastalo řešení, co bude dál. Rosta nadhodil, že bychom se mohli vydat do Santiaga. Já proaktivně zjistila ceny letenek a za 420 Kč + 1000 Kč (za batoh) koupila letenky do Malagy. Malagu jsme zvolili, protože jsme chtěli co nejdéle být v teple. Odlet byl 4. 10. – den před vyhlášením nouzového stavu v CR.

Co s sebou?

Balit se na měsíc nebo na týden do hor mě přijde nastejno. Hlavní trio je pohodlné boty, padnoucí batoh a spacák. Boty jsem měla La sportiva Boulder – pro mě to byl kompromis mezi botaskou a pohorkou. S klidem mohu říci, že mi posloužily a bohatě stačily. Batoh mám osvědčený a už 10 let používám Osprey Aether 60l. U spacáku nedám dopustit na péřový Warmpeace 900. Moje heslo radši horko než zima se pouze neosvědčilo na pláži, kde byly komáři. V rozepnutém spacáku sice nebylo horko, ale ráno jsem vypadala, jako kdybych měla neštovice.

Oblečení každý volí dle toho co má rád a sedí mu. Kdybych chtěla ušetřit na váze, vzala bych si kalhoty s odepínacími nohavicemi. Asi by stačilo místo dvou mikin jedna. Trička beru tři s heslem čisté, sušící se a používané. Moje největší „vychytávka“ je velký tenký šátek, který používám jako sukni, ručník a pokrývku hlavy. Proti dešti jsem zvolila pouze membránovou bundu, protože i u ponča jsou nohy často mokré. Pro případ silného deště jsem měla v záloze legíny na převlečení.

Příště bych rozhodně nešetřila na hmotnosti a tloušťce karimatky. Vzala jsem si s sebou levnou karimatku z Decatlonu a svou teplou měkkou samonafukovačku nechala doma. Nejen komfort ležení se nedá srovnat, ale také výhřevnost. Teplý spacák neřeší chlad od země!

Zbytek spíše bodově: nůž, lžička, lékárnička, sluneční brýle, opalovací krém, vlhčené ubrousky, toaleták, camelback, trekové hole, čelovka, sandále (stačily barefood), PAS, KARTA, PENÍZE, KREDENCIAL! Rosta s sebou ještě měl šikovný rozkládací solární panel. Bohužel se neobejdu bez svého chytrého mobilu, protože v něm mám mapy, GPS, internet, fotoaparát a všechny tyto funkce se na výletu hodí. Rozhodli jsme se doma nechat stan a vaření.

Samotná cesta

Nevidím význam v psaní deníku, co jsem kdy po dnech dělala. Ráda se podělím o některé zážitky, ke kterým se pojí fotografie.

První den jsme pojali odpočinkově. Z letiště jsme došli až k moři. Čekalo nás sluníčko, písek, ale k našemu překvapení, ledová voda.

Dostat se do centra Malagy byla jiná sranda. Nebyly jsme ještě zvyklí na batohy. Podél silnic nevedli chodníky, ale odpadky. Našla jsem malé nádraží Los Prados,na kterém jsme zjistili, že musíme jet vlakem do centra a až tam koupit jiný lístek do výchozího bodu Sevilla.

V Sevilla jsme sehnali levné ubytování přes booking a na večer si užili procházku na lehko historickým městem. Ráno jsme v knihkupectví sehnali KREDENCIAL. Nechtělo se nám platit 10E za katedrálu, ale u východu jsme dostali bezplatně razítko. Od tohoto bodu jsme už putovali jen pěšky s batohem.

První dny byly náročné na vysoké teploty a zvykání na zátěž. Jednou nám oběma došla voda a zbývajících cca 6km bylo úmorných. V této části byly vesnice poměrně daleko od sebe a na slunci spotřeba vody byla vysoká.

Jednu noc jsem zažila muka, když jsme spali v oboře u vody a Rosta mi jen tak mimochodem řekl, že pokud mám své dny, mohl by na mě jelen zaútočit. Chvíli poté co jsme usnuli, jsem slyšela „štěkání“ a protože jsme spali u vody tak myslím, že určitě kolem nás nějaká zvířata prošla. Krom mého bušení srdce se naštěstí nic nestalo!

Takový náš běžný den vypadal tak, že jsme si rádi pospali, sbalili věci a šli. Největší horka byly mezi 14 – 18 hodinou. Tento čas jsme trávili bud pod olivami ve stínu nebo na příklad pod hradbami hradu. Rosta často kreslil a já si bud užívala relax, sledovala okolí, sbírala hrozny nebo hrála s mobilem. Odpoledne jsme vždy museli čekat, až skončí „siesta“, která trvala většinou od 14-17 hodin a otevře se obchod. Nakupovali jsme zpravidla ze dne na den.

Za zmínku určitě stojí historické město Merida. Albergue zde bylo zavřené, ale památky byly úchvatné. Místo na spaní jsme našli u průzračného jezera za městem, zůstali jsme dokonce 2 noci.

Po slunečném období nastalo deštivé. Přes den zmoknout se ještě dá, ale protože jsme neměli stan, museli jsme na noc najít bud ubytování nebo střechu. Ve městečku Alcuascar byl náš výlet posvěcen knězem a místo nejisté další cesty nás jedna otevřená branka pustila na zastřešenou terasu. Jeden den natolik pršelo, že jsme upřednostnili zaplatit 24E i když běžná cena Albergue byla 6-10E.

Nevím, jestli si mohu dovolit vyprávět Rostuv příběh, ale v jednoduchosti. V CR Rosta odešel z práce, opustil byt a v podstatě veškerý majetek mu zůstal v batohu. Jeho batoh vážil na letišti 25 kg, tedy s vodou a jídlem určitě mnohem více. Já otázku zátěže pojala co nejskromněji a můj batoh se odhadem pohyboval mezi 11-13kg. Myslím, že např. tento rozdíl byl důvodem rozdílné představy o tempu. Přibližně po měsíci jsme se dohodli, že se rozdělíme. Pro mě to bylo ze začátku těžké, protože jsem se opravdu poprvé v životě ocitla sama v cizí zemi. Jedinou mojí výhodou byla poměrně plynulá španělština. Ze začátku jsem zkoušela spát venku, tak jak jsme byli zvyklí s Rostou. Jeden den jsem po cestě potkala 2 sice malé, ale černé tlusté hady. Začala jsem se hadů bát. V noci jsem se stále budila. Po dvou nocích jsem začala vyhledávat ubytování. Také se začalo ochlazovat, tak si myslím, že to bylo rozumné řešení. Po pár dnech se samota prolomila a potkala jsem další poutníky.

Ráno jsem vycházela sama, hned za městem se ke mně přidala fenka. Pes je příjemný společník, ale stále jsem přemýšlela, co bych s ní dělala. Po cestě jsem dohnala Rubena, začali jsme si povídat a zjistili jsme, že máme stejný cíl. Večer jsme našli Albergue, ale fenku jsme museli nechat venku. Koupila jsem jí konzervu, ale ráno už před dveřmi nebyla.

Další část cesty jsem byla s Rubenem. Krom toho, že brzo vstával a pravidelně jsme už 7:30 vycházeli, to byl milý společník. V jedné části za Salamankou jsme se rozdělili, protože já chtěla razítko z katedrály a on nevím, kam pospíchal. Po 3 dnech jsme se setkali v Zamoře, kde jsme to nečekaně „oslavili“ výborným králíkem, na kterého nás pozval správce ubytování.

Ted už mi to přijde zábavné, ale některá uzavřená ubytování nás občas dostala do situace, kdy jsme se museli rozhodnout, jestli ujdeme mnoho kilometrů (mé maximum bylo 40km/den), zaplatíme více za jiné nebo přespíme někde venku. Já neměla stan – vlhko a zima byl problém. Milý Ruben si nesl stan pro jednoho, tedy měl o trochu větší komfort. Oproti rose jsem bojovala spaním pod stromem nebo pod lavičkou. Naštěstí nás nepotkal silný déšť. Jeden večer jsme si zpříjemnily rozděláním ohně na místě k tomu určenému.

Ruben byl pro mě trochu průvodcem. V oblasti plné žaludů mi povídal o „cerdo iberiku“, které se živý žaludy a podle toho kolik jich za život sní je jeho maso ceněné. V jedné malé kavárně mě zase „seznámil“ s „churros“=smažené těsto v podobě hadů, které se máčí do horké čokolády. Těsně před tím, než jsme se rozloučili, jsme se dostali do oblasti mořských plodů a ochutnala jsem poprvé „pulpo“= chobotnice. Rozdělili jsme se pro mě 2 noci před Santiágem. Ruben měl koupený lístek na vlak a já se pro změnu rozhodla, že trochu zpomalím. Částečně i kvůli bolavému kolenu. Udělala jsem si pěkný den „navíc“.

Konečně jsem potkala i další poutníky. Každý měl zajímavý příběh. S jedním jsem jeden den putovala.

Do Santiaga jsem došla sama 26. 11. 2020. Bohužel musím říct – byla jsem zklamaná. Hlavní katedrála byla zavřená a ještě byla obstavená plotem, protože je v rekonstrukci. Na informacích mi doporučili otevřené Albergue a poslali mě do oficiální kanceláře, kde jsem po předložení kredenciálu dostala diplom. Příjemné překvapení byli další poutníci. Ten den se nás potkalo cca 10 ze všech růžných směrů. Pouze recepční se nás snažila trochu rozhánět, abychom neporušovali covid pravidla.

Ráno jsem se přidala ke klukům Abel a Sergio. Kluci byli přibližně stejně staří a cestovali s vlastnoručně vyrobeným vozíčkem. Podle mě zajímavý nápad, ale byli odkázáni na asfalt. Zajímavostí je, že šli od prahu svého domu, což pro ně bylo někde od Barcelony. Jeden večer jsme grilovali na připravených grilech. Bylo to příjemné zpestření. Společně jsme došli až na KONEC SVĚTA = FISTERRA.

Pro mě až tento bod byl opravdovým koncem cesty. Došla jsem k Atlantiku! Ten den bylo nádherně. Velmi dlouho jsem jen seděla a poslouchala oceán. Až přišli kluci, tak jsme společně užívali momentu a čekali na západ slunce. A kdo by to čekal, že jsme zrovna trefili i úplněk. Slunce zašlo a vyšel oranžový měsíc. Večer se k nám přidal ještě brazilec Huberto. „Poslední večeři“ jsme měli menu mořských plodů ve vyhlášené restauraci a zapili jsme to výborným vínem.

Zpět do Santiaga jsme se již vrátili autobusem. Mezi tím došel do Santiaga i Rosta. Vypadal trochu jinak – byl hubenější, unavený, ale byl rád, že i on došel do pomyslného cíle. Cesty všech se opět rozešly.

Zamyšlení

Samotná cesta do Santiaga pro mě byla výzvou, jestli dokážu ujít tolik kilometrů. Celkem jsem ušla +- 1088 km. Překvapilo mě jak dlouhá a úmorná může být rovina. V oblasti Castilla y Leon jsem několik dní šla rovně mezi poli. Pro horalku je to trochu „nuda“.

Vyzkoušela jsem si, že dokážu být i sama, ale potvrdila jsem si, že je mi lépe mezi lidmi. Celkově mi na cestě chyběli blízcí přátelé. Až po návratu za českými horskými přáteli jsem si uvědomila, jak je mi dobře na místě, kde se domluvím a mám pocit, že mě někdo má rád.

Trasa a možnosti ubytování

Psát dny a kilometry je absolutně zbytečné. Existuje stránka, kde jsou všechny etapy a možnosti ubytování dopodrobna popsány. www.gronze.com Etapy pro nás byly orientační, protože délku a cílová místa jsme si volili podle domluvy a praktičnosti.

Nechci se vymlouvat na covid, ale hlavní komplikací byla uzavřená ubytování. Zajímavostí je, že uzavřeli hlavně ty nejlevnější, které zpravidla měli spravovat města. Bylo nutností se vždy den dopředu dovolat do následujícího a zjistit jaké jsou možnosti. Občas kontakt nebyl dostupný nebo číslo bylo špatné, ale většinou vše sedělo včetně cen. Ve Španělsku si opatření každý kraj řeší sám, proto co platí v jednom kraji, nemusí platit v druhém. Pro Rubena byl velkým problémem plošný zákaz používání kuchyní, který nám nedával smysl.

Spíše zajímavostí je, že jednu dobu uzavírali kraje, ale na trase jsme nepotkali žádnou kontrolu. Oficiálně se vyhlásilo, že do Santiaga de Compostela nebudou moci vstoupit poutníci, kteří vyrazili po zvoleném datu. My jsme sice spadali do kategorie těch, kteří mohli, ale na žádné výjezdové silnici jsme nepotkali žádnou kontrolu a i přes nápadný batoh na zádech nás nikdo nekontroloval.