Zvedni palec a jeď, aneb proč miluju stopování!

Od té doby, co jsem v Praze, se čím dál častěji setkávám s názory: „Ty se nebojíš?“, „Seš blázen“, „Já bych nikdy nestopoval/a.“

Vždy odpovídám stejně: „Mě stopování baví.“ Následuje údiv. Ráda bych takovým údivům předešla a seznámila vás, proč vlastně stopuji.

Jak to celé začalo

Stopovat jsem začala v 17, když jsem měla vlastního koně asi 20km od Brna a nikdy mě nebavilo přemýšlet nad tím, jestli autobus jede jednou za půl hodiny, hodinu nebo dokonce o víkendu co dvě hodiny. No a jednoho dne, jak mě nebavilo čekání na zastávce, zvedla jsem palec a hele někdo zastavil. Takto se to opakovalo několikrát týdně. Nejen, že jsem nemusela přemýšlet, v kolik mi jede autobus, ale vždy jsem potkala někoho zajímavého.

Na náhodu nikdy není nouze

Největší perličkou byl klučina jménem Tomáš, který je doteď mým velmi dobrým kamarádem a psala jsem o něm dokonce maturitní práci na téma: „Na náhodu nikdy není nouze.“ Pointa byla v tom, že jsem tak trošku propadala s matiky a Tomáš je čirou náhodou velmi dobrý v tomto oboru. A protože nerada platím, tak jsem mu nabídla, že ho vezmu lézt. Já jsem z matematiky odmaturovala a on leze do dnes. ;)

Co za to?

Jak už jsem zmiňovala něco o placení, je pravdou, že v Evropě je stopování nezpoplatněné. Bacha na Rumunsko, tam vám rádi zastaví, ale rádi si taky řeknou o příspěvek na palivo. Ale! Pro mě je důležité člověku nějak cestu zpříjemnit, samozřejmě nemyslím žádné sexuální služby, ale pokud si někdo potřebuje popovídat, vyslechnu si jeho příběh. Když někoho zaujme, že jsem cestovatelka, ráda mu vyprávím nějaké příhody z mých cest. Jednou mi udělalo radost, když mě někdo vzal, protože se bál, aby neusnul. Třeba by se nic nestalo, ale možná díky mě v pořádku dojel domů.

„Nebojíš se, když stopuješ sama, že tě někdo znásilní?“

Vždy odpovídám NE! Možná je to jen o mém „pozitivním přístupu“, prostě věřím, že se mi nic nestane. Ale spíše mám ověřené, že stopaře často berou lidi, kteří za mlada stopovali. A také je potřeba se zamyslet, že i pro řidiče není zrovna bezpečné brát si cizího člověka do auta. S čím se pojí moje oblíbená hláška řidičů: „Já stopaře nikdy neberu, ale vy jste se tak hezky usmála.“

Uznávám, že nějaké nabídky proběhly, ale vždy slovní odmítnutí stačilo. Častěji se mi stávalo, pokud mě někdo bral delší dobu např. 4 hodiny, tak chtěl na mě kontakt, ať se mu ozvu, jestli jsem dobře dojela. Což mě vždy potěšilo.

Jediné čeho se bojím, je občas styl řízení řidičů. Nepříjemný zážitek jsem měla, když mě vezl pán v rozvodovém řízení, který byl naštvaný na celý svět. Jel stylem brzda, plyn. Vyhazoval odpadky z okna a na dálnici předjížděl zprava. Chápu jeho rozrušení, ale tehdy když zastavil, tak se mi opravdu ulevilo.

Jak dlouho se čeká?

Toto je ošemetná otázka. Má zkušenost je, že pokud čekám více než 20min.

A) Stojím na špatném místě. Tedy řidič nemá dostatečný čas na rychlé a bezpečné zastavení. Nejlepší místa jsou na dálnicích výjezdy z benzinových stanic. Ve městech místa za kruhovými objezdy. Občas jsou dobré autobusové zastávky, ale bacha na rychlost, pokud auto jede 90 km/h brzdit se mu nechce. Nikdy nestopujte přímo na dálnici! Je to nebezpečné a dokonce policii pokutovatelné.

Doporučuji stránku http://hitchwiki.org/maps/

B) Stojím za nájezdem na hlavní silnici, což se nám stalo v Norsku, čekali jsme 2 hodiny, než nás někdo popovezl o kilometr a vysvětlil nám, že tam, kde jsme stáli, jezdí místní do centra. Na novém místě jsme jeli do 5min, tam kam jsme potřebovali. Stejná zkušenost se mi povedla v českém městě Aš.

C) Stopujete v dešti. Bohužel, ne každý má rád mokré sedačky a místo vysvobození se můžete dočkat několika desítek minut čekání a ostřikování projíždějícími auty.

To nejlepší nakonec!

Bohužel značkám a drahým autům moc nerozumím, ale jela jsem luxusními kamiony, auty značek Audi, BMW, Superb. Viděla jsem luxusní palubní desky se zabudovanými navigacemi. Seděla jsem na různých druzích kůže. Po německé dálnici jsem jela 240 km/h sportovním BMW s pidi volantkem. Potkala jsem vážené podnikatele a zajímavé lidi např. kamaráda Radka Jaroše, obchodníka firmy Kraft v BMW X5, Maďarskou operní pěvkyni, majitele firmy na zpracování kovů atd. Ale stejnak nejlepší zážitek mám z jízdy z kufru.