„Někdy život neubíhá podle našich představ, tak je potřeba se zamyslet, co je potřeba změnit“
Po 3 týdnech dešťů, hnusného počasí, zkouškového, odložených
seskoků a nekonečných debat o budoucnosti bylo potřeba vyčistit hlavu.
 |
| Naše trasa |
6. 6. čtvrtek
Vracím se z Prahy. Batůžek už mám nabalený. Už od
chvíle, co jsem dala krosnu na záda a oblékla si své cestovní „hadry“ mám
radost. Těším se do neznáma. Volám kamarádovi Davidovi a nechávám se hodit na
Rohlenku (první benzinová stanice za Brnem ve směru na Olomouc). David zastavil u polského kamionu. Neváhám a
jdu se zeptat: „ Dobrý den, jedete do Katowic?“ Nemohu tomu uvěřit, ale řidič
vážné jede do Katowic. Do 10 min vyjíždíme. Dokonce mi vysvětlil, že letiště je
10km od Katowic, tak že mě hodí kousek od něj. Po vysezení mi zbývaly 2
km. Já lenoch při chůzi stopovala.
Zastavil mi řidič autoškoly, u sedadla spolujezdce byly pomocné pedály ;)
 |
| Jsem tu! |
Noc na letišti byla zdlouhavá. Neměla jsem propisku, tak
jsem vymýšlela, jak nějakou získat. Po chvíli jsem oslovila pána sedícího naproti
mě. Pán mi propisku daroval, ale psát
jsem nezačala, protože jsme si začali povídat. Přesně někoho takového
jsem potřebovala potkat. Čas začal ubíhat. Jmenoval se Mick. Začal mi povídat
své příběhy o cestování. Studia ho nebavila, tak je ukončil a vydal se do
světa. Cestoval klasickým způsobem chvíli obyčejná práce, chvíli cestování.
Několikrát byl v Americe, třeba i v Norsku pocházel z Velké
Británie. Během svých cest měl mnoho známostí. Měl spoustu podobných názorů.
Strávili jsme spolu příjemné 4h.
7. 6. pátek
Kolem 2:00 jsem se rozhodla jít na chvíli spát. 4:00 mě
probudila výzva k odbavení. Klasicky jsem odevzdala batoh, prošla
kontrolami a čekala další 2h na letadlo. Odlet byl naštěstí přesný, jen místa
v letadle nebylo zrovna nejvíce. Celou cestu jsem se snažila najít nějakou
polohu ke spaní. Bohužel se mi to nepovedlo. I když jsem byla unavená.
Přistávali jsme do krásného slunečného dne. Před letištěm jsem oslovila
cestovatele s krosnou. Po chvíli jsem zjistila, že je to Čech stopující na
farmy na sever. Kousek cesty jsme šli spolu. Na pěkném místě jsem si začala
vařit. Klučina mezi tím odstopoval. L
Po snídani jsem do 15min stopla sympatickou rodinu. Stopování po E16 šlo velmi
dobře.
 |
| Kýčovité mraky |
 |
| Zvonička |
Pouze jsem přestupovala z auta do auta. Jeli jsme nádhernými
údolími po cestě E16 přes Honefoss do Fagernes. Z Fagernes jsem byla vzata
na výlet kolem Stondafjorden. Celý výlet jsem si užila, byla to konstantní
kochačka. Když jsme se vraceli do Fagernes, na křižovatce jsem zahlédla
kamaráda Marka. Od této chvíle jsme stopovali společně. Čekací časy se trochu
prodloužily, ale společnost jsem uvítala. Pokračovali jsme přes náhorní plošinu
Jotunheimenn.
 |
| Jotunheimenn |
 |
| Otužilec Marek |
Během chvíle nám zastavilo auto plné opilých Norů (viz. díl
I.)
 |
| No coment |
Zavezli nás až do městečka Lom. Pokračovali jsme po silnici k nástupu
pod Galdhopiggen. Jak tak jdeme, najednou v dáli vidíme ohromného tvora.
Dal se do pohybu. Byl to LOS! Stále bylo světlo, ale čas ukazoval 23:00.
Nemohli jsme najít žádné vhodné místo na stan. Tak jsme poprosili jednu paní,
jestli bychom nemohli postavit stan na její zahradě. Paní nejen, že souhlasila,
ale dokonce nám přinesla vynikající ovocný dort s vínem a ukázala nám domeček pro návštěvy.
8.6. sobota
Po dlouhém dni jsme dlouho vyspávali. Vycházeli jsme až
kolem 11. Během 2h chůze jsme potkali pouze traktor a auto jedoucí jen kousek.
Na 17 km trase jsme přestávali věřit, že někdo pojede. Za námi se objevilo auto
s německou řidičkou. Nejdříve řekla, že má jen jedno místo. Nechtěli jsme
se rozdělovat, tak jsme jí řekli, že se nějak vejdeme. Naštěstí souhlasila.
Vzala nás až k chatě Spoterstulen. Bylo kolem 14:00. Na chatě nám řekli,
že je na výstup docela pozdě, ale jelikož bylo hezké počasí, rozhodli jsme se
to zkusit. Němka Soňa šla ráda s námi.
 |
| Naše zachránkyně |
Nejdříve po hliněné cestě, dále po
kamení a nakonec ve sněhu.
Já měla jen tenisky. Využila jsem igelitových pytlíků a hurá
do studeného.
 |
| Hi-tech |
Během výšlapu výhledy byli nádherné. V sedýlku před
Galdhopiggenem jsme vlezli do mraku a začal foukat vítr. Na vrcholu nás čekalo
příjemné překvapení. (Galdhopiggen 2469 m.n.m)
Mraky se na chvíli rozestoupili
a uviděli jsme malou chatičku. V níž nás čekal milý hoch, který tam trávil
pár dní. Na chatu došel na telemarkách. Říkal nám, že tuto práci má velmi rád,
volný čas si krátil čtením.
Bylo již 18 hodin, tedy jsme začali sestupovat. Hopsání a
klouzání ve sněhu bylo velmi zábavné. Vítr nám foukal do zad. Chvíli také
sněžilo, ale hřála nás radost z výstupu. Občas se sníh propadl až po
kolena. Ve spodní části byl sníh vodový. To bych nebyla já, abych tam nespadla.
Celý zadek jsem měla mokrý. Studilo to, ale nic na převlečení jsem neměla. U
auta jsem alespoň vyhrabala suché vojenské podvlíkačky a žabky.
Němka nás vzala jen do údolí. Přeci jen, vést dva lidi na
jednom místě není podle předpisů. Ze začátku mě pouze napadlo, že bychom mohli
opět zůstat u paní na zahradě. Byli jsme tak unavení, že jsme šli opět zkusit
štěstí. Paní nejen, že opět souhlasila, ale opět nám nabídla výborný dort.
 |
| Večerní plánování |
 |
| Hra mraků |
 |
| Norské značení |
 |
| Vrcholová chatička |
 |
| Okno v mracích |
 |
| Sestup |
 |
| Večerní údolí |
9. 6. neděle
Ráno jsme se probudili do oblačna. echtělo se nám vstávat.
Vyhrabali jsme se až kolem 11. Milý horský vůdce nás vzal až do Lom. Poradil
nám nějaké tipy na výlet. Vysadil nás u jednoho z nejkrásnějších dřevěných
kostelů. Kostelík byl opravdu celý ze dřeva, i malby byly na dřevě. Dřevo bylo
namořeno smůlou. Velmi pěkně to vonělo. Kostelík byl starý 1000let.
 |
| Kostelík |
 |
| Oltář |
Po kulturní vložce mě napadlo nahlédnout do kontejneru,
protože jsem slyšela, že supermarkety vyhazují den staré jídlo a vážně! Kontejner
u obchodu Kiwi byl plný masa, sýrů, šunek, jogurtů a ryb. Nějakých věcí jsme se
báli, ale sýry a oříšky v čokoládě jsme si vzali.
 |
| Nakoupeno |
Z Lom nás začal kdosi pronásledovat. Ukázalo se, že je
to klučina z Plzně, který je už 3 měsíce na cestách. Oproti nám měl min
20kg krosnou. Také si velmi pochvaloval pohostinné kontejnery, ze kterých se
již 3 měsíce živil a díky kterým za toto období neutratil ani korunu.
Zkusili jsme stopovat ve třech. Nedařilo se, tak jsme se
rozdělili. Asi po 1,5h nám zastavil skialpinista, který naložil i Matouše. Auto
pokračovala Strymu. Museli jsme vystoupit kosek za Grotli na náhorní plošině.
Vítr foukal, jezero bylo zamrzlé. Stop netrval dlouho. Bylo zataženo, začalo
kapat. Spaní v horách jsme přehodnotili. Nechali jsme se odvést do Gairangeru
– městečko na konci Gairangerfjordu. Vydali jsme se po levém břehu hledat místo
na spaní. Po chvíli stoupání jsme našli lavičku s výhledem. To bylo to
pravé místo. Celý večer nás Matyáš bavil příhodami ze svých cest. Projel
Afriku, Kavkaz, Gruzii. Na tento rok plánuje Dolomity a Matterhorn. Ve Finsku
díky štěstí vyzkoušel finskou sauna, telemarky či běžky. Klučina mě velmi
inspiroval. Myslím, že by měl také začít své příhody sepisovat. ;)
10. 6. pondělí
Ráno sice vrcholky byly v oblacích, ale sluníčko se
pomalu dralo přes ně. Po focení jsme pokračovali ve výstupu kolem fjordu.
Vyhlídka opravdu stála za to.
 |
| Blbinky |
 |
| Tajemný Matyáš |
Na nejvyšším místě cesty se s námi Matyáš rozloučil,
protože nechtěl jet trajektem.
 |
| Vodopád sedum sester |
Ve dvou jsme došli k opuštěné farmě. Na
ceduli popisující místo nás zaujal odstavec o uvazování dětí, aby nespadli do
fjordu.
 |
| Farma |
Z farmy jsme strmě klesali až na malý kamenitý plácek. Trajekt nám
ujel před nosem. Další jel za 2h. Čas jsme využili psaním, šitím, opalováním a
jezením.
 |
| Přístaviště |
15:30 jsme byli naloděni na trajekt. Pohled z trajektu
byl opět jiný než z vyhlídky.
 |
| Z trajektu |
Mraky zmizeli, sluníčko svítilo. Rozhodli jsme se podívat na
Dalsnibbu 1476 m.n.m. Kupodivu fjord je téměř ve výši hladiny moře, ale pro
turisty vede silnice až na vrcholek tohoto kopce, kde je velké parkoviště a
obchod se suvenýry. Nám se povedlo dostat až nahoru karavanem.
 |
| Vrcholové parkoviště |
Výhled byl
nádherný, ale mně přišel docela nezasloužený.
 |
| Mužik |
 |
| Mara nad Gairangerem |
 |
| Zasněžené kopečky ze skialpinisty |
Sjeli jsme do Gairangeru. Povečeřeli jsme na pobřeží při
západu slunce, které mimochodem zapadlo 21:00. Pro lenost jsme stan postavili
na volném plácku kousek od centra
11. 6. úterý
Naše lenost se nám ráno vymstila. Když jsme dobalili.
Objevila se nad námi helikoptéra. Stan už nebyl přikolíkován, tak se vznesl do
vzduchu. Já běžela pro stan, Marek sebral věci a utíkali jsme pryč. Helikoptéra
přistála. Místo očekávaných nadávek se nám slušně omluvili, že nám odváli stan.
To by se v ČR asi nikdy nestalo.
 |
| Ranní překvapení |
Povedlo se nám docela rychle odstopovat k trajektu.
Ale po výstupu to byla špatenka. Auta jela vždy
v koloně a nikdo nebyl zrovna ochoten zastavit. Šli jsme asi hodinu, než
nás vzal sympatický skialpinista, který jel na výšlap. Vyložil nás u
informačního centra s vyhlídkou na Trollstigen – několikakilometrová
klikatá silnice vedoucí až do údolí.
Po procházce jsme neodolali vynikající smetanové zmrzlině za
35 NOK. Celým klesáním nás provezli dva Francouzi.
 |
| Výhledy |
Na křižovatce vysedáme,
abychom ještě stihli Trolvegen -
nejvyšší kolmá stěna v Evropě dosahující převýšení 1100 m. Využívá
se ke sportovnímu lezení a také k base jumpu.
 |
| Trollveggen |
S rybářkami jsme se
dostali do Åndalsnes. Z městečka jsme se dostali na 2 stopy před Ålesund
do prumyslové zóny. Místo to nebylo nejlepší, ale to bychom nebyli my, abychom
si neporadili. Zakempovali jsme kousek od parkoviště. Místo vodopádů jsme
usínali při hrčení továrny
 |
| Dobré ráno |
12. 6. středa
Ráno se na nás přišli podívat
dělníci. Pobalili jsme a zmizeli. Do centra jsme se dostali za chvíli. Vyšli
jsme si na Akslu – 169 m vysoká hora uprostřed Ålesundu využívaná jako
vyhlídka. Nebe bylo zatažené, hory byly v mracích. Po sestupu jsme se
nejlevněji mohli najíst leda tak v Mekáči. L
Z informačního centra nás poslali na internet do knihovny, kde se dalo
využít hodiny zdarma. Začali jsme hladat couchsurfing. Díky FB a kamarádovi
Burákovi jsem dostala kontakt na Vladimíra. S kterým jsme si dali sraz a
domluvili se na nocleh.
Volný čas do srazu jsme
využili výběhem na Akslu. Konečně vyšlo sluníčko. Poobědvali jsme
s výhledem. Já se bavila focením racka.
 |
| Racek |
 |
| Ålesund |
Vladimíra jsme opravdu
potkali. Vzal nás do krásného bytu, kde nás seznámil ještě s přítelkyní
Janou. Dali jsme si sprchu. Oprali jsme špinavé věci. Konečně jsme si připadali
zase jako lidé. ;) Po koupeli jsme se vydali společně na výlet na pobřeží. Mezi
ostrovy vedly hluboké tunely. Klesly jsme až 150m pod hladinu moře. Zaujali nás
nádherné majáky.
 |
| Západ slunce v mracích |
Bohužel na cílově pláži jsme
moc dlouho nevydrželi, protože foukal studený vítr.
Večer nás čekalo milé
překvapení. Jana uvařila vynikající kuřecí maso s omáčkou a bramborami.
Dlouho mi jídlo nechutnalo, jak ten večer. Přeci jen ovesné kaše a čínské
polívky se nedají jíst pořád.
13. 6. čtvrtek - stopovací den
Ráno jsme se rozloučili a
museli jsme vyrazit. Z Ålesundu až na trajekt jsme se dostali docela
rychle. Díky Markovi, který se ptal řidičů, jsme se s milou paní dostali
až do Volda. Páč se Markovi povedlo roztrhat kvalitně své rifle a ani šití
nepomáhalo, zakoupil v místním outdoor shopu nepromokavé kalhoty.
Po nákupu jsme se vydali na
stop. Z Volda se dalo dostat do Strynu buď trajektem nebo na okolo.
Samozřejmě jsme nechtěli platit, tak jsme se vydali delší o to strastiplnější
cestu. V zákrutě nikdo nezastavoval.
Stopařské pravidlo: Pokud
nikdo nezastaví do 30 min. Je to chyba stopaře.
Tak jsme změnili místo. Auta
začala zastavovat, ale nikdo nejel naším směrem. U 5. auta jsme si konečně
nechali poradit. Pán nás odvezl na výpadovku a hele během 5 min nám zastavila
milá slečna jedoucí až do Strynu. Zde jsme navštívili turistickou kancelář a
pokračovali do Oldenu. Kupodivu tentokrát vedla k ledovci 20km dlouhá silnice.
Půlku nás vzal jeden místní. Dál jsme pokračovali po vlastních. Když začalo
kapat, postavili jsme stan.
14. 6. pátek
Ráno jsme pochopili nutnost
silnice. Začaly přijíždět autobusy plné turistů. Pro línější typy vedl od
parkoviště trolí vláček až k patě ledovce Briksdasbreen.
My jsme šli pěšky. Po cestě nás
zaujaly značky, kam až ledovec zasahoval v kterém roce. Došli jsme až k ledovcovému
jezeru. Pro turisty zde byla přichystána další placená atrakce. Mohli se
navléct do gumáků, vzít do ruky pádlo, nasednout na raft a pádlovat až pod
ledovec, kde se otočili a jeli zpět. Nic víc než mi neviděli…
Po výletu jsme se zasekli v turistickém
centru. Déšť stále zesiloval. Internet a jídlo nás alespoň částečně zabavilo.
Kolem 18 už nás sezení vážně nebavilo. Marek sehnal auto jedoucí do údolí.
Najednou jsme vyjeli z mraku, déšť se držel pouze na konci údolí. Pomocí
popisu jsme našli cestičku na chatu Flatsteinbu. Po 1h prudkého stoupání jsme
zastavili v opuštěné chatě. Nabrali jsme energii a pokračovali dál.
Sluníčko nám svítilo do zad.
21:00 jsme dorazili do útulné
chatičky. Mohli uvařit. Povečeřeli jsme při svíčkách. Byla jsem velmi ráda, že jsme
se odhodlali tento den k výstupu.
 |
| Flatsteinbu |
15. 6. sobota
Ráno nám byl odměnou nádherný
výhled. Na lehko jsme prozkoumali okolí chaty.
 |
| Panorama |
 |
| Ledovec |
 |
| Ledovcový jazyk v údolí |
Výhled na ledovec byl mnohem
hezčí než v obklopení turistů. Zapsali jsme se do knihy, přispěli do
kasičky a vydali se dolů. Ve spodní části jsme zjistili, že jsme v kozí ohradě.
Ovce nás následovali.
Díky sluníčku jsme se celou
cestu potili. Začalo nás lákat průzračně čisté ledovcové jezero. Nejdříve jsme
brodili řeku, chlad procházel od noh celým tělem. Hygienu jsme zvládli velmi
rychle. ;)
 |
| Pohoda |
Po koupeli jsme si užili
válení na karimatkách, ale čas utíkal rychleji než bychom chtěli. V sobotu
se obchody zavírají kolem 18:00. Začali jsme stopovat, ale nikdo nezastavoval.
Pár nás vzal na požádání. Do Oldenu jsme dorazili přesně 18:00. Majitel obchodu
byl nekompromisní. Zavřel nám před nosem. Hold jsme se museli vrátit do většího
města Stryn. Nakoupili jsme na 2 dny.
Povedlo se nám dostat večer
pouze zpět do Oldenu. Ve 22:00 jsme stopování zabalili a postavili jsme si stan
přímo ve vesničce. Noc byla příšerná. Celou noc nás budili uřvaní racci.
16. 6. neděle – stopovací den
Vstávali jsme docela brzy.
Přemístili jsme se na naše stopovací místečko. Kupodivu auta nejezdila. Zřejmě
v neděli ráno Norové vyspávají. Zjistili jsme, že za chvíli jede autobus. Potupně
jsme nasedli. Ohromila nás cena 70 NOK/osobu/40km. V celém autobuse byli
pouze 3 další pasažéři. Jeli jsme do Byrkjelo, kterým vede E39, což by měla být
hlavní silnice, ale opět jelo jedno auto za 10min.
 |
| Zdržení |
 |
| S takovými výhledy cesta ubíhá rychle |
Ještě, že ve stopu občas
existují náhody. Zastavil nám pán v Subaru, který jel až do Voss. Město bylo
zajímavé centrem pro nácvik volného pádu. Prošli jsme městem a začalo pršet.
Zachránila nás krytá autobusová zastávka. Pokus o stopování s deštníkem nevycházel.
Stopli jsme, až přestalo pršet. Dostali jsme se na trajekt. Od trajektu jsme
mohli vzít bus za 93 NOK. Ani Norové kvůli vysokým cenám nejezdí autobusy!
Během 30min nám zastavil
sympatický basejumper jedoucí na Sherak. Vysadil nás v Tyssedalu.
Na konci vesničky jsme
zůstali u fotbalového hřiště. Dali jsme se do řeči s poláky. Chlopák byl
lezec, který „musel“ alespoň jednou za rok se ženou na turistiku. J Když fotbalisti
dohráli, dal se s námi do řeči jeden z nich. Během chvíle jsme
zjistili, že je to majitel. Nechal nás se osprchovat a ukázal nám kritou
lezeckou stěnu ve vedlejší hale. Celý život žil v Tyssedalu, ale nikdy prý
nebyl na Trolltunze. Vypil s námi pivko a musel domů za ženou.
Stan jsme postavili na
hřišti.
17. 6. pondělí
Vstávali jsme v 7:30. Po
snídani začal velkolepý závod. Polák Piotr jel na kole. Jeho žena vyrazila
pěšky s úmyslem stopovat. My jsme vyráželi poslední, ale jako první jsme
stopli malé autíčko. Ještě že cesta k parkovišti byla jen 5km. Druhá
dojela karavanem polka a kupodivu poslední byl Piotr na kole.
Čekalo nás prudké stoupání,
které jsme si ulehčili stoupáním po již nefungující zubačce. Pohled zpět byl
docela děsivý.
Největší stoupání jsme zvládli za hodinu. Na vršku jsme potkali
dělníka Statcraftu, hledajícího svého psa. Dělník se vracel dolů, ale pes se k nám
připojil. Nebyli jsme mu schopni vysvětlit, aby se vrátil.
 |
| Lump! |
Ani nechtěl jít s jinými
lidmi zpět. Čekalo nás dalších 11km. Celou cestu šel s námi. Užíval si
sněhu. Byl to srandita¨
Po 3h jsme dorazili ke slavné
Trolltunze. Trochu nás zklamala fronta na focení, ale pohled to byl úžasný.
Cestou zpět jsme doufali, že
pes půjde s námi, ale připojil se k někomu jinému. Během chvíle jsme
opět potkali dělníka, který kvůli psovi šel celý výlet, ale bohužel se s ním
neshledal. Snad se psík pánovi vrátí. Unavení jsme se vraceli zpět.
Z parkoviště nás 2
holčiny odvezli do Oddy. Zde jsme provedli poslední nákup. Poslední noc jsme
spali v zahradě kostela s polákem, který Trolltungu teprve plánoval.
18. 6. úterý
Ráno jsme se vydali ještě
společně, ale Marek musel do Osla a já musela domů. Dostali jsme se na poměrně
špatné místo. Po delší době zastavil kamion. Hold jsme se museli rozdělit. Já s kamionem
pokračovala skoro celý den. Do ČR jsem dorazila 20. 6. v 16:00. Večer jsem
se ještě vydala s kamarády na šlapadlo. ;)
Zajímavostí bylo, že Marek
musel vzít na část cesty autobus. Provoz prý byl nic noc a nakonec na cestu do
Osla stopl kamioňáka, který bral mě z místa, kde jsme se rozloučili. Hold
svět je malý.
Žádné komentáře:
Okomentovat