Raxalpe - kurz pro začátečníky

Účastníci:

David Petřík – Smažka, nejlepší řidič – heslo: rychle a spolehlivě

Pavel Novák – jdu do všeho

Ondřej Hejnar – bagrista, bez piva už ani krok

Maki Strnadlová – vůdkyně mužského družstva

Úvod

Koncem března jsem přišla s nápadem, že by se už mohlo dat lézt na ferratách, tak jsem naplánovala výlet na konec dubna. Někteří kamarádi mě odrazovali. Povídali mi o hromadách sněhu a tekoucí vodě po zajištěných cestách. Předpověď nevypadala ze začátku také nejlépe. Ale účastníci mě podrželi a na výlet se mnou vyrazili.

19.4.

V pátek jsme měli sraz u Davida doma. Naložili jsme subaru a vyjeli směrem na Vídeň. Jako před každou cestou, byla potřeba zajet do obchodu. Každý nakoupil podle svého uvážení. Zvláštně jsme koukali na košík plný piv mistra Hejnyho. Lahve narval dozadu pod sedačku, tak nám cinkání zpříjemňovalo cestu. Se startem se otevřela první láhev. Já jsem měla funkci navigátora, tak jsem hlídala směr.

Kolem 21:00 jsme přijeli do Kaiserbrunnu. Postavili jsme stany a uvařili si klasickou čínskou polévku, abychom konečně dojedli zásoby, které už doufám nikdy nebudeme obnovovat. Dali jsme si trochu vínka. Foukalo, tak jsme utvořili zajímavou formaci.

Větrolam David

20.4.

Ráno vstávání do zamračeného dne. 

Budíček

Plán je plán. Hold jsme s úsměvem vyrazili autem do Greisleitenu. Auto jsme nechali na Parkovišti před závorou. Nasadili sedáky. Hejny neměl helmu, tak byl podarován Davidovou pracovní. Od té doby se ujala přezdívka bagrista. Vyrazili jsme do kopce, ale po 300m si Hejny vzpomněl  že nemá ferraťák, tak se sám vracel do auta. Stoupali jsme po příjemné cestě. Po chvíli jsme museli odbočit do lesa. Výstup nám začal zpříjemňovat sníh pod nohami. A hele! Nejsme tu sami. Před námi se objevila větší skupina Maďarů  U nástupu na ferratu Hans von Haidsteig jsme je předběhli. 

Nástup

Kolem nás bylo bílo. David byl rád, že nevidí co je pod ním. Já jsem tuto ferratu už šla, tak jsem se alespoň slovy snažila popsat, co je v našem okolí. V některých úsecích byla skála mokrá. Byli jsme rádi, že jsme mohli využít ferratu, protože bez ní by výstup po kluzké skále zřejmě nebyl jednoduchý.

Nenechal tu někdo pivo?

Pauzičku jsme dali u sošky Pany Marie, kde jsme se také zapsali do výstupové knihy. Na vrcholu Preiner Wand 1873 jsme byli kolem 13:00. 

Začalo těžké rozhodování jestli vyrazit na Otto haus nebo se se pokusit o nejvyšší vrchol této oblasti Heukuppe. Já jsem s Davidem byla rozhodně pro vrchol. Pavel se k nám přidal, že zkusit to určitě můžeme.

Ze začátku se výstup zdál nereálný, protože kupodivu na náhorní plošině opravdu sníh byl. Bez sněžnic jsme se začali bořit jak říká Smažka „po kokot“ (bohužel doslova). 

Neválej se furt v tom sněhu!

... a ty také ne! 

Ten který šel první to měl nejtěžší. Já jsem se ze začátku obletovala  poté co jsem několikrát se smíchem zapadla. Poslala jsem jinou ovečku do minového pole děr. Zajímavostí bylo, že občas sníh byl po kotníky a občas se člověk prostě propad. Na Hans-Nemeček Hutte jsme si chvíli odpočinuli ve winterraumu.

Studenti

 Kultovní zastávku jsme udělali u převějí, kde se David rozhodl, že je od píchá a pošle dolů. Moc se mu nedařilo. Své konání dotáhl do dokonalosti, protože se navázal na nás kdyby náhodou s návějí ujel. Nepřipadala jsem si moc dobře jako proti závaží. Naštěstí se nic nestalo. 

Jen mít lyže a jedu

Vždy s úsměvem

Kolem 16:00 jsme byli u Karl – Ludwig Haus. Mraky se rozfoukali a zvýšila se viditelnost. Pavel s Hejnym  se nejdřív moc netvářili, ale když viděli naše vrcholové odhodlání vydali se za námi. Výstup na Heukuppe 2007 nám zabral asi hodinku. 

zvědavci

Vrcholové panorama

Kousek pod vrcholem jsme viděli stádo kamzíků. Na chatě jsem s Davidem „poobědvala“. Zaujal nás skialpinista. Bylo nám docela líto, že jsme tentokrát skialpy nechali doma. Po chvíli jsme se potkali s klukama a sranda začala. Cesta do údolí byla vidět pouze útržkovitě, protože byla pod sněhem. V horní části jsem neviděla nebezpečí, tak jsem se vydala těžkým sněhem dolů. Kluci se báli, aby těžkej sníh nezačal klouzat do údolí, tak šli v horní části. Naštěstí se nic nestalo. Po nejhorším úseku mě následovali. Traverzování ve sněhu bylo vtipné. Nožky se bořili. Mokré boty se museli ignorovat. Jakmile jsem se zastavila, začala mi být od noh zima, ale v pohybu nebyl problém. Nejvíce srandy jsme si užili, když traverza se změnila v cestu dolů. David přeskakoval a dělal obloučky jak na lyžích. 

Přeskakovaný oblouk

Já se klouzala v rovině a Hejny to vzal po břichu. Pavel nás fotil. U chaty ReistaierHutte jsme se přesvědčili, že jdeme správně. Konečně jsme našli ceduli na naše parkoviště. Po žluté značce vedoucí lesem jsme byli během hodinky u auta. David vytáhl údáje z GPS: Ušli jsme 19km, převýšení 1500. V terénu jsme strávili 10h. 

GPS záznam

Za takový výkon je potřeba se odměnit. V Kaiserbrunu jsme navštívili útulnou hospůdku a dali jsme si pivečko, gulášek a jako sladkou tečku štrúdl.

David začal nabádat, že jde do řeky. To bych nebyla já, abych nešla také. Když to Hejny uviděl už byl v řece taky. Samozřejmě, aby se neřeklo i Pavel do řeky skočil. Čistí a najedení jsme šli spát

21.4.

Ráno jsme si dopřáli spánku až do 9:00. Abychom snědli, co jsme měli s sebou udělali jsme si brambory s cibulkou, které měli být na večeři. Pobalili stan. Jelikož Pavel s Hejnym ještě nebyli sbalení, tak jsem vzala Davida do údolí Hollentalu. Po asfaltové cestě jsme vyběhli a ocitli jsme se v sevření 300m skal. V této oblasti se lezou více délky  Davidovi se skalky velmi líbili. Seběhli jsme k autu a během 20 min. jsme byli zpět. Naházeli jsme věci do auta a vydali jsme se pod Hohe Wand. Přejezd trval necelou hodinu. Podpořili jsme místní a zaplatili za parkoviště i když jsme mohli zadarmo parkovat u kostela.

Pohled zespod

Na parkovišti byly mraky paraglidistů  Někteří vzlétali, někteří přistávali nad skywalkem bylo vidět přibližně 50 objektů ve vzduchu. Divila jsem se, že se nesrazili. I počasí bylo nádherné. Svítilo nám sluníčko. Nejdříve jsem pouze nadhodila, že je zde náročná ferrata s názvem HTL steig. Pavel říkal, že včera to byla pohodka, tak by to rád zkusil. Smažka si říkal, že to zkusí a uvidí. Hejny před dvěma lety tuto ferratu také nešel, ale pokusit se chtěl. Nastoupili jsme. Měla jsem ferratové botičky, tak jsem se ze začátku trošku bála stoupat na holou skálu pouze na tření. Po chvíli jsem zjistila, že boty poměrně dobře drží. David se trochu zbrzdil na začátku, protože ještě neuměl excelentně práci s ferraťákem. Nadlezl na převis, ale karabiny zůstali dole. Musel slézt, přepnout karabiny a opět vylézt nahoru. Tato část ho docela dosti vysílila, ale poučil se. Dále už více méně, žádné problémy neměl. Hejny šel hned za Davidem. Ve stejném místě měl také problémy. 

Krizový nástup

Netrpělivý Rakušané po delší době mu řekli, že by bylo rozumnější slézt, pokud se na to necítí. Hejny pod nátlakem slezl. Těžko říci, jestli by ferratu zvládl nebo ne, ale bohužel na ferratě je pomalost problémem. Přelézání je poměrně nebezpečné a čekání nepříjemné. Lidé by měli postupovat přibližně stejnou rychlostí.

Easy ...

Já jsem měla lehké rukavičky, rychle se mi začali dělat mozoly  když jsem viděla, že Hejny slézá, poprosila jsem ho o jeho speciální rukavičky. Pavel rychle dolezl a rukavičky předal. Velmi mi pomohl. Ferrata je zajímavá, občas exponovaná občas si člověk odpočine na plošinkách a kouká na políčka pod stěnou. Pěkně jsem se na ferratě opálila. Vylezli jsme kousek od sky walk. 

Sluší nám to ;)

Laláč

Pohodka

Udělali jsme vrcholové fotečky a čekali na Hejnyho. Kupodivu se objevil s lahváčem v ruce. 

Co dodat ...

Tento den byl spíše odpočinkový a bylo třeba se brzy vrátit do Brna. Seběhli jsme po silnici a kolem 17:00 jsme opouštěli tuto oblast.

No nevyfoť to! 

Výlet bych zhodnotila za parádní a chtěla bych namotivovat ostatní, že né vždy mají meteorologové pravdu. Lepší v horším počasí s kamarády v horách než sedět doma na gauči. Zážitkům zdar!