Vítání jara

aneb testování zimního vybavení

Účastníci:

Helča - trekař

David - Smažka - sněžnice & snowboard

Maki - skialpy

Pátek 22.3.

No jak tomu tak bývá, někdo musí pracovat, proto se odjezd rozhodl na 16:00. S Davidem jsme měli sraz u bohunického Kampusu. Helča přišla k autu s malým batůžkem. Nedalo mi to. Zeptala jsem se, jestli má spacák. Odpověděla: „Spacák mi zabral skoro celý batoh, tak jsem ho nechala doma. Jedu s vámi jen na chvíli přes Fatru domů (do Jablůnkova).“

Pro jistotu jsme ještě jeli do Olympie pro mačky. Cesta se nám trošku prodloužila odbočkou na Prahu. Během chvilky jsme byli opět u Kampusu. Hold za blbost se platí časem a palivem, ale prvotní chybička nás nerozhodila. Na podruhé jsme už jeli správně. V Olympii jsme s Davidem nakoupili jídlo na 3 dny, Helča sehnala mačky, tak jsme mohli popojet. Aby se nám dobře jelo, tak jsme se ještě stavili pro kyblík v KFC. Najeli jsme na dálnici a kyblíček začal kolovat. Helča nám podávala dobrotu dopředu. Drc drc! Hranolky a kousky kuřete byli po celém autě. Nechápu majitele auta, ale opět se jenom smál. Po chvilce zastavil na Rohlence na poslední umývací, čurací a tankovací pauzu. 17:00 vyjíždíme. Začínáme polemizovat o příchodovém času na chatu.

Cesta byla velmi příjemná. David měl CD plné parádních hitů. Občas mu zaspala navigace Maki. Poprvé jsme si zajeli cca 500m, podruhé jsme dojeli až do Valašských Klobouk. Na moji obhajobu, ta odbočka byla nepřehledná :-D. 20:00 dojíždíme do Strečna, ale to bychom nebyli my, aby vše proběhlo hladce. Na mapě jsme viděli most, tak jsme chtěli přejet řeku Váh, abychom následně od vlaku nemuseli šlapat daleko. Tak opět startujeme a jedeme za Strečno. Po delší době, kde nic tu nic, koukám opět do mapy. Most byl pouze pro vlak. Vracíme se do Strečna a díváme se na podivnou lávku přes řeku pro chodce. Tož budeme muset po ní. Během dne tam jezdí přívoz, ale v tuto hodinu se s takovouto službou nedalo počítat. Opět parkujeme a začínáme řešit dilema. Kolem žádný sníh. David má pouze polobotky. Já mám sice pohorky, ale představa narvat do batohu skialpové boty mi přišla nemožná. Při troše snahy se tam vážně vlezly, ale hmotnost batohu se značně zvýšila. I když nebyla jsem na tom nejhůř. David měl v batohu boty a na batohu si nesl těžký snowboard a sněžnice. Helča nic řešit nemusela.
21:30 vycházíme. Davidovi zvoní mobil. Volá mu paní z chaty, jak jsme na tom, jestli s námi mají počítat. Případně, že nám nechají otevřené dveře. Tento zájem nás velmi zaujal, protože dopoledne se David pouze informoval, jestli je na chatě místo.

Naše vyrovnáná skupina s hradem Strečno v zádech

Už nám bylo jasné, že do tepla dojdeme zřejmě po půlnoci. Strečno je krásné město a červená značka je velmi viditelná. Povedlo se nám nastoupat cvičných 70 výškových metrů a opět se vrátit zpět.

GPS záznam

Konečně jdeme správně po červené. Od Stratohradské doliny začíná prudké stoupání. Sníh pomaličku přibývá. Nejdříve poprašek, centimetr, pak už se boří pohorka. David je tvrdý, ale po delší době chůze v polobotkách za příjemného chlazení holých kotníků toho má plné zuby a obouvá snowboardové boty a sněžnice. Já s Helčou jsme sněžnice neměly, tak jsme se hezky bořily. Přišlo mi to už nekonečné, ale věděla jsem, že musím jít. 

Sobota 23. 3.

1:36 přicházíme k chatě. Na teploměru krásných -11. Dali jsme si slaný štrúdl od mojí babičky a usnuli během pár minut jak mimina.

Ráno jsme vstávali kolem 8:30.

Dobré ráno

Lenost vyhrála. Nechali jsme si za 1E uvařit horkou vodu. David si dal vaječinu. Já si zalila kašičku a Helča měla závin. Na chatě jsme potkali  organizovanou skupinu přes pražský Hannibal team. Strávili noc ve vlaku a výstup na chatu zvládli až ráno. My jsme vycházeli před nimi.

Od chaty prudké stoupání, chvilka lesem. Pod Suchým se mi povedlo zapadnout do závěje. Smála jsem se, ale vůbec jsem nevěděla, jak se z prekérní situace dostat. Davida ani nenapadlo mi pomoct, hlavní bylo udělat fotečky. :-D

Miláček převěj

Začal nás prověřovat prudký výstup na Suchý. Skialpy se bořily do prašanu. Kus jsem vystoupala a po chvíli zase sjela. Lyže musely na batoh. Zvolili jsme strategii. První sněžnice, pak Helča s lehčím batůžkem a poslední jsem šla já se skialpy na zádech a skelety na nohách. Bořila jsem se až po kolena. Dobrá dřepovačka. Helča, jak to viděla, tak mi nabídla, že si vyměníme batohy. K červené bundě jí ladil, ale hmotnostně si přitížila. Velmi mi tím pomohla.

Výměna batůžků

Začali nás dohánět zdatní Hanibaláci. Hurá, konečně na vrcholu. Zase jsem dostala zpět svůj „lehký“ batůžek. Skupina od Hanibalu se loudala. Ti co šli první, museli na vrcholu dlouho čekat.  My jsme opět vyrazili napřed. Po hřebínku cesta začala ubíhat rychleji. Sluníčko vylezlo zpoza mraku.

Malý Kriváň v dáli

Vítr sice foukal, ale kapuce pomohla. Terén byl občas exponovanější. Na ledová místa Helča vytáhla mačky.

Kam ted?

I tento hřebínek jsme přešli

Vzali jsme to přes Stratenec (1513) na Malý Kriváň (1671).

Stratenec z Davidova pohledu

Stratenec z našeho pohledu

Malý Kriváň

Sjezd z Kriváně byl po tvrdém. Mraky se honily kolem nás. Výhledy se objevovaly a zase mizely.

Ráj

Sluníčko klesalo nad obzorem. Nádherné červánky. Každou chvílí jsem se otáčela, abych se mohla kochat.

Západ slunce

David se rozhodl, že stihne západ slunce na Velkém Kriváni. Já s Helčou jsme viděli mrak, tak jsme to otočili na hraně pod Velkým Kriváněm. Helča opět po svých. Já zapla lyže a jela dolů. Jsem líný tvor. Zima byla veliká. Za žádnou cenu se mi pásy nechtěly nandávat. Zkusila jsem sundat lyže. Propadla jsem se po kolena. Tak jsem lyže opět nazula. Stoupat se mi také nechtělo, tak jsem traverzovala, dokud to šlo. Už jen kousíček. Šlapáním do boku jsem kus nastoupala. Byla to dřina. Hurá, konečně jsem se ocitla na hlavní cestě. Na lyžích se mi povedlo dojet až k chatě. Měla jsem radost. Vše bylo za mnou. Helča už byla vevnitř. Jako zombie jsem prošla kolem ní.
Hospůdka byla plná, tak jsem zapadla k topení na zem. Díky klučinovi vedle mě si mě Helča po chvíli všimla. Nebyla jsem schopna ničeho. Jen jsem seděla a čučela. Čekaly jsme na Davida. Hned po příchodu se pochlubil nádhernou fotkou západu slunce z Velkého Kriváně. Mrak, který jsme s Helčou viděli, klesl pod vrchol a dělal na fotce zajímavý efekt.

Sólo vrcholovka

Jak jsem se trochu vzpamatovala, dala jsem si vynikající kyselicu. Seděli jsme a rozpravovali s dalšími horaly. Najednou Smažka zbystřil. Ucítil zajímavou stopu. Začal hledat zdroj. A hele! Otočil se k nám takový pohodový chlapík s chůvičkou v ruce. Díky malé hračičce se všichni dali do pohody. Po 22:00 přestali točit pivo, tak jsme museli jít spát. David chtěl otestovat spacák Sir Joseph 1200, tak šel spát pod širé nebe. I zkušení horalové na něj koukali s respektem. Já s Helčou, která vyfasovala peřinu, jsme rozhodli pro spaní v chatě.

Neděle 24. 3.

Davidova ložnice

Ranní ptáčata nás probudila. Vstávali jsme kolem 8:00. Na otázku, jestli budeme vařit, se David jen usmál a šel si objednat Štrůdl. Neodolala jsem a musela jsem si ho dát také. Někteří byli veselí i po ránu.

 Kdyby jste nevěděli jak vypadá luciper.
Zde je inspirace.

Po snídani jsme se rozloučili s batohy, které jsme nechali na chatě. Vydali jsme se na lehko na Chleb. David měl konečně šanci využít snowboard. Na vrcholku dosti foukalo, ale ten výhled! Viděli jsme až do Tater.

Tatry v dáli

Chleb

Hurá na lyžích dolů.

Když jsem dojela k chatě, jen jsem se usmívala. Stálo to za to!
Nemilá skutečnost byla, že jsme si batohy museli odnést s sebou. Před sestupem jsme si udělali radost tatranským čajem. Bodnul! Helča valila rychle. Na lyže byl terén zmrzlý, ale nějak jsem si poradila. Ale chudák David. Jedna dršťka, to ještě šlo, ale podruhé spadl na zadek. Nebyl schopen vstát. Sundal snowboard a šel po svých. Freeride v lese mezi stromy se mi zrovna dvakrát jet nechtěl, ale to bych nebyla já. I mezi stromy jsem to sfrčela.

Sjezdík

Lyže jsem sundala až kilometr přes Šutovem.

Ještě jsem si z kamarádů trošku utahovala, že na skilapinismu je nejhorší čekání na trekaře. David přezul do polobotek. Já zůstala ve skeletech. Prošli jsme vesnicí. Moc nás nepotěšila část cesty podél hlavní silnice. Během chvilky jsme byli na stylovém opuštěném nádraží.

Za 30min měl jet vlak a jel. Za 1,2E jsme dojeli zpět do Strečna. Samozřejmě nás na závěr opět čekal turistický most přes Váh. Připadala jsem si docela zajímavě, když sníh nikde a já  měla skelety na nohách a lyže na zádech. Ještě fotečka s hradem, naložit věci a museli jsme domů.

Helču jsme hodili do Jablůnkova. Cestou mě David pobavil, když v protisměru uviděl stejné Subaru, na celé auto vykřikl: "To je krásné auto".
Vzali jsme to přes Davidův domov na severu. Jeho maminka měla opět výborně navařeno. Unavená a najezená, co víc si přát.