aneb testování zimního vybavení
Účastníci:
Helča - trekař
David - Smažka - sněžnice & snowboard
Maki - skialpy
Pátek 22.3.
No jak tomu tak bývá, někdo musí pracovat, proto se odjezd
rozhodl na 16:00. S Davidem jsme měli sraz u bohunického Kampusu. Helča
přišla k autu s malým batůžkem. Nedalo mi to. Zeptala jsem se, jestli
má spacák. Odpověděla: „Spacák mi zabral skoro celý batoh, tak jsem ho nechala
doma. Jedu s vámi jen na chvíli přes Fatru domů (do Jablůnkova).“
Pro jistotu jsme ještě jeli do Olympie pro mačky. Cesta se
nám trošku prodloužila odbočkou na Prahu. Během chvilky jsme byli opět u
Kampusu. Hold za blbost se platí časem a palivem, ale prvotní chybička nás
nerozhodila. Na podruhé jsme už jeli správně. V Olympii jsme s Davidem nakoupili
jídlo na 3 dny, Helča sehnala mačky, tak jsme mohli popojet. Aby se nám dobře
jelo, tak jsme se ještě stavili pro kyblík v KFC. Najeli jsme na dálnici a
kyblíček začal kolovat. Helča nám podávala dobrotu dopředu. Drc drc! Hranolky a
kousky kuřete byli po celém autě. Nechápu majitele auta, ale opět se jenom
smál. Po chvilce zastavil na Rohlence na poslední umývací, čurací a tankovací
pauzu. 17:00 vyjíždíme. Začínáme polemizovat o příchodovém času na chatu.
Cesta byla velmi příjemná. David měl CD plné parádních hitů.
Občas mu zaspala navigace Maki. Poprvé jsme si zajeli cca 500m, podruhé jsme
dojeli až do Valašských Klobouk. Na moji obhajobu, ta odbočka byla nepřehledná
:-D. 20:00 dojíždíme do Strečna, ale to bychom nebyli my, aby vše proběhlo
hladce. Na mapě jsme viděli most, tak jsme chtěli přejet řeku Váh, abychom
následně od vlaku nemuseli šlapat daleko. Tak opět startujeme a jedeme za
Strečno. Po delší době, kde nic tu nic, koukám opět do mapy. Most byl pouze pro
vlak. Vracíme se do Strečna a díváme se na podivnou lávku přes řeku pro chodce.
Tož budeme muset po ní. Během dne tam jezdí přívoz, ale v tuto hodinu se
s takovouto službou nedalo počítat. Opět parkujeme a začínáme řešit
dilema. Kolem žádný sníh. David má pouze polobotky. Já mám sice pohorky, ale
představa narvat do batohu skialpové boty mi přišla nemožná. Při troše snahy se
tam vážně vlezly, ale hmotnost batohu se značně zvýšila. I když nebyla jsem na
tom nejhůř. David měl v batohu boty a na batohu si nesl těžký snowboard a
sněžnice. Helča nic řešit nemusela.
21:30 vycházíme. Davidovi zvoní mobil. Volá mu paní z chaty,
jak jsme na tom, jestli s námi mají počítat. Případně, že nám nechají otevřené
dveře. Tento zájem nás velmi zaujal, protože dopoledne se David pouze
informoval, jestli je na chatě místo.
 |
Naše vyrovnáná skupina s hradem Strečno v zádech |
Už nám bylo jasné, že do tepla dojdeme zřejmě po půlnoci.
Strečno je krásné město a červená značka je velmi viditelná. Povedlo se nám
nastoupat cvičných 70 výškových metrů a opět se vrátit zpět.
 |
GPS záznam |
Konečně jdeme
správně po červené. Od Stratohradské doliny začíná prudké stoupání. Sníh
pomaličku přibývá. Nejdříve poprašek, centimetr, pak už se boří pohorka. David
je tvrdý, ale po delší době chůze v polobotkách za příjemného chlazení
holých kotníků toho má plné zuby a obouvá snowboardové boty a sněžnice. Já
s Helčou jsme sněžnice neměly, tak jsme se hezky bořily. Přišlo mi to už
nekonečné, ale věděla jsem, že musím jít.
Sobota 23. 3.
1:36 přicházíme k chatě. Na teploměru krásných -11.
Dali jsme si slaný štrúdl od mojí babičky a usnuli během pár minut jak mimina.
Ráno jsme vstávali kolem 8:30.
 |
Dobré ráno |
Lenost vyhrála. Nechali jsme
si za 1E uvařit horkou vodu. David si dal vaječinu. Já si zalila kašičku a
Helča měla závin. Na chatě jsme potkali
organizovanou skupinu přes pražský Hannibal team. Strávili noc ve vlaku a
výstup na chatu zvládli až ráno. My jsme vycházeli před nimi.
Od chaty prudké
stoupání, chvilka lesem. Pod Suchým se mi povedlo zapadnout do závěje. Smála
jsem se, ale vůbec jsem nevěděla, jak se z prekérní situace dostat. Davida
ani nenapadlo mi pomoct, hlavní bylo udělat fotečky. :-D
 |
Miláček převěj |
Začal nás prověřovat
prudký výstup na Suchý. Skialpy se bořily do prašanu. Kus jsem vystoupala a po
chvíli zase sjela. Lyže musely na batoh. Zvolili jsme strategii. První
sněžnice, pak Helča s lehčím batůžkem a poslední jsem šla já se skialpy na
zádech a skelety na nohách. Bořila jsem se až po kolena. Dobrá dřepovačka. Helča,
jak to viděla, tak mi nabídla, že si vyměníme batohy. K červené bundě jí
ladil, ale hmotnostně si přitížila. Velmi mi tím pomohla.
 |
Výměna batůžků |
Začali nás dohánět
zdatní Hanibaláci. Hurá, konečně na vrcholu. Zase jsem dostala zpět svůj
„lehký“ batůžek. Skupina od Hanibalu se loudala. Ti co šli první, museli na
vrcholu dlouho čekat.
My jsme opět
vyrazili napřed. Po hřebínku cesta začala ubíhat rychleji. Sluníčko vylezlo
zpoza mraku.
 |
Malý Kriváň v dáli |
Vítr sice foukal, ale kapuce pomohla. Terén byl občas
exponovanější. Na ledová místa Helča vytáhla mačky.
 |
Kam ted? |
 |
I tento hřebínek jsme přešli |
Vzali jsme to přes
Stratenec (1513) na Malý Kriváň (1671).
 |
Stratenec z Davidova pohledu |
 |
Stratenec z našeho pohledu
Malý Kriváň |
Sjezd z Kriváně byl po tvrdém. Mraky se honily kolem nás. Výhledy se objevovaly a zase mizely.
 |
Ráj |
Sluníčko klesalo nad obzorem. Nádherné
červánky. Každou chvílí jsem se otáčela, abych se mohla kochat.
 |
Západ slunce |
David se
rozhodl, že stihne západ slunce na Velkém Kriváni. Já s Helčou jsme viděli
mrak, tak jsme to otočili na hraně pod Velkým Kriváněm. Helča opět po svých. Já
zapla lyže a jela dolů. Jsem líný tvor. Zima byla veliká. Za žádnou cenu se mi
pásy nechtěly nandávat. Zkusila jsem sundat lyže. Propadla jsem se po kolena.
Tak jsem lyže opět nazula. Stoupat se mi také nechtělo, tak jsem traverzovala, dokud to šlo. Už jen kousíček. Šlapáním do boku jsem kus nastoupala. Byla to
dřina. Hurá, konečně jsem se ocitla na hlavní cestě. Na lyžích se mi povedlo dojet až k chatě. Měla jsem radost. Vše bylo za
mnou. Helča už byla vevnitř. Jako zombie jsem prošla kolem ní.
Hospůdka byla
plná, tak jsem zapadla k topení na zem. Díky klučinovi vedle mě si mě
Helča po chvíli všimla. Nebyla jsem schopna ničeho. Jen jsem seděla a čučela. Čekaly jsme
na Davida. Hned po příchodu se pochlubil nádhernou fotkou západu slunce z Velkého Kriváně. Mrak, který jsme s Helčou viděli, klesl pod vrchol a dělal na fotce zajímavý efekt.
 |
Sólo vrcholovka |
Jak jsem se trochu vzpamatovala, dala jsem si vynikající
kyselicu. Seděli jsme a rozpravovali s dalšími horaly. Najednou Smažka
zbystřil. Ucítil zajímavou stopu. Začal hledat zdroj. A hele! Otočil se
k nám takový pohodový chlapík s chůvičkou v ruce. Díky malé hračičce
se všichni dali do pohody. Po 22:00 přestali točit pivo, tak jsme museli jít
spát. David chtěl otestovat spacák Sir Joseph 1200, tak šel spát pod širé nebe.
I zkušení horalové na něj koukali s respektem. Já s Helčou, která
vyfasovala peřinu, jsme rozhodli pro spaní v chatě.
Neděle 24. 3.
 |
Davidova ložnice |
Ranní ptáčata nás probudila. Vstávali jsme kolem 8:00. Na
otázku, jestli budeme vařit, se David jen usmál a šel si objednat Štrůdl.
Neodolala jsem a musela jsem si ho dát také. Někteří byli veselí i po ránu.
 |
Kdyby jste nevěděli jak vypadá luciper.
Zde je inspirace. |
Po snídani jsme se rozloučili
s batohy, které jsme nechali na chatě. Vydali jsme se na lehko na Chleb. David
měl konečně šanci využít snowboard. Na vrcholku dosti foukalo, ale ten výhled! Viděli
jsme až do Tater.
 |
Tatry v dáli |
 |
Chleb |
Hurá na lyžích dolů.
Když jsem dojela k chatě, jen jsem
se usmívala. Stálo to za to!
Nemilá skutečnost byla, že jsme si batohy museli
odnést s sebou. Před sestupem jsme si udělali radost tatranským čajem.
Bodnul! Helča valila rychle. Na lyže byl terén zmrzlý, ale nějak jsem si
poradila. Ale chudák David. Jedna dršťka, to ještě šlo, ale podruhé spadl na
zadek. Nebyl schopen vstát. Sundal snowboard a šel po svých. Freeride
v lese mezi stromy se mi zrovna dvakrát jet nechtěl, ale to bych nebyla
já. I mezi stromy jsem to sfrčela.
 |
Sjezdík |
Lyže jsem sundala až kilometr přes Šutovem.
Ještě jsem si z kamarádů trošku utahovala, že na skilapinismu je nejhorší čekání
na trekaře. David přezul do polobotek. Já zůstala ve skeletech. Prošli jsme
vesnicí. Moc nás nepotěšila část cesty podél hlavní silnice. Během chvilky jsme
byli na stylovém opuštěném nádraží.
Za 30min měl jet vlak a jel. Za 1,2E jsme
dojeli zpět do Strečna. Samozřejmě nás na závěr opět čekal turistický most přes
Váh. Připadala jsem si docela zajímavě, když sníh nikde a já měla skelety na nohách
a lyže na zádech. Ještě fotečka s hradem, naložit věci a museli jsme domů.
Helču jsme hodili do Jablůnkova. Cestou mě David pobavil, když v protisměru uviděl stejné Subaru, na celé auto vykřikl: "To je krásné auto".
Vzali jsme to přes Davidův domov na severu.
Jeho maminka měla opět výborně navařeno. Unavená a najezená, co víc si
přát.
Žádné komentáře:
Okomentovat